Palác kultury. Sedmdesátkový gesamtkunstwerk
Martina Lehmannová design září 2023
Dějiny letos dvaačtyřicetileté budovy někdejšího Paláce kultury, dnes Kongresového centra Praha, jsou složité a pestré. Totéž lze říct i o jeho interiérovém vybavení, které většina lidí, byť budovu navštívili několikrát, prakticky nezná. Na rozdíl od jiných soudobých reprezentativních budov se zde dochovalo v nezvyklé úplnosti.
Točité ocelové schodiště s kovovou plastikou Slunce, Vladimír Procházka, Petr a Pavel Pataki, foto: Kongresové centrum Praha
Foyer se skleněnou plastikou Žena s holubicí, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, foto: Kongresové centrum Praha
Opona Slunce v Kongresovém sálu, Alois Fišárek, 40 × 15 m, foto: Kongresové centrum Praha
Tapiserie Boj za mír, Věra Drnková–Zářecká, foto: Kongresové centrum Praha
Tapiserie Živly, Rudolf Riedlbauch, Ludmila Kaprasová, foto: Kongresové centrum Praha
Předsednický salonek (dnes Jižní salonek), svítidlo František Vízner, textilie Josef Müller, foto: Kongresové centrum Praha
Kongresové centrum Praha bylo projektováno jako sjezdový palác pro účely Komunistické strany Československa. Výstavba, která začala roku 1976, měla být dokončena v roce 1981, tak aby zde mohl proběhnout XVI. sjezd KSČ. Otevření bylo naplánováno na 1. dubna, ale z obavy před posměšnými komentáři bylo posunuto na následující den. Samotný sjezd byl zahájený následující pondělí 6. 4. 1981 a trval do pátku. Změnilo se také pojmenování budovy, která byla od počátku roku 1981 namísto Sjezdového paláce nově nazývaná Palácem kultury (zkráceně a mírně posměšně Pakul). Umělecká díla vytvořená pro budovu vznikla většinou ještě před rokem 1980, protože stavba tehdy byla už v podstatě hotová a až do otevření probíhal zkušební provoz.
Kromě stranických sjezdů se zde konala celá řada dalších kongresů a také kulturních aktivit, takže se mohlo stát, že v roce 1984 tu 10. celostátní sjezd JZD střídal koncert Eltona Johna, uvolnění dokládají i vystoupení kapely Laura a její tygři nebo „baletní jednotky“ bratří Cabanů Křeč. Ani po roce 1989 nepřestala budova sloužit a v Kongresovém centru Praha, jak se od roku 1993 jmenuje, proběhlo v roce 2000 zasedání Mezinárodního měnového fondu a o dva roky později zde hostoval kongres NATO. Když se vloni v srpnu v Kongresovém centru konala 26. generální konference Mezinárodní rady umění ICOM Praha 2022, muzejní experti z celého světa oceňovali vedle odborného programu také kvality samotné budovy.
S ohledem na politický účel stavby se na ni soustředila maximální pozornost. Navzdory upadajícímu hospodářskému rozvoji státu v období normalizace mělo jít o ohromující stavbu, která ukáže Československo jako moderní prosperující socialistickou zemi, a tomu odpovídala i volba materiálů ve vybavení interiéru. Projekt realizovali architekti Vojenského projektového ústavu Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal, Antonín Vaněk a Josef Karlík. Přestože tak na první pohled nepůsobí, jedná se o železnou nýtovanou konstrukci s vnějším pláštěm z betonových prefabrikátů a skla. Většina příček v interiéru byla z dřevotřísky, a pokud byla nutná vyzdívka, využilo se porothermových cihel. Podlahy nejfrekventovanějších komunikací jsou žulové, v patrech z bělostného mramoru, všude jinde kryjí zem koberce. Obklady stěn tvoří šedý a béžový travertin, velkoformátové desky s ořechovou dýhou, popřípadě dřevěné lakované desky. Sloupy a další konstrukční prvky jsou obkládané tehdy módním eloxovaným hliníkem tónovaným do bronzova, stejně jako okenní tabule. Dveře nemají zárubně, ale speciální zádlaby a jsou umístěné na vystupujících pantech. Budova nemá žádná otevíratelná okna, protože veškeré prostory byly vybaveny vzduchotechnikou, která v zimě rozváděla ohřátý vzduch a v létě chladila. Okenní tabule s dobově typickým bronzovým zabarvením tak mohly mít opravdu velkorysé rozměry, a to jak v administrativní části, tak především ve velkém foyer, kde skleněné tabule dosahují ohromující výšky osmi metrů a poskytují působivý výhled na panorama Prahy.
Umělecká výzdoba
Nová budova byla vybavena více než dvěma stovkami uměleckých a uměleckořemeslných děl, skvěle designovaným nábytkem, malbami a grafikami. Uplatnění umění ve veřejných stavbách v Československu nařizoval zákon z roku 1965, podle nějž mělo na výtvarná díla připadnout 1–4 % předpokládaných nákladů každé stavby, a celková cena Paláce kultury dosáhla tehdy neuvěřitelných 2,5 miliardy československých korun. Dodávku většiny uměleckořemeslných děl zajišťovalo Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ), pod jehož hlavičkou byly sdruženy textilní a sklářské dílny, výroba mozaik, pozlacovači, štukatéři a řada dalších řemesel.
Stavba politicky exponovaného Paláce kultury se překvapivě stala místem setkávání umělců režimem protežovaných i těch, kteří se velké přízni netěšili. Vedle členů Svazu československých výtvarných umělců totiž dostali příležitost i ti, kteří zde byli jen evidovaní, což jim však umožňovalo práci „na volné noze“. Rozporuplnost doby můžeme číst hned z několika uměleckých děl, která se nacházejí, resp. nacházela před Palácem kultury. Bronzové sousoší Radostný den na terase před budovou představovalo matku s kyticí šeříků v ruce zdvižené směrem k Nuselskému mostu. Před matkou stálo děvče s pohledem směřujícím k výstupu ze stanice metra. Jeho autorem byl Jan Hána, rektor Akademie výtvarných umění a zručný figurální sochař, který se věnoval zejména oficiálním zakázkám soch a pomníků oslavujících socialismus a jeho představitele. Socha byla v roce 1998 odstraněna a dnes se nachází na zastrčeném dvoře přilehlého hotelu Holiday Inn, který spadá rovněž pod Kongresové centrum.
V juxtapozici k této realistické soše se nacházely čtyři práce abstraktního tvarosloví, jejichž autoři na rozdíl od Hány rozhodně nepatřili k prominentům režimu. Opěrná zeď terasy, kde Radostný den stával, byla navržená v roce 1964 Stanislavem Kolíbalem, který v Československu v letech 1970–1989 nesměl vystavovat. Dále zde byly osazeny tři prameníky z let 1979–1980 – mistrovská díla, nevelká, jednoduchá, a přitom monumentální, něžná i brutální. Nedaleko výstupu ze stanice metra se dosud nachází prameník vytvořený Jiřím Kryštůfkem. Tvar na půdorysu čtverce má v horní části vysekanou kruhovou misku, z níž vyrůstá těleso tvaru atomového hřibu. Spojení elementárních tvarů čtverce a kruhu dává vyniknout kráse žilkování nehodivského mramoru, z něhož byly vysochány i další prameníky – jejich autory jsou Slavoj Nejdl a Miroslav Vystrčil.
Vnitřní prostory
Interiér je jedinečným gesamtkunstwerkem konce sedmdesátých let. Péče věnovaná řešení stěn, stropů, podlah a nábytku od hlavního sálu přes foyer až po nejmenší předsednické salonky stále uchvacuje. Největší koncentrace umění a designu se nachází v jižní části. Zde byl vchod pro VIP, kteří byli uváděni do předsednického, prezidentského a dalších drobných salonků, mezi nimiž se procházelo po unikátním točitém schodišti vyřezaném do ocelového plátu ukotveného do stropní konstrukce. Volný střed propojuje kovová plastika Slunce se skleněným lustrem od Vladimíra Procházky a Petra a Pavla Patakiových. V prvním patře se ze schodiště odbočuje do Předsednického salonku – autorem lustru, který je integrální součástí akustického podhledu, je František Vízner, textilní tapety a koberec navrhoval Josef Müller.
Se stejnou péčí se přistupovalo i k řešení hlavního sálu pro dva tisíce osm set lidí. Ztvárnění nastavitelných akustických podhledů, sedačky s vyústěním klimatizace v opěráku a originální opona z něj dělají jeden z nejzajímavějších prostorů svého druhu u nás. Opona Slunce vytvořená podle návrhu Aloise Fišárka je největším textilním obrazem vytvořeným technikou art protis na světě. Art protis vyvinul a patentoval brněnský Výzkumný ústav vlnařský v roce 1964 a právě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vrcholila obliba jeho využívání. Další textilní díla v prostorách paláce byla vytvořena technikou tkané tapiserie v dílnách ve Valašském Meziříčí a Jindřichově Hradci. Za pozornost stojí tapiserie Božena Němcová od Fišárkovy žačky Květy Hamsíkové. Figura spisovatelky je zpracovaná rozostřeně a rozplývá se do svého okolí, stává se součástí celého světa. Podle slov autorky chtěla zachytit Němcovou „ne jako portrét, ale jako postavu, která vyjadřuje její myšlenky, touhy a práci, jako postavu v krajině, která přichází do naší současnosti a která nám má co říct“. Jedná se o jedno z mála figurálních děl, která pro Palác kultury vznikla. Většina se inspirovala krajinou a přírodou. Jižní Čechy se staly inspirací stejnojmenné tapiserie navržené Josefem Müllerem, který ovlivnil zpracování autorské tapiserie v mezinárodním měřítku.
Od šedesátých let se rozvíjely individuální přístupy ve zpracování. Hladkou plochu definovanou pravidelným rytmem osnovy a útku narušovali textilní výtvarníci vynecháváním, anebo naopak přidáváním materiálu do plochy tapiserie. Přírodní živly zpracoval ve stejnojmenné tapiserii Rudolf Riedlbauch, jeden z nejmladších umělců zapojených do tvorby uměleckých děl v budově. Pozornost přitahuje kruhový motiv slunce obklopený červenými tóny ohně. Přes něj a po stranách můžeme tušit vzduch vířený křídly ptáků přecházející od světlých až k tmavě modrým barvám evokujícím vodu. Voda je také elementem, jež propojuje vzduch a zemi znázorněnou vlnícím se hornatým horizontem krajiny ve spodní části tapiserie. Nepřehlédnutelná je tapiserie Boj za mír Věry Drnkové-Zářecké. Politickou angažovanost bychom v jeho podobě rozpoznali už jen stěží, barvy většiny motivů vyrudly a zůstala jen nádherná rudá praporů zvednutých k boji. Autorka sama v popisu díla uvedla, že za ústřední motiv zvolila obrovský květ karafiátu, jehož okvětní lístky tvoří vlajky symbolizující podle ní úsilí socialistických států v boji o mír. Pravá horní část tapiserie je pojednaná v modravých a hnědavých tónech a klidných horizontálních liniích jako pohled do krajiny Českého středohoří a horu Říp, kterými se prolíná dnes již těžko zřetelný motiv velké mírové holubice. Drnková-Zářecká patřila k prominentním autorkám, byl jí svěřen například návrh jednoho ze státních darů prvnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Nikitu Chruščovovi.
Autory dalších tapiserií jsou Cyril Bouda (Praha hudební), Jan Bauch a Jaroslav Bobek (Praha divadelní), Jindřich Švec (Květ), Jan Měšťan (Lunárium) a Hana Lenderová. Pro Palác kultury byla utkaná také celá řada závěsů a koberců, které jsou dnes vesměs uloženy smotané v depozitáři. Vedle textilního umění v Kongresovém centru najdeme i díla ze skla. Foyer ukrývá skleněnou plastiku Žena s holubicí vytvořenou Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou a za pozornost stojí také skleněné stěny od Stanislava Kostky do jižních sálů. Na jednom místě tak lze obdivovat zručnost uměleckých sklářů i skláren, které válcovaly obří skla fasády foyer. Pokračovat by šlo dlouho: nechybí umělecká keramika v podobě vlysů od Marty Taberyové a Heleny Samohelové, práce ve dřevě zastupuje dřevěný reliéf od slovenské sochařky Kláry Pataki a unikátní je štukolustro (leštěný štuk) Československo od Stanislava Ježka.
Řada staveb ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století už byla zničena, vzpomeňme hotel Praha, a pokud zůstaly zachovány budovy, tak v uplynulých třiceti letech během proměn majitelů a opakovaných rekonstrukcí většinou nenávratně zmizela všechna umělecká díla z interiérů. Kongresové centrum Praha je místem, kde stavba i interiéry zůstaly zachovány v unikátní míře. Jeho vedení si to uvědomuje a umělecká a uměleckořemeslná díla, kvůli době vzniku donedávna zatracovaná, využívá jako jeden z marketingových nástrojů. Své brány ale palác otevírá nejen delegátům zahraničních konferencí – možnosti prohlídek pravidelně nabízí v rámci festivalů Open House i při dalších příležitostech. Návštěva Kongresového centra Praha je pro poznání života a kultury sedmdesátých a osmdesátých let 20. století ekvivalentem návštěvy zámku Hluboká pro poznání umění a kultury 19. století.
Martina Lehmannová je historička umění, v současnosti projektová vedoucí Svazu měst a obcí České republiky.
Posíláme si aspoň srdíčka – tak vím, že ještě žije
Martina Lehmannová Ukrajina duben 2022
Ráno 24. února vstoupila okupační vojska Ruské federace na území svobodného státu Ukrajina. Rozpoutala se válka. Zemřely v ní už tisíce lidí a miliony uprchlíků opustily Ukrajinu. Muzea a jejich sbírky neutečou, jako paměť své země jsou k ní připoutané víc, než bychom si...
Ohýbaný nábytek komplexně
Martina Lehmannová design březen 2020
V roce 2019 uplynulo 200 let od chvíle, kdy Michael Thonet převzal truhlářskou dílnu svého otce v Německém Boppardu a nastoupil na cestu směrem k ohýbanému nábytku. K této příležitosti připravilo Muzeum užitého umění (MAK) ve Vídni výstavu ohýbaného nábytku. Pozoruhodná je...
Zukunft, Zukunft, Zukunft
Martina Lehmannová zprávy říjen 2016
Mnichov – Sudetští Němci v bavorské metropoli se konečně dočkají. Jejich dlouho plánované muzeum se podařilo přivést k prvnímu hmotnému bodu a tím je základní kámen, jenž byl slavnostně položen 16. září. Událost se konala za účasti politických špiček Bavorska v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
