Sběratel? Galerista? Raději ne!

Richard Adam zprávy červen 2013

Když mě šéfredaktor tohoto časopisu požádal, abych napsal úvahu o sběratelství, chvíli jsem se bránil. Co mám zase psát? Všechno, co mělo být řečeno, už napsáno bylo. A co napsáno nebylo, asi za moc nestojí. Ale šéfredaktor se nedal, argumentoval a přesvědčoval a nakonec navrhl, že by mohlo být docela zajímavé porovnat práci sběratele s prací sběratele, který se stal galeristou. A protože jsem už neměl sílu se bránit, tak jsem souhlasil. A napadla mě jedna zajímavá shoda: nedostatek místa. Jak to myslím? Úplně jednoduše. Ani sběratel, ani sběratel-galerista nemá dost prostoru pro skladování obrazů. A to nemluvím o plastikách.

Když jsem sbíral obrazy jen pro sebe, byl jsem limitován velikostí svého bytu. A „prostupností“ paneláku k tomu. Totiž prostou skutečností, že na schodech se dalo projít s obrazem tak nanejvýš 190 na 220 centimetrů velkým a větším ne. Chcete rozměrnější plátno? Tak to ho budete muset zaparkovat před domem. To se nedá nic dělat.

A tak jsem sbíral jen „menší“ formáty a štosoval je v šestnáctimetrovém pokoji a taky předsíni a kuchyni, až to nakonec vypadalo, že v bytě bydlí hlavně obrazy a mě tam jaksi milostivě trpí. Nejspíš ze soucitu, protože pak se už ani neptaly, kdy přivezu další kousek. Už toho i ty obrazy měly nejspíš dost.

Teď si možná někdo z vás řekne: No prosím, to chápu, panelák přece jen není projektován jako depozitář. Ale Vaňkovka? Tři tisíce metrů nebo kolik – tam že by nebylo místo na pár obrazů? No, není!

Tedy vlastně je, samozřejmě. Jenže… Moje sbírka se za ta léta, co jsem ve Vaňkovce, poněkud rozrostla. Dalo by se říct přímo nabobtnala. Ze sto padesáti či kolika obrazů v bytě čítá najednou jedenáct set (nebo možná více) kousků a ty není jednoduché uložit. Zvláště když k tomu připočtete ještě plastiky a fotografie a kresby a grafiky a vůbec co tak umělci ještě tvoří. Musíte totiž počítat s prostorami pro depozitáře. A ty, světe div se, nejsou ve Vaňkovce nijak rozsáhlé.

Dříve jsme „problém plochy“ řešili jednoduše. Pronajali jsme sklad mimo a do něj část sbírky uložili. Ale pak se všechny obrazy a plastiky a fotky svezly do Vaňkovky a já znovu zažíval už z bytu známý scénář trpěného nájemníka. S tím rozdílem, že tenkrát to byl výhradně můj osobní problém, kdežto teď problém instituce. A vlastně i problém českého výtvarného umění. Když máte ve sbírce výběr toho nejlepšího, co v českém malířství posledních třiceti let vzniklo, už to není jenom vaše věc. A vaše věc by to tak jako tak ani do budoucna nebyla, protože sbírka v mezidobí vyrostla a vyspěla, už to není dítě, které se nechá vodit za ručičku, už se z ní stala velká dáma, která si nenechá jen tak poroučet. Takže vám nakonec zbývá jen neodbytná a stále obtížněji zodpověditelná otázka: Kam proboha uložím nové a nové obrazy, které se na mě hrnou ze všech stran a které musím ale určitě koupit? Protože to nejlepší přece patří do sbírky Wannieck Gallery. To je přece jasné.

A tak zatímco sběratel a galerista v jedné osobě usilovně přemýšlí a děsí se budoucnosti, my si můžeme jen s ulehčením oddechnout a postěžovat si, že takhle jsme si úvahu o sběratelství tedy rozhodně nepředstavovali. A těšit se na to, až se sběratel a galerista jednou ze všech těch těžkostí s uložením sbírky zblázní.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné