Podle jediného plánu
K výstavě Václava Boštíka / Od půlky října do začátku ledna příštího roku se bude v pražské Městské knihovně konat souborná retrospektiva Václava Boštíka. Rozhovor s dnes již zesnulým malířem pořídl v listopadu 1985 Karel Srp, autor připravované výstavy. Původně vyšel v samizdatovém sborníku Někdo něco (číslo 3, 1986).
Fyzika je postavena na zákonech. Myslíte si, že obraz proto, aby se stal obrazem, musí mít svou vlastní vnitřní zákonitost? Jaké jsou podle vás podmínky obrazu?
Jsou jen dvě možnosti, zákonitost a řád, nebo náhoda. Zákon, to jsou vztahy. Můžeme je pozorovat všude kolem sebe v přírodě, ve vesmíru. Fyzika i ostatní vědy jsou postaveny na zákonech, hledají je a objevují. Bez zákonů a zákonitých vztahů není možný život, není možná komunikace. I hra, aby byla hrou, musí mít svá pravidla. Zákony však nejsou samoúčelné. Důležitý je celek a jeho jednota. Cílem je organismus, organizace je jen prostředkem. Obraz je uměle vytvořená skutečnost, velice složitý a svébytný organismus, který k životu potřebuje zákonité vztahy. Čím složitější je organismus, tím složitější jsou i jeho vazby a tím také je i snadněji zranitelný. Položím-li na podkladovou plochu barevnou skvrnu, bude působit tak dlouho náhodně, pokud její tvar, velikost, barvu a umístění nedostanu do nějakého jasného vztahu s velikostí a formátem podkladu. Umístím-li na plochu větší počet tvarů, bude pochopitelně organizace mnohem složitější a náročnější. Obraz však není jen novým útvarem, ale také výpovědí a sdělením. A každé sdělení je sdělitelné jen tenkrát, jsou-li vytvořeny nějaké zákonité vztahy mezi sdělujícím a přijímajícím. Lze to shrnout tak, že určitý druh zákonitosti je vždy nutný, stupeň její složitosti se však mění podle celkové koncepce vytvářeného díla.
Volíte barvy jen podle optických hledisek? Má a měla pro vás barva někdy symbolický význam?
Barvy jsem vždy volil intuitivně nebo rozumovou úvahou. Se symbolikou barev jsem dosud vědomě nepracoval. V poslední době se však ve své práci s otázkou symboliky barev setkávám stále častěji. Naproti tomu již dříve jsem narazil na symboliku tvarů a některé dnes v symbolickém smyslu užívám.
Jaká zkušenost předcházela realizaci vašich polí?
Již od mládí jsem toužil ne tak po jednotlivých poznatcích, jako po pochopení principů, na nichž všechno stojí. Nezajímal jsem se tolik o to, jak namalovat obraz, ale především jsem hledal odpověď na otázku, co je obraz a co je vůbec umění. Podobně jsem se ptal, proč a k čemu ve vesmíru jsem. Setkával jsem se s různými výklady světa, náboženskými, fyzikálními, s různými názory estetickými. Zpravidla však byly dílčí, jen z jednoho pohledu, takže si často odporovaly a především nevytvářely jednotný obraz světa. Měl jsem štěstí, že jsem se již počátkem třicátých let setkal s Dějinami umění Élieho Faura, které vyšly v Aventinu a které považuji dodnes za nejlepší dějiny umění, jaké znám. Psal je člověk, který pochopil, a ne historik, který zná jen data, fakta a údajné vlivy. Protože autor je u nás dnes málo známý, snad nebude na škodu, když z jeho dějin něco ocituji, abych ukázal způsob jeho myšlení. Například v pátém díle, hned v první kapitole, nazvané Velký rytmus, říká: „Čím dále postupuji, čím více pozoruji, čím více se také dívám na svůj život, tím méně chápu, že by bylo lze hleděti na dějiny národů a na dějiny ducha jinak než jako na řadu střídavých jevů hned rychlých a hned ještě kvapnějších, rozkladů poznáním a skladů láskou.“ A dále: „Mluvil jsem o vesmírné analogii, tak drahé Baudelairovi, v níž opravdu objevujeme klíč dojímavého tajemství, které dává uměleckému dílu, nechť je jinak jakákoli mluva, jíž užívá, jeho duchovní hodnotu, a mohu-li to tak říci, jeho důstojnost.“ A konečně: „Vesmírný tvar je stavěn podle jediného plánu. Nechť se kamkoli podíváme, můžeme jej všude objeviti. Je velmi ubohý, kdo nedovede například viděti v lidské nebo zvířecí lebce nejen podivuhodně uspořádanou krajinu s jejími údolími a vrchy, řekami, vnitřním pohybem, její geologickou jednotou a rytmem, nýbrž i dokonalou skulpturu s její nesouměrnou rovnováhou, jejími mlčenlivými rovinami, prchavými čarami, výraznými výčnělky, křivolakými a čistými obrysy. A když se člověk a jeho díla objevují na zemi, je to snad náhodou, že zbraň je podobna pařátu, rohu, klu zvířecímu?“ Jak je z uvedených citací zřejmé, Élie Faure pracuje neustále s analogiemi a chápe všechno jako jediný celek. Díky němu jsem mnohé věci uviděl jinak a začal jsem pracovat s analogiemi. Později jsem se setkal na přednáškách Emanuela Rádla s výkladem současných fyzikálních názorů na vesmír a s představou uzavřeného, rozpínajícího se vesmíru, která pro mne byla velice užitečná. A konečně snad bych měl ještě uvést knihu Františka Kovárny Malířství ornamentální a obrazové. Ve všech těchto případech šlo o pokus vidět věci ve velkých souvislostech a v jejich jednotě. Velice mně to pomáhalo i v mé snaze dojít k pokud možno ucelenému a jednotnému pohledu na svět, jehož jsem součástí a jehož jedním průmětem je i umění. Hledal jsem odpověď v různých směrech. Poznatky získané v jedné oblasti jsem díky analogiím přenášel do jiné a zase naopak. Jednotlivé pohledy se počaly sbližovat, propojovat a pomalu dostávaly mlhavý obrys jakési jednoty. Dnes malba pro mne není vytvářením obrazů ani oblastí, kde mohu šokovat či udivovat, ale činností, kterou získávám další poznatky, doplňuji i zpřesňuji své vidění světa a svou víru v něj. Výklad vesmíru, ke kterému docházím, si ověřuji malbou a poznatky tak získané zase přenáším jinam. Plocha plátna se pro mne stává analogií vesmírného prostoru, nikoliv jeho obrazem. Barevná skvrna, kterou na plochu položím, je analogií hmoty. Snažím se, převážně citem, dát plochu plátna a barevnou skvrnu do takových vzájemných vztahů, aby vytvořily novou skutečnost, jednotu, obraz Vesmíru. Ať maluji či mluvím o čemkoli, maluji a mluvím vlastně stále jen o Jednom.
Jakou roli má u vás intuice a jakou racionálno? Hledáte jejich vzájemnou harmonii?
Intuice a rozumové poznání se doplňují. Často jsem k nějakému řešení došel intuitivně, ale pak jsem se snažil nalézt i jeho racionální vysvětlení. Jindy mi zase naopak intuice pomohla oživit holou a suchou kostru rozumové konstrukce. Nejlepší je, když oba druhy poznání jdou společně k jednomu cíli. Intuice nám umožňuje chápat celek, rozum zase jeho členění.
Mohl byste vysvětlit, jak jste došel k představě Prostoru kruhu? Byla to jen malířská zkušenost z předcházejících obrazů?
Nešlo jen o malířskou zkušenost z předcházejících obrazů, ale především o vyjasňující se představu jednoty vesmíru. Kruh je zde analogií. Název Prostor kruhu zde byl užit spíše v přeneseném smyslu jako tvar, který mi nejlépe vyhovoval.
Stojíte-li před prázdným, ještě nepomalovaným plátnem, promlouvá k vám plocha či prostor?
Myslím, že bude dost těžké to správně vyjádřit. Podklad plátna nevnímám ani jako prostor, ani jako plochu, ale jako silové pole. Jakmile položím na povrch plátna první barevnou skvrnu či tvar, začne silové pole dostávat konkrétní vztahovou strukturu.
Do jaké míry měníte svůj záměr během malby obrazu od výchozí představy?
Jak už jsem řekl, moje práce se podobá jakémusi ověřovacímu pokusu. Nejdříve si stanovím prvky, které by mne měly dovést k určitému výsledku. Po jejich nanesení na plátno se je snažím dostat do takových vztahů, aby vytvořily jednotu. Podaří-li se to, byly moje předpoklady pravděpodobně správné. Pokud však v původní koncepci byla chyba a nepodaří-li se mi ji během práce objevit, musím obraz odložit a později ho přemaluji.
Vybíráte si formáty plátna podle námětu? Často používáte dost netradiční čtverec.
Obecně je možno říci, že malovat se dá na jakýkoli formát. Pěkný formát ještě nedělá dobrý obraz. Důležité je, jak je ten který formát užit a zpracován. Tím nepopírám estetický význam formátu. Některé formáty samy o sobě jsou oku příjemnější nežli jiné. Sám si zpravidla připravím najednou několik pláten různých velikostí a formátů a z těch si pak vyberu ten, který je v daném případě nejvhodnější. Čtvercový formát, který skutečně často užívám, je vlastně nejnudnější formát, jaký znám. Užívám ho zatím proto, že odpovídá nejlépe mým představám a mé potřebě jednoty.
Fyzika dokázala velmi přesně sestavit obraz vesmíru. Jak si myslíte, že skutečnosti mimovýtvarného světa mohou působit na výtvarné umění?
Tyto skutečnosti mohou působit a ovlivňovat jen tak, jak jim věříme. Proto je současný fyzikální obraz vesmíru stále velmi komplikovaný, vyžaduje příliš mnoho prvků a zákonů, a je tedy nepřesvědčivý. Vesmír vidím jako nesmírně jednoduchý v jeho obrovské jednotě, ale zároveň nepředstavitelně zázračný. Vracím se tak k citaci, kterou jsem již uvedl: vesmírný tvar je stavěn podle jediného plánu.
Václav Boštík se narodil 6. listopadu 1913 v Horním Újezdu u Litomyšle. V roce 1933 začal studovat deskriptivní geometrii na ČVUT, o čtyři roky později byl přijat na akademii do ateliéru Williho Nowaka. Školu absolvoval až po druhé světové válce. Byl spoluzakládajícím členem skupiny UB 12, která fungovala v letech 1953 až 1970. V letech 1954 až 1959 vytvořil spolu s Jiřím Johnem památník obětí holokaustu v pražské Pinkasově synagoze. V kontextu českého poválečného umění byl jedním z průkopníků nefigurativní malby. Ještě před polovinou 60. let se dopracoval k téměř monochromním abstraktním malbám. Po nástupu normalizace se vrátil do rodného kraje a několik let pracoval na restaurování fasád litomyšlského zámku. Znovu vystavovat mohl až v 80. letech. Do jisté míry přelomová byla jeho výstava na Staroměstské radnici, kterou na jaře 1989 připravil Karel Srp. V roce 1991 měl výstavu v Kunstvereinu v Düsseldorf, v jehož čele tehdy stál Jiří Švestka. Poslední větší výstavu, jejímž autorem byl Jaromír Zemina, měl před jedenácti lety v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Václav Boštík zemřel ve věku nedožitých 92 let 7. května 2005.
Jindřich Štyrský
Karel Srp výstava červen 2007
Melancholií proti zapomnění / Dílo Jindřicha Štyrského patří k tomu nejzajímavějšímu z českého umění první poloviny 20. století. Umělcova retrospektiva, která je do 9. září k vidění v Domě U Kamenného zvonu, i vydání vůbec první Štyrského monografie, jsou...
Už toho mám všeho dost
Karel Srp recenze říjen 2008
Krištof Kintera v Pardubicích / Malebné pardubické náměstí dočasně narušuje objekt, který je na něm jaksi navíc. Z oken druhého patra domu U Jonáše trčí konec pouliční lampy. Do renesančního domu vnikl soudobý technický vynález vymaněný z původního účelu a cíleně...
Foto
Karel Srp zahraniční výstava listopad 2007
Středoevropská avantgarda v Americe / Další krok v postupném poznávání středoevropské meziválečné avantgardy ve Spojených státech se podařil Matthewovi S. Witkovskému přípravou výstavy nazvané jednoduše Foto s podtitulem Modernity in Central Europe 1918–1945. Po premiéře v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
