Ondřej Basjuk

Radek Wohlmuth portfolio březen 2013

Jeho místy přeplněné, místy vyprázdněné výstavy připomínají domácí oltáře, obrozenecké muzeální expozice a části zámeckých galerií v jednom. Je to domažlický Chod se slabostí pro Tibet a Mongolsko. Romantický poutník, který zatím ještě neviděl moře a trochu se bojí, že nebude odpovídat jeho představám.

„Nechtěl jsem jít na střední do jiného města, a tak byly jen tři možnosti. Na učňák jsem byl moc chytrej, s gymplem to bylo naopak, takže zbývala ekonomka. Ve čtvrťáku už mě nechávali být a já všechen čas prokreslil,“ vzpomíná Ondřej Basjuk (1983) na počátky své cesty k umění. Pak zamířil nejblíž, jak to bylo možné – do Plzně, kde právě metamorfovala část pedagogické fakulty v Ústav umění a designu. Tam prošel obory design knižní kultury a mediální a didaktická ilustrace. „Nejdřív jsem zjistil, že vazby knih pro mě moc nejsou. Potom, že zatímco já mám rád Dorého ilustrace k Vernovi, lidi z katedry gestiku,“ vysvětluje, proč poslechl hecování spolužáků, aby ukázal, co dokáže v Praze. „Nebyl jsem naivní, věděl jsem, že umím kreslit,“ pokračuje, „navíc jsem na AVU nikoho neznal, kromě Knížáka z televize. Jel jsem prstem po seznamu ateliérů a uvažoval, kam by mě mohli vzít.“ Na kresbu se nakonec nedostal, ale vybral si ho k sobě Vladimír Kokolia. Tak, podle vlastních slov, Ondřej Basjuk potkal první uměleckou autoritu ve svém životě. Loni u něj diplomoval.

Použijeme-li styl slovníkového hesla, je Ondřej Basjuk malíř, kreslíř, site specificista alias instalatér, grafik, sochař, fotograf, videoartista a sběratel. Ne nadarmo je jednou ze základních a určujících premis Kokoliova grafického ateliéru nedefinovanost. Od října loňského roku je možné k téměř absolutnímu výčtu přidat ještě označení galerista, protože společně se Šárkou Koudelovou začal vést v prostoru Karlin Studios K.art.on Gallery, kterou výstavně pokřtil Tomáš Vaněk. Oba protagonisté, tedy studentka grafiky a čerstvý absolvent, provoz „tlačí z kapesného“.

Jen za poslední rok má za sebou Ondřej Basjuk tři přesvědčivé výstavy ve třech respektovaných nezávislých galeriích zaměřených na mladé umění. Haidanský oltář v pražské Galerii 207 měl podobu rozpínavé instalace, zatímco 9,2227 m² v Galerii 35 m² naopak kontrastně přetíženého místa oproti vyprázdněnému zbytku prostoru. Zatím poslední Explorerista se odehrál v galerii OFF/FORMAT v Brně a Basjuk se tam představil v souladu s názvem jako vizuální badatel a schraňovač mimořádného ražení. Upozornil na sebe také v rámci Ceny kritiky pro mladou malbu 2012, kde obsadil s Tomášem Jetelou dělené druhé místo, přičemž první nebylo uděleno. Remíza tohoto typu sice asi nikoho příliš nepotěší, nicméně nadstandardní kvalitu jistě potvrzuje i tak.

Ondřej Basjuk je založením v podstatě konzervativní romantik, maluje téměř klasicky. Má rád krajinu i zříceniny, ale jeho zhusta figurální kompozice jsou spíš situační. Od chvíle, kdy v lese potkal scenerii, která mu připomněla jeho obraz, začal i fotit. Nedílnou součástí jeho projevu je i architektura, přítomná třeba v podobě skladebných instalací nebo v kubizujícím konstruování prostoru jeho většinou černobílých obrazů. Střídmá barevnost je pro něj typická. Původně půlroční, uměle naordinovaný odpočinek od barev se protáhl na víc než dva roky. „Člověk tak líp vnímá tvary, ale má to zádrhel, snadno se vytvoří návyk,“ svěřuje se.

Možná i vzhledem ke koloritu jeho obrazů není překvapivé, že klíčovým tématem, které ho provází, jsou hranice, což bylo ostatně i zadání jeho diplomové práce. „Je to takový perpetuum mobile,“ říká k tomu lakonicky, „kde to je, co to je, na hranicích je skoro všechno, záleží na úhlu pohledu. Vlastně si můžu dělat, skoro co chci,“ konstatuje obdivovatel Caspara Davida Friedricha, který ve své tvorbě kromě jiného řeší i dogma obrazu, tedy zase především hraniční stav mezi obrazem a objektem. Za zásadní faktor, který v tomto ohledu relativizuje vnímání, pokládá právě polychromii.

I to může být jedním z důvodů, proč Ondřej Basjuk, jednoduše řečeno, maluje, na co se dá – od obrazů svých spolužáků přes bankovky nebo housku po krejčovské střihy. Asi nejsilnější je v tomto ohledu jeho filigránsky vyvedený cyklus s námětem války v Afghánistánu z roku 2011, vytvořený na osmdesát hlaviček nastřelovacích hřebíků. „Byl to vlastně ready-made, hřebíky osazené do pásu pro nastřelovací pistoli mi evokovaly nábojnice. Prostě se tehdy sešly dvě věci: zabili Usámu a opravovali jsme střechu,“ vypráví a s úsměvem uvažuje, jestli je to koncept, nebo takové věci dělá automaticky. Příchuť jakési „branné výchovy“ je u Basjuka přítomná celkem často. „Skoro celý dětství jsem se díval z okna na to, jak vojáci a policajti tam u nás v pohraničí v jednom kuse pořádali na někoho stopovačky,“ objasňuje mimoděk hned dva průvodní motivistické znaky svých maleb.

Ostatně podmíněnost tvorby osobním životem je u něj zřetelná. Vždyť i instalace, které vytváří v galeriích, jen napodobují prostředí, ve kterém žije. Mimochodem, nejsou nijak divácky vstřícné, protože jednotlivé artefakty se nezřídka perou o pozornost a znesnadňují vnímání. To ale Ondřeji Basjukovi nevadí, naopak. Nadšený fanoušek malých muzeí rád objevuje skryté příběhy a totéž, jak je vidět, dopřává i druhým.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné