Saliva

Michal Novotný portfolio červen 2018

„Je tohle performance, nebo se to děje?“ ptá se hlas Lukáše Hofmanna ve videu z akce Unlimited sportsforest chicas, v rámci které byly divákům podávány halucinogenní houby. Právě demonstrace zaměnitelnosti protikladů leží v jádru tvorby Lukáše Hofmanna alias Salivy, letos nominovaného na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

3279.jpg

Přestože se již předtím pohyboval na pomezí módy a performance, začátek umělecké tvorby Lukáše Hofmanna lze datovat rokem 2014 a jeho příchodem na pražskou AVU. Jen o několik měsíců později na první akci skupiny Houba během kutnohorského hudebního festivalu Creepy Teepee již nevidíme Hofmanna v černém neogotickém oděvu s dlouhými vlasy, ale ostříhaného nakrátko v záměrně nepadnoucím, očividně recyklovaném oděvu. Akce skupiny Houba (spolu s Lužkem Marným) trvala jen několik minut a spočívala v průvodu dvojice a skupiny mladých fanoušků víkendově vylidněným městem s dlouhou oloupanou větví, následoval vyzývavý „pole dance“ na fiktivní vernisáži před neexistující galerií, kde byla divákům servírována voda a třešně. Jejich energie a charisma, pochodující komunita a jakési sdílení a nabízení předpověděly budoucí Salivovo směřování.

Vstup na půdu pražské akademie znamenal také seznámení s Kateřinou Konvalinovou, s níž Hofmann několikrát spolupracoval. Příznačná je performance We will suffocate, během které dvojice střídavě držela ústa a nos druhého ve stále se prodlužujícím rytmu hudební skladby. I přes název performance a opravdové nasazení se nikdo z obou účinkujících neudusil ani neomdlel, skladba totiž jednoduše skončila. Důraz na intimní interakce i nevědomé tělesné procesy je však dalším prvkem, který bude dále rozvíjen.

Na Kunstakademie v Düsseldorfu následně Hofmann spolupracuje s Lukasem Von Der Grachtem na jeho diplomové práci Art Students of The Future jako stylista fotografovaných a natáčených modelů. Přináší sem něco, co bychom snad mohli nazvat antioblékáním: Záměrně nepadnoucí velikosti a nesourodé kombinace, nošení oblečení na nesprávných částech těla nebo jeho neúplné, opačné či jiné nasazování. Určitá provokativní, ale zároveň obviňující nahota a neustálé záměrné narušování genderových stereotypů, stejně jako doteky a potkávání se jednotlivých těl napovídá další propojení současných tendencí v módě s výtvarným uměním.

V lednu 2016 otevírá Saliva Ikea Made Fashion v galerii AVU, na které 16 mladých performerů v různých stadiích oblečené nahoty s Hofmannem zavěšeným nad místností v pozici letícího supermana předvádí jakousi komponovanou módní přehlídku. Přestože díry, ustřižené rukávy, nohavice nebo vyražené kroužky mají nakupující v obchodních domech IKEA odradit od toho, aby si oblečení, které slouží jako rekvizita inscenovaných ideálních domovů, odnesli, v případě Salivovy performance se již jedná o odkaz veskrze redundantní, který velmi dobře zapadá do celkové koncepce mladých těl záměrně vystavujících svou zdůrazňovanou zranitelnost. Tuto zranitelnost, určité vydání se napospas, založené na „nechráněně“ sdílené komunitě ještě podtrhuje časté začlenění tekutin – výrazně třeba na výstavě v Souvenir by Berlin, kde se účinkující koupali, polévali a společně pili sójové mléko a boby.

V dalších performancích, ať již je to Retrospective v rámci výstavy Against Nature v Národní galerii nebo Dry Me a River v Bauhausu ostravské galerie Plato, kde bylo snad poprvé do společných akcí opravdu zcela zataženo i publikum, Saliva tento komunitní a snad i rituálně mesiášský rozměr dále rozvíjí. Využívá k tomu opakujících se mechanismů, které jsou zároveň divadelní i terapeutické a které tvoří prvky částečně improvizované dramaturgie. Nechybí opět zakrývání úst a nosu, ale naproti tomu také pohyby připomínající masáž hrudníku při zástavě srdce či dýchání z úst do úst. Performeři si vzájemně prošívají kůži okolo nehtů na rukou nití, která je následně spojuje i svazuje, nebo vytvářejí řetězy z propojených palců a ukazováčků, tlačí své obličeje proti sklu, nechávají své mrtvolně uvolněné tělo zvedat druhými, vydávají jakési abstraktní zvuky a skřeky a s rychlými pohyby ramenou tancují na místě. Mimo to rázně pochodují v komponovaných formacích prostorem s výrazem a elegancí módní přehlídky.

Přestože je výsledek v českém kontextu často spojován (hlavně po loňském benátském bienále) s německou umělkyní Anne Imhof, ve výrazu se zcela odlišuje, a to především v Hofmannově až mesiášském důrazu na komunitní rozměr. Zatímco Imhofové performeři jsou pečlivě vycvičenými herci ve scénáři zdůrazňujícím osamělost digitální doby a objektifikovanost mládí a mladého těla, v případě Salivy se jedná primárně o generačně a přátelstvím spojenou skupinu umělců, která si je komodifikace svého mládí a hebkých pevných těl sice vědoma, ale snaží se jej překonat společně vytvořeným, skupinu zdůrazňujícím generátorem emocí. A je zcela lhostejné, jestli jsou upřímné, či uměle vytvořené. Podstatné je totiž právě jejich dávání, určité odevzdání se druhému a druhým. Je to právě tato štědrost, ono předávání energie, které během Hofmannových performancí strhne i umění zcela neznalé diváky.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné