Nesnesitelná lehkost repliky

Milena Bartlová poznámky k (dějinám) umění duben 2018

Podle ministerstva kultury by bylo nejlepším řešením pro zchátralý Libeňský most přes Vltavu mezi Holešovicemi a Libní pořídit kopii toho dnešního, čímž se prý zachová jeho kubistický sloh (zprávu přineslo AA 03/18). Odborného doporučení se hned chytila regionální politička ODS Alexandra Udženija a její zájem signalizuje hlavní výhody takového řešení: především komerční úspěšnost pro firmu, která stavbu bude realizovat.

3217.jpg

Z hlediska teorie umění patří náhrada původního uměleckého díla jeho replikou do koncepce anachronismu. V předmoderní Evropě stejně jako mimo ni byl – a například v Číně je – takový postoj projevem nezájmu o to, čemu moderní euroamerická kultura říká jedinečnost autorského gesta a originalita uměleckého díla, a co se realizuje v tržních cenách. Repliky mají v anachronickém pojetí stejnou hodnotu jako originál a autorská či hmotná jedinečnost naopak nemají hodnotu žádnou. Za podstatnou se považuje pouhá forma, myšlenka uměleckého díla, již hmotná konkrétnost pouze realizuje v pomíjivém materiálním světě. Architektonická idea a údajný metafyzický podíl Libeňského mostu na slohové epoše kubismu jsou zjevně pro ministerstvo kultury rozhodující, protože doporučení kopie zdůvodňuje přesvědčením, že by historická hmotná podstata stejně byla nezbytnými opravami narušena natolik, že by o původnosti již nemohlo být řeči.

 

V moderním a současném evropském systému umění ovšem zůstává navzdory vyhlašování autorské smrti jedinečné tvůrčí gesto základem, od nějž se odvíjí status uměleckého díla ve společnosti. Originál je něčím zcela jiným než replika, na uměleckém trhu, v uměleckohistorickém výzkumu i v obecném povědomí. Původní dílo může být rozličnou měrou opravováno a může být restaurováno zpět do fragmentu původního stavu, na hodnotu originálu však nemůže aspirovat, pokud není přesvědčivým způsobem prokazatelná hmotná kontinuita jedinečného objektu. Specifický anachronismus, umožňující, ba podporující pořizování replik na místo původních dochovaných artefaktů, však žije a vzkvétá v jedné specifické oblasti, totiž v památkové péči. Ta si vytvořila vlastní, do sebe uzavřený prostor anachronismu.

 

Přesvědčení o tom, že nově postavená kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí by byla po všech stránkách stejně hodnotná jako originál zbořený před sto lety, se opírá o dlouholetou praxi českých památkářů. Její zastánci se stále znovu dovolávají příkladů německých měst či Varšavy, jež byly za druhé světové války proměněny v hromady ruin a po ní znovu vystavěny s větší či menší mírou napodobení autentického vzhledu. Stejně jako případ Betlémské kaple, postavené na minimálně dochovaných fragmentech architektem Jaroslavem Fragnerem za ideového dohledu Zdeňka Nejedlého v letech 1950–1952, jde o politicky a emocionálně odůvodněné stavby. Po roce 1990 se mezi českými památkáři rozšířil argument, podle něhož je stejné zacházení potřeba i u nás, a to vůči modernistickým přestavbám a úpravám architektur a uměleckých děl, které ztělesňovaly „komunistický režim“ – totiž z hlediska dějin architektury a umění celých čtyřicet let vývoje poválečné modernity. Takové zásahy vytvářejí falešnou kulisu minulosti i tam, kde v minulosti nedošlo ke katastrofické destrukci, nýbrž k běžným modernizačním úpravám. Repliky restituují důsledky velkých ideologických a mocenských porážek do stavu, v němž žijící generace nejsou znepokojovány zdánlivě nenarušenou kontinuitou. Zpět do útulně „starobylého“ stavu se rutinně navracejí interiéry i exteriéry, vybavované kopiemi starého nábytku a obkladů; v posledních letech často pod záštitou údajných „revitalizací“. Umožňují nám reálně prožívat fanstasma světa, ve kterém „jako by se nestaly“ historické události, se kterými zpětně nesouhlasíme – anebo přesněji, na nichž se nám nelíbí, že jsme v nich museli žít. Jinými slovy, umožňují nám pobývat v pěkně vypadající lži.

 

Bourání brutalistních a hi-tech monumentálních architektur bývá podpořeno stejným argumentem. Příznačný je případ Transgasu: „komunisté“ prý zničili lidské měřítko a původní prostředí. Chystá se ovšem stavba něčeho objemově ještě většího a architektonicky banálnějšího, protože výnosnějšího. Pro Libeňský most ekonomická úvaha neplatí, podle nynějších propočtů by oprava i novostavba přišly na stejné, hodně velké peníze. Neplatí tu ale ani žádné ideologické a mocenské důvody, proč dělat repliku. To se jen nahrazování čehokoli kopií stalo natolik snadným a jednoduchým krokem, že je lze použít bez důvodu.

Připusťme ovšem, že i když ani dnešní most, ani jeho kopie by neměly s kubismem celkem nic společného, bylo by to lepší než další dílo Patrika Kotase.

 

 

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné