Sou Fujimoto
Ondřej Hojda architektura září 2012
„Žít v domě je jako žít na stromě,“ hlásal v létě prostý nápis na Kunsthalle v Bielefeldu. Zval tak na první evropskou přehlídku díla Sou Fujimota, jednoho z nejzajímavějších japonských architektů mladší generace. Jeho tvorba přitahuje pozornost i mimo architektonické kruhy; těší se zájmu umělců, ale třeba i fyziků, z nichž jeden neváhá Fujimotovu práci s prostorem přirovnávat k Einsteinově teorii relativity.
Sou Fujimoto, narozený v roce 1971 na severním japonském ostrově Hokkaidó, se letos v Evropě kromě výstavy dočkal i první realizace. Jde o sochařský pavilon v Kolíně nad Rýnem, vlastně jen bílou zeď s vyřezanými obdélnými otvory. Tento trochu zvláštní fragment na hranici sochařství a architektury vychází ve zjednodušené podobě z Fujimotovy významnější realizace, takzvaného „domu N“, postaveného v letech 2007 až 2008. Rodinný dům ve středostavovské tokijské zástavbě září čistě bílou barvou a přitahuje pozornost velkými obdélnými otvory. Prvotní dojem velikosti je ale matoucí – tyto otvory totiž nejsou tak úplně okny – při pohledu do nich totiž hledíme opět ven. Bližší ohledání odhalí, že celý dům tvoří v zásadě tři „krabice“, schránky zasunuté vzájemně do sebe jako ruská matrjoška. Všechny jsou nepravidelně prořezány otvory, takže i ta vnitřní má dostatečný přístup světla.
Celý dům je ale hlavně promyšleným nástrojem k rozostřování hranic mezi exteriérem a interiérem. Namísto ostrých přechodů rozvíjí architekt škály a gradienty. Jejich význam se v první řadě týká práce se světlem. Ostatně už tradiční japonská architektura vědomě pracuje s prohlubujícími se stíny, které dokážou světelně rozvrstvit i nevelké místnosti. Přestože Fujimotův dům nemá s touto tradicí formálně společného prakticky nic, navazuje na její prostorové principy a dál je rozvíjí. Stará japonská architektura zná také přechodný prostor engawa, který může vzdáleně připomínat naše zápraží. Obíhá dům ve vyvýšené úrovni podlahy, pod střechou, ale je už otevřený ven, nejčastěji do zahrady. Jak podotýká sám architekt, v zemi bez této tradice by zřejmě před klientem mnohem hůř obhajoval, že na jeho pozemku postaví takové „prázdno“. V Domě N našel své místo i tradiční princip šakkei, tedy takzvaná „vypůjčená krajina“. V této novodobé interpretaci se jedná třeba o průměrnou zeleň ze sousedovy zahrady, jež je při pohledu zevnitř rámována otvorem ve fasádě a vstupuje sem jako nový, obohacující prvek. Nejde však jen o optické efekty, ale hlavně prostory k pobytu: meziprostor mezi vnější a prostřední schránkou je zvláštní variací na japonskou zahradu – pokrytý štěrkem a se zasazenými stromy, které jej v budoucnu z většiny vyplní a mají i prorůstat ven.
U všech obytných staveb Fujimotovi záleží hlavně na svobodě jeho obyvatel obydlet prostor co nejvíce způsoby. Nechce je svazovat předem určenými danostmi, kromě nezbytných přípojek vodovodu a kanalizace se snaží co nejméně předurčovat užití místností. Záleží na počasí, ročním období, momentální náladě nebo počtu lidí, jak budou dům obývat.
Primitive Future
Sou Fujimoto si založil vlastní kancelář v roce 2000 v Tokiu a od té doby získal mnoho ocenění a zároveň realizoval řadu projektů. Na japonské scéně a vzápětí i ve světě se etabloval teprve během posledních šesti let. Není běžné, aby architektovi vyšla monografie v prestižních edicích El Croquis nebo GG ještě před dosažením čtyřiceti let – Fujimotovi se obojí přihodilo v jediném roce, 2010. Přestože se japonské architektuře věnuje v posledních letech zvýšená pozornost (a to většinou právem), má Fujimoto ještě jednu přednost. Na rozdíl od předchozích generací japonských architektů i řady svých současníků vládne solidní angličtinou, v níž je schopen formulovat své architektonické myšlení do srozumitelných proklamací, někdy až rafinovaně primitivních. Koncepční přístup k prezentaci vlastního díla také naznačují názvy staveb: House N, House H, House NA, House T…
Fujimoto také v roce 2008 vydal dvoujazyčnou knížku Primitive Future, kde zpřístupnil své myšlení o architektuře. Záměrně paradoxní název by v nás ve spojení s heslem o životě na stromě zmíněným v úvodu mohl vyvolat dojem, že architekt hlásá něco jako ústup k primitivismu, „návrat na stromy“. Tak to ale není. Fujimoto moderní technologii neodmítá; neužívá ji méně, než je v Japonsku zvykem. Je pro něj ale nástrojem, nikoli hlavním předmětem přemýšlení. To je jednoznačně podřízeno lidskému vnímání a prožívání prostoru. Ve svých úvahách začíná dvěma metaforami vyjadřujícími přístup k domu: hnízdo a jeskyně. Zatímco hnízdo je podle něj fyzicky „šité na míru“ svým obyvatelům, jeskyně je rozměrná, prázdná a v první chvíli se zdá nehostinná. Nabízí ale jiné kvality, které se projeví teprve v čase – dá se obydlet postupně, podle situace a momentálních potřeb. Fujimoto chce proto navrhovat spíš „jeskyně“.
Nová jednota
Asi nejdál tento přístup dovedl ve víkendovém domku nazvaném Final Wooden House, postaveném v Kumamotu na ostrově Kjúšú v roce 2008. Dřevěná skládačka z třicet pět centimetrů silných dřevěných trámů tu na minimální výměře otevírá ve svých útrobách bohatství ploch a plošek. Nic tu nelze nazvat slovy jako podlaha, stěny, schody. Prostory se tady vrství zaklesnutím do sebe – jedna a táž plocha může sloužit jako stupeň, sedátko nebo stůl. Podmínkou je i banální, ale opět typicky japonská skutečnost, že se tu už před vchodem návštěvník zouvá. Opracované trámy japonského cedru hinoki, tradičního stavebního materiálu, dávají domu nejen příjemný povrch, ale i vůni. Pro výstavu v Bielefeldu byla v sochařském parku před muzeem vytvořena replika tohoto domu, ovšem za pomoci místních řemeslníků a z modřínového dřeva. Šťastné propojení kultur završil rituální tanec krojovaných vestfálských tesařů na právě dokončené stavbě. Jen onen haptický efekt byl nechtěně znásoben smolou vytékající z trámů; zaměstnanec muzea pak u vstupu jemně varoval návštěvníky před nebezpečím ulepení.
Jiný dům, House NA, také rozvíjí princip vzájemně provázaných malých prostorů, i když v úplně jiné podobě. Série skleněných kostek je vzájemně pospojována do útvaru, který by mohl snadno zastínit všechny modernistické sny o transparentnosti, včetně prosklené koupelny. Hojně publikovaný dům, dokončený v Tokiu v loňském roce, je skutečně nejuhrančivější architektovou stavbou, ale pochopitelně budí i otázky praktického rázu. V tomto případě to ale byli sami klienti, kteří architekta tlačili ve směru dotažení konceptu do krajnosti.
Jak „konečný“ dřevěný dům, tak „nekonečná“ soustava skleněných kostek dovádějí téměř k dokonalosti princip architektonického all-overu: prostřednictvím jednoho materiálu pokud možno zrušit doposud platnou hierarchii stavění a nastolit novou, propojenou jednotu. Tím se Fujimoto řadí do důležitého proudu ve světové poválečné architektuře. První z projektů ale zároveň ukazuje někam do „primitivní“ minulosti japonských dřevostaveb, druhý pak naopak ke stromovitým strukturám japonských metabolistů. (Představitelé toho hnutí, možná poslední světové avantgardy, ve svých projektech ze šedesátých let kupili obytné buňky a kapsle do megastruktur. Ty měly často stromovitý tvar a odpoutávaly se od zemského povrchu.)
Někde tady se možná skrývá odpověď na otázku, proč Fujimotova architektura vzbuzuje nadšení napříč vyznavači různých stylů a estetik. Aniž by ztrácel originalitu, nabízí Fujimoto ve své tvorbě kousek od všech zdánlivě protichůdných tradic v japonské moderní architektuře. Vazbu k místu a k minulosti, techno-utopický metabolismus, ale i současnou vlnu „nové citlivosti“, která vytváří křehké, plynoucí prostory nabité silnou senzualitou. Tuto vlnu reprezentuje třeba ateliér SANAA a ještě dále ji rozvíjí Junya Ishigami (nar. 1974). Ten má ostatně s Fujimotem mnoho společného, u obou mladých architektů je zvlášť patrná obliba přírodní metaforiky: o svých domech mluví mimo jiné prostřednictvím obrazů mraku, stromu, a lesa. Toho především.
Spánek v lese knih
Pokud by se ale někomu zdálo, že Fujimoto je jen autor experimentálních staveb určených spíš pro galerijní publikum nebo nanejvýš pro excentrické soukromníky, je tu pádná odpověď, a to rovnou v podobě několika hotových staveb. Rehabilitační centrum pro mentálně postižené děti na architektově rodném ostrově Hokkaidó vypadá na první pohled jako náhodně rozhozené kostky cukru. Měkké světlo a bohaté variace otevřených a uzavřených prostorů však ukazují hlavně mimořádnou pozornost vůči obyvatelům domova. Ti mohou najít jak dostatek „doupat“, kde se budou cítit chráněni, tak i míst, kde budou přirozeně v kontaktu s ostatními.
Zatím největší Fujimotova realizace, knihovna Musashino Art University v Tokiu, dokončená v roce 2010, vychází právě z myšlenky lesa. Přesněji řečeno, lesa knih. Knižní police už tu nejsou jen nezbytným vybavením, ale staly se samotným tělem stavby; vyrůstají tak až do devítimetrové výšky a dávají stavbě i její vnější tvář. Podle vlastních slov si Fujimoto na knihovnách cení dvou kvalit, které se do budovy snažil vtělit. Na jedné straně je to snadná orientace, která umožní, abychom rychle našli knihu, kterou právě hledáme. Na druhé straně má být ale knihovna i místem nečekaného setkání, kdy nás naše kroky přivedou k něčemu, co jsme naopak vůbec nehledali. Těmto dvěma kvalitám odpovídají i dva prolínající se koncepty v půdorysu: ten má tvar spirály, která je ovšem mnohonásobně proražena, takže se otvírají bezpočetné možnosti zvolit si svou vlastní cestu mezi knihami, ať už přímo, nebo oklikou.
Autor těchto řádků měl možnost knihovnu nedávno navštívit a může plně potvrdit její přesvědčivost. Studovat v dobré knihovně přináší zvláštní slast. Sou Fujimotovi dělá ale nakonec největší radost, když někdo v jeho stavbě usne. To je pro něj nejlepší stvrzení její obyvatelnosti.
Sou Fujimoto je jedním z autorů expozice v japonském pavilonu na benátském bienále, která získala nejvyšší cenu přehlídky, Zlatého lva. Architekti pod vedením Toya Ita ve spolupráci s místní komunitou navrhli nové centrum pro region postižený jadernou katastrofou. Více o benátském bienále architektury si přečtete v příštím čísle A+A.
Ósaka 1970: Mezník a křižovatka
Ondřej Hojda architektura červenec 2021
Když se 14. března 1970 zahajovala Světová výstava v japonské Ósace, shlížely delegace v čele s císařem Hirohitem na pestrou scenerii: Na takzvaném Festivalovém náměstí pod obří příhradovou střechou, jejíž pravidelný rastr kruhovým otvorem prorážela surreálná Věž...
Cesty a návraty Bedřicha Feuersteina
Ondřej Hojda recenze prosinec 2021
Bedřich Feuerstein (1892–1936) není úplně zapomenutý tvůrce – jeho nymburské krematorium (1922–24) se běžně vyskytuje v dějinách české architektury, ví se o jeho zahraničních zkušenostech z Paříže a Tokia; jeho scénografické práce, například ty pro Osvobozené...
Japonská zkušenost českého architekta
Ondřej Hojda knižní recenze listopad 2014
Biografie je nejstarší, ale také nejčastěji zatracovaná uměleckohistorická metoda. Vyprávěním životního příběhu jednotlivce je přesto i dnes možné přiblížit obecnější téma – například sbližování dvou odlehlých kultur, v našem případě japonské a české....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
