Stanislav Diviš pro Brno

Silvie Šeborová recenze květen 2010

Kostky jsou vrhnuty ve Wannieck Gallery / Většina textů o Stanislavu Divišovi začíná tím, že tento malíř byl členem skupiny Tvrdohlaví. To je informace rozhodně důležitá, ale vzhledem k popularitě Tvrdohlavých a k jejich částečnému zmytizování dnes obecně poměrně známá. K Divišovým uměleckým začátkům se však vztahují i údaje veřejně méně rozšířené, o to však zajímavější.

Jedním z nich je fakt, že Diviš se dostal na vysokou uměleckou školu – podobně jako Jiří David – až na posedmé, a tudíž své spolužáky výrazně věkově převyšoval (v době přijetí mu bylo 29 let). Kromě toho byl z Akademie výtvarných umění vyloučen. Podle malíře se nejednalo o oficiální vyloučení, ale o konspiraci, jež měla svůj původ u profesora Toroně, který Divišovi nedal známku z ateliéru a doporučil mu přestup, zároveň však zařídil, aby tento přestup nebyl možný. Vedla jej k tomu pravděpodobně v komunistickém systému nevhodná pověst Diviše jako rebela a jeho vystupování s undergroundovými kapelami. Následoval pohnutý životní styl, kdy Diviš dělal nočního hlídače, přes den maloval v pronajatém ateliéru a snažil se uživit rodinu.

Jako by boj, který Stanislav Diviš musel vést a který stál na počátku jeho tvorby, do jisté míry určil celé jeho další dílo. Jako by se i nyní, v době, kdy se mu blíží šedesátka, stále snažil o překonávání sebou samotným vymezených překážek. Z jeho obrazů čiší stále stejná či minimálně podobná energie, kterou do nich vnášel v 80. letech. Jako by chtěl její pomocí stále podvědomě dokazovat to, co se mu již dávno podařilo prokázat.

Druhá retrospektiva?

Právě samotné Divišovy malby jsou nejsilnější stránkou jeho aktuální výstavy ve Wannieck Gallery nazvané Kostky jsou vrhnuty. Instalací se výstava nijak neliší od těch, které jí ve Vaňkovce předcházely, a poněkud sporný je především výběr děl. Ne že by byl sám o sobě špatný, jen trochu zaráží v kontextu ostatních Divišových výstav. Kostky jsou vrhnuty lze označit za částečnou retrospektivu, nalezneme zde malby z 80. let i ty s datací roku 2010, které musely vzniknout těsně před zahájením výstavy. Jedná se o užší výběr z rozsáhlých Divišových cyklů, z nichž některé jsou sice zastoupeny početně, jiné však jen několika málo obrazy, plátnem jediným a v případech, kde dva či více cyklů řeší stejnou otázku, mohlo dojít i k úplnému vypuštění jednoho z nich.

Na takovémto pojetí výstavy by nebylo nic divného, kdyby Divišovu retrospektivu neuspořádaly v roce 2005 Galerie Klatovy/Klenová a Východočeská galerie v Pardubicích a v roce 2008 i Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Ve stejném roce byl vydán i obsáhlý katalog, jehož výběr se do značné míry shoduje s tím, co je nyní k vidění ve Wannieck Gallery. Podle kurátora výstavy Richarda Adama je cílem výstavy představit Divišovu tvorbu z posledních let formou srovnání s díly z let 80. a 90. Nejde tedy podle něj o retrospektivu „v pravém slova smyslu“. Diviš často pracuje v obrazových řadách, které formálně i obsahově navazují na cykly starší, případně obrazy z jednoho cyklu maluje i několik let, a nemá tedy význam fungující celky násilně rozdělovat podle datace jednotlivých pláten.

Na výstavě lze sledovat linii Divišovy práce s konkrétními motivy začínající v 80. letech u Kašparů, pokračující přes cyklus Dva světy ze začátku 90. let, který čerpá motivy z kreseb Divišova syna, a vyúsťující v Květy z ráje z poloviny posledního desetiletí. Ještě výrazněji je akcentována linie abstraktní, projevující se hlavně v Divišově vědeckém realismu. Vedle řad Partitur to jsou cykly Spartakiády, Zbytky, Dvanáct souborů či Nechtěné doteky. Právě zde vynikne kontinuita Divišovy tvorby, projevující se plošnou stylizací, pevnými obrysy a zdůrazněním role barvy. Problémem ovšem zůstává, že souvislosti mezi starými a novými Divišovými principy a způsoby jejich obohacování dokázala již předchozí putovní retrospektiva.

Doplnění řady

Cestou ze začarovaného kruhu by mohla být výstava se stejným konceptem, jaký má ta brněnská, při které by byl kladen větší důraz na tvorbu řekněme posledních pěti let. Tak tomu podle anotace výstavy je, ale pocit návštěvníka výstavy je odlišný. Například cyklus Květy z ráje, který do zmíněného retrospektivního katalogu ještě nebyl zařazen, je zastoupen pouze jediným obrazem. Pláten s datací 2005–10 tu pochopitelně nalezneme mnohem více, důraz je však kladen na cykly Kašpaři, Dvanáct souborů, na Spartakiády či Dva světy, tedy vesměs obrazové řady již starší, dříve vystavované a recenzované.

Ocenit tak lze hlavně prezentování Divišovy tvorby v retrospektivním pohledu brněnskému publiku, které lze chápat jako doplnění brněnských výstav Divišových vrstevníků kolegů pedagogů Jiřího Davida a Vladimíra Skrepla, které loni přinesla Moravská galerie. Lze také konstatovat, že Wannieck Gallery po výstavě Jana Merty představuje v Brně dalšího kvalitního malíře střední generace. A co dodat k samotné výstavě? V souvislosti s úvodem textu, vzpomínajícím na Divišovy začátky, by se možná dalo říci, že v případě Stanislava Diviše jsou kostky opravdu vrženy. A to již téměř třicet let.

 

 

STANISLAV DIVIŠ: KOSTKY JSOU VRHNUTY

pořadatel: Wannieck Gallery

kurátor: Richard Adam

termín: 19. 2. – 6. 6. 2010

www.wannieckgallery.cz

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné