Ne-sná-ším slovo experiment!
Milan Hlaveš rozloučení prosinec 2011
František Vízner: 9. 3. 1936–1. 7. 2011
Františka Víznera ke sklu podobně jako mnohé jiné dovedly dějinné okolnosti, v jeho případě politická nepřízeň počátku 50. let. Pocházel ze selské rodiny a jako takový nemohl studovat na střední škole. „Vylepšit kádrový profil“ si šel do učiliště novoborského podniku Borské sklo. Učil se tam malovat květiny na vázy. Netěšilo ho to sice, ale cosi se v něm zlomilo a u skla už zůstal. S kamarádem Janem Schmidem (ano, pozdějším legendárním divadelníkem z Ypsilonky) odešel do Železného Brodu na střední průmyslovou školu sklářskou do oddělení tavené skleněné plastiky. Odtud směřoval na pražskou VŠUP, kde rozvíjel svůj sochařský talent a smysl pro jeho uplatnění ve skle v ateliéru vedeném prof. Karlem Štiplem a později doc. Václavem Plátkem.
Obdivoval finský design, jeho účelnost a jednoduchost. Jako Skandinávec také vypadal. Při srovnání jeho portrétů z roku 1964 a z poslední doby si nelze nevšimnout stejného výrazu tváře i stylu účesu a oblečení. Neviděli jsme ho jinak než v roláku, většinou černém, a černých kalhotách. Vyprávěl mi, jak v 60. letech už jako profesionální výtvarník vždy netrpělivě čekal na nová čísla designového magazínu Form. V severském stylu byl navržen i jeho dům ve Žďáru nad Sázavou včetně vnitřního zařízení. Čaj nebo káva se hostům u Víznerových servírovala z porcelánu Tima Sarpanevy. Ten měl čestné místo i v nábytkové stěně. Podobně byly ostatně u nich doma prezentovány i práce Františka Víznera, který tak doslova žil mezi uměním svým a tím, které miloval. Ozvuky práce Tima Sarpanevy, Tapia Wirrkaly a dalších slavných Finů jsou patrné v mnohých jeho dílech. Vízner se za ně nestyděl.
Rozmach lisovaného skla daný snadnou reprodukovatelností a potřebou exportu dal Víznerovi už v rámci studia příležitost, které se plně chopil po nástupu do podniku Obalové a lisované sklo v Dubí u Teplic. Jeho sochařskému naturelu technologie vyhovovala možností tvarování silnostěnného skla. Dostal volnou ruku při tvorbě a plně ji zužitkoval. Nenapodoboval broušené sklo, lisovaným výrobkům současného výrazu invenčně dával oproti dosavadním zvyklostem nerotační tvary, které pokrýval abstraktními strukturami blízkými frotáži nebo je obohacoval geometrickou dekorací. Po čase ale přestal cítit uspokojení, svou činnost pro průmysl zpětně označoval za romantické počínání. Opět narazil na svůj rodinný původ, když se pokusil o přijetí k aspirantuře na VŠUP. Jeho cesta na radu Václava Plátka tedy směřovala na Vysočinu, na místo hlavního výtvarníka sklárny ÚUŘ ve Šrdlovicích. Podobně jako v lisovaném sortimentu také v hutním dekorativním skle udal výrobě zásadně nový směr. Zaměřil se na masivní nádoby plně využívající kvalit materiálu a zručnosti tamních sklářů.
Práce Františka Víznera se vyznačuje vzácnou kontinuitou. Minimálně od diplomové práce z roku 1962 nikdy neustoupil ze svých přísných zásad. V ateliérové práci neopustil princip nádob tvarovaných rukama s odpovídajícími rozměry. Broušené sklo vytvářel nejprve po práci, od poloviny 70. let se mu již věnoval výhradně. V jeho dílně vznikaly působivé, většinou monochromní variace na mísy a vázy s až transcendentním vyzněním. Často s důrazem opakoval: „NE-SNÁ-ŠÍM slovo experiment!“ Za nejdokonalejší tvar označoval kouli a v nadsázce se podivoval kolegům výtvarníkům, proč tedy stále hledají něco nového. Miloval moderní architekturu, do své monografie například zařadil fotografii kongresového centra města Brasilia. Podobnost s jeho broušenými mísami nebyla náhodná. Realizacemi do architektury se sám zabýval, nejvýrazněji řešením stanic metra Karlovo náměstí a Jinonice, které ve spolupráci s architektem obložil lisovanými tvárnicemi, a vytvořil tak celistvý působivý prostor.
Když mu v roce 2008 pořádalo retrospektivní výstavu prestižní Museum of Glass v americkém Corningu, v tiskové zprávě se objevila poznámka o tom, že tam byl v roce 1979 prezentován na výstavě New Glass: A Worldwide Survey coby „neznámý český umělec“. Rázem se ale v USA stal jedním z nejvyhledávanějších sklářských výtvarníků. Přestože mu k tomu kromě jiného napomohla práce našich muzejníků a obchodníků s uměním, poněkud nespravedlivě se cítil doma málo doceňován. Počet odborných textů o něm i různých výstav za posledních čtyřicet let svědčí o opaku. Troufnu si říci, že například Víznerova retrospektiva v UPM před šesti lety byla i díky invenční práci grafika Štěpána Malovce a architekta Jiřího Novotného jednou ze zásadních událostí výstavní sezony. Skvělé prezentace jeho skla se v letošním roce konaly v Ajeto Glass Museu v Novém Boru a v pražské Nové síni.
Významného uznání se Františku Víznerovi dostalo v roce 2010, kdy ho Akademie designu uvedla do Síně slávy. On sám ale o sobě coby designérovi paradoxně nemluvil, označoval se prostým slovem sklář. Sběratel Jindřich Pařík ještě za umělcova přispění připravil soupis jeho lisovaného skla, který je zatím k mání na CR-ROMu, ale měli bychom se dočkat i jeho knižní podoby. Víznerova díla vlastní prestižní světové galerie a muzea, za všechny: Metropolitní muzeum umění v New Yorku, Corning, Musée des Arts décoratifs v Paříži, Victoria and Albert Museum v Londýně, Pinakotheke der Moderne v Mnichově, Museum Kunstpalast v Düsseldorfu atp. U nás má ve svých depozitářích průřez jeho dílem UPM, několik objektů prezentuje Národní galerie ve Veletržním paláci.
Stále v něm zůstával kus sedláka, byl obdařen cílevědomostí, uspokojovala ho monotónní práce, a zejména pohled na vykonané dílo. Vyznačoval se nesmírnou pílí a lenost druhých mu byla protivná. Stal jsem se svědkem toho, když ho asi před deseti lety neformálně oslovilo vedení VŠUP, aby se ucházel o profesorské místo na této škole. Víznerovou odmítavou odpovědí bylo něco v tom smyslu, že by líní studenti neodešli z ateliéru živí… Osobnost Františka Víznera a pevný stisk jeho ruky nám bude chybět. Nezapomenutelně se loučíval s návštěvami s výzvou k zatelefonování v jakoukoliv denní či noční hodinu, pokud by se něco dělo. Mnozí se přesvědčili o tom, že se nejednalo o pouhou zdvořilostní frázi.
Rada! Paráda?
Milan Hlaveš profil únor 2011
Pravoslav Rada v Uměleckoprůmyslovém museu.
Ateliérové sklo
Milan Hlaveš výstava květen 2009
Na okraj výstavy Connections 2009 v pražském Mánesu
Byli jsme platné středisko
Jan Skřivánek Milan Hlaveš rozhovor říjen 2009
S Jaroslavou Brychtovou o sochařství a národním podniku Železnobrodské sklo / Skleněné plastiky autorské dvojice Libenský-Brychtová patří mezi nejvýznamnější díla českého umění druhé poloviny 20. století. Jaroslava Brychtová od smrti Stanislava Libenského před sedmi lety...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
