Nevyčerpatelnost
Vztah umění a přírody snad patří i v naší době k motivům, jež procházejí napříč výtvarnými žánry. Je však pouze jedním z mnoha a málokdo by mu přiznal zvláštní místo. Důvod je zřejmý: vývoj umění směřoval celé minulé století pryč od rozpravy o vkusu a kráse. Souběžným odvratem bylo opuštění schématu mimésis, odkazujícího na mimolidský zdroj i vzor výtvarného díla. Právě průnikem těchto tendencí pozbyla své naléhavosti i dávná otázka po vztahu umění a přírody – vztahu, jenž byl pro starší teorie umění v různých podobách určující. Obraz člověka jako současně tvůrce i přírodní (vzniklé či stvořené) bytosti prostě vyčerpal svou sílu. Logickým výkonem dnes již oficiálních a historických avantgard tak bylo spontánní očištění umělecké činnosti od antropomorfismu: očištění, jehož paradoxními projevy byly rostoucí význam teorie jako součásti uměleckého díla a přestěhování tohoto díla do prostor stvořených pouze pro ně a výhradně člověkem.
I tyto proměny (krátce řečeno rozchod umění a estetiky) provázel protipohyb, tíhnoucí k rozbití schématu moderní galerie, tak odlišné od toho, čím bývala od antiky až do 18. století galeria čili „dlouhá chodba“ či terasa jako místo estetické procházky a součást širší, pečlivě koncipované krajiny. Dvojí podoba rozbíjení uzavřené galerie není pokusem o návrat zpět – některé podoby umění performance i land art naopak navazují na silnou konceptualizaci umění, z níž jsou motivy vkusu a krásy vyobcovány. Ani příklon k ostré teoretizaci vlastních postojů však nevysvětlí to, co bývalo záhadou vkusu: proč zastáváme zcela přirozeně právě tyto spíše než jiné postoje? Chtít vrátit na pole umění rozpravu o vkusu a povaze člověka v té podobě, v níž vévodila 18.19. století, je nemožné a zbytečné. Něco jiného je však uvědomit si, že vliv vkusu ve smyslu nevyřčených, obvykle neznámých příčin našich zálib a preferencí nelze vyloučit ani z našeho vztahu k umění. A ohlédneme-li se při tom nazpět, z rozpravy o vkusu a kráse se spontánně vynoří motivy, které mají k vyčerpanosti daleko. Mimo jiné i proto, že jedním z nich je sama nevyčerpatelnost.
Napětí mezi tvarově-barevnou nevyčerpatelností přírody a způsoby, jimiž se jí chce blížit lidské umění, patří z tohoto hlediska k ozvěnám doby, která předchází zlomu, jímž se změní význam slova „moderní“. Historicky nepřesně, ale běžně označujeme za moderní takové umění, které opustilo starší kritické kánony včetně nápodoby přírody; pro autory druhé romantické vlny 19. století je ale moderním umění, které starší kánony zavrhuje proto, že neumožňují zachytit přírodu v její pohyblivé, nekonečné rozmanitosti. Označení „moderní“ proto není jen chronologické: Ruskinovi Moderní malíři vzývají Williama Turnera, zároveň ale dokládají, proč je Giotto modernější než Claude Lorrain.
Jméno Johna Ruskina zde nefiguruje náhodou: čím vzdálenější nám jsou jeho pokusy o systematickou teorii, tím jasněji se jeho dílo mění v ohňostroj záblesků a popisů jak celých scenerií (přírodních i malovaných), tak jednotlivých barev, od nemožných odstínů purpuru ve špatné malbě až po pravý purpur, který vydechují lesy švýcarských hor. Ruskinovo psaní se podobá rozmanitosti, kterou shledává v horách, oblacích i v žilkoví listů a jejíž stopy sleduje v architektuře, skulptuře i malbě. Průhled k tomuto úchvatnému, od počátku ztracenému podniku nabízí i čerstvá kniha Karla Stibrala, Bohuslava Binky a Nadi Johanisové John Ruskin a příroda (Dokořán, 2011), sledující Ruskinovy nejen estetické názory i jejich přijímání v českém prostředí. Jejich zdejší popularita se datuje do prvních dvou desetiletí 20. století, tedy právě do doby, kdy se nové umění a estetika začaly zásadně rozcházet. Po celé minulé století byly odkazy k Ruskinovi anachronismem. Tato situace se vlastně nezměnila – co se však mezitím změnilo zásadně, je naše vnímání anachronismu. Desítky Ruskinových knih, k nimž patří díla jako Etika prachu (1866) nebo Bouřkové mraky 19. století (1884), jistě neoživnou ve své plnosti. Záblesky z jejich stránek, lhostejné ke kánonu čili měřítku, však osvětlují obzor sahající od Spirálového mola Roberta Smithsona po záznamy ptačího zpěvu Olgy Karlíkové.
Ideální divák
Karel Thein úhel červenec 2010
Věci či situace, které označujeme za umělecká díla a podle toho s nimi zacházíme, se od svého okolí liší zvláštní nevyčerpatelností. Nejde pouze o to, že se nikdy „neokoukají“, podobně jako stromy, ptáci, hory nebo moře. Jejich nevyčerpatelnost je zřejmá: jsou trvale...
Poučná katastrofa
Karel Thein zahraniční výstava leden 2009
Objednávky lístků na týdny dopředu, nekonečné fronty, impozantní ostraha. Návštěva Picassa a starých mistrů připomíná účast na koncertu stárnoucí rockové hvězdy spíše než chvíle strávené s vrcholnou malbou několika staletí.
Čas vnímání a čas věcí
Karel Thein úhel duben 2011
V obraze, který máme za hotový, nepřestává probíhat nesčetné množství změn, které nedokážeme v běžném slova smyslu vnímat. Jeho textura se rozvolňuje, barvy atakované světlem molekulu po molekule mizejí, vazby tvarů a barev pomalu slábnou. Tyto změny pro nás nemají...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
