Stát nepotřebujete

Lucie Drdová k věci leden 2011

S Georgem Baselitzem o důležitosti sběratelství / Od půlky listopadu je ve dvoře Musea Kampa umístěna socha Georga Baselitze, zapůjčená ze soukromé rakouské sbírky. U příležitosti jejího odhalení, kterého se zúčastnila smetánka rakouského uměleckého světa, zavítal do Prahy i sám autor.

Můžete vaši sochu čtenářům trochu představit?

Sochy vytvářím od roku 1980. První vznikla pro německý pavilon na bienále v Benátkách a dnes jich existuje přibližně padesát. Socha Volk Ding Zero z roku 2009, která je nyní vystavena v Praze, je daleko tradičnější než cokoliv, co jsem doposud udělal. Jedná se o můj vlastní stylizovaný portrét. Inspirovalo mě lidové umění, které v sobě nese náboženské konotace a je nadčasové – není nemoderní, ale ani moderní. Kompozice vychází z tradičního modelu odpočívajícího Krista, který byl též předobrazem slavného Rodinova Myslitele. Sochu jsem ale udělal v naddimenzované velikosti a doplnil ji dalšími atributy – má moji čepici s nápisem Zero, dámské boty a penis. Všechny tyto nové atributy říkají něco navíc, něco mého. Například dámské boty jsou vyjádřením odporu k patosu, ten upřímně nesnáším, mučí mě! Například když muž svádí ženu, žádný patos v tom není.

Svoji kariéru jste zahájil skandálním obrazem Velká noc v kanálu (Die grosse Nacht im Eimer). Je podle vás v současném umění ještě možné šokovat?

Taková provokace je samozřejmě pořád pěkná, ale jen když vás něco napadne. V roce 1963, kdy vznikala Velká noc, se jednalo o provokaci, ale celá moje pozice byla tehdy jedna velká provokace. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak lidi vyděsit. Jen jsem si říkal, co můžu udělat, co by bylo jednoduše zcela špatné, a pak mě napadla Velká noc. Člověk neustále usiluje o efekt, neexistuje žádná seriózní práce v umělecké oblasti, a to je v pořádku. Kdybych chtěl seriózně pracovat, musel bych být lékařem. Jako umělec tak pracovat nemůžu.

Galerie, potažmo trh s uměním, dnes hrají stále důležitější roli, má to nějaké důsledky pro vaši vlastní tvorbu?

Kdybych o tom takhle uvažoval, nefungovalo by to. Jako každý jsem měl své vzory; umění, které je prominentní, atraktivní a úspěšné. A když jsem ukončil studia, chtěl jsem samozřejmě dělat takové umění. V mé době byl úspěšný například Andy Warhol, Rauschenberg, de Kooning a další. Největší hvězda byl pochopitelně Picasso. Jenže tento úspěch můžete jen pozorovat a říkat: „Bravo, bravo.“ Ale kde je něco pro mě? To může být jen někde vedle, pod tím, nebo úplně jinde. Je to problém, problém provincie, vždy musíte jít ke správným zdrojům. Praha je městem s ohromnou tradicí, ale když se člověk pokusí do této hluboké historie s nádherným ambiente implementovat současné umění, nefunguje to. Pokud chce dnes český umělec tvořit, musí jednoduše odejít.

Třeba do Berlína?

Ne, Berlín je naděje, ale nejsou zde peníze, žádní sběratelé.

A co říkáte Vídni?

Vídeň je velmi zajímavá. Současnému umění se tam překvapivě daří. V Rakousku jsem byl poprvé v roce 1970 u Arnulfa Rainera a tehdy byla Vídeň téměř na dně. Ve velice krátké době došlo k enormní proměně, postavilo se mnoho muzeí a vznikly soukromé sbírky jako například Sammlung Essl. Pan Essl je šíleně angažovaný sběratel, ať už ho člověk má, nebo nemá rád. Začínal s rakouským uměním a dnes sbírá mezinárodně. Podobně to bylo se Saatchim v Londýně. Vzpomínám si, jak jsem se byl před lety se svým galeristou Michaelem Wernerem a jeho umělci Immendorffem, Lüpertzem a Kirkebym podívat v Londýně, co se tam děje. A nedělo se vůbec nic. O deset let později přišel Saatchi a najednou jako exploze se objevily galerie, muzea a umělci.

Jde tedy o správnou konstalaci mezi umělci, sběrateli a veřejnými institucemi…

Ne, stát ne! V jedné generaci potřebujete umělce a umělci musejí mít lidi, kteří je chtějí a kupují. A když se toto potká, máme živoucí kulturu.

Co se stalo s výstavou, kterou jste měl mít společně s Damienem Hirstem ve vídeňské Albertině?

Bohužel kvůli povodním, které v červnu 2009 Albertinu vážně poškodily, musel být původní termín zrušen. A tím jsme se dostali do časových problémů. Damien teď připravuje na rok 2012 dvě velké výstavy v Tate Modern a Tate Britain, což znamená, že na delší dobu utlumuje ostatní své aktivity. On je velmi strategicky uvažující člověk, a proto pro Vídeň připravíme jen malou výstavu, jednu místnost pro něj a jednu pro mě.

Zmínil jste svého galeristu Michaela Wernera, jaký byl váš vztah?

S ním už dlouhou dobu nespolupracuji. Michael je galerista, který dominuje umělcům. Tehdy v Kolíně a Berlíně šlo o to, prosadit se navzdory stávající situaci, a on je dobrý kouč, který ví, jaké kroky má umělec podniknout. Je to ale velmi špatný obchodník, neumí nic prodat. Prodej vždy delegoval na galerie, se kterými spolupracoval. Třeba Rudolf Zwirner v Kolíně byl velmi dobrý obchodník. To už je ale všechno dávno pryč.

Na čem pracujete teď?

Pracuji na své minulosti. Je to velmi dobrá myšlenka, ke které se dopracuje každý, ale já jsem ji postuloval, formuloval jako metodu. Bylo to velmi důležité, musel jsem sám sebe zachránit. Se stářím přichází mnoho biologických problémů a progresivita vysychá. A je dobře, když má člověk látku, kterou ovládá. Například de Kooning byl velmi progresivní umělec, ale dostal Alzheimera. Bylo to hrozné, ale když před něj postavili plátno, na které se promítala kresba, mohl dál pracovat svým starým schématem. Já už se na to připravuji, je dobré trénovat. Momentálně připravuji výstavu pro White Cube v Londýně a pracuji na skupině obrazů, tzv. Adlerbilder, které už jsem kdysi vytvořil a nečekal jsem, že se k nim kdy vrátím. Jde to ale velmi dobře.

Zní to, jako by byl pro vás návrat do minulosti formou osvobození…

Ano, cítím se teď daleko svobodnější! Nevím, jestli je to tím, že je člověk moudřejší, ale ten tlak je pryč. I když deprese zůstávají. Dělám mnoho věcí, zajímám se o umění, hodně intenzivně sbírám, staré a současné umění.

 


Georg Baselitz se narodil v roce 1938 jako Hans-Georg Kern ve saském městě Deutschbaselitz. Svým osobitým malířským stylem se řadí k nejvýznamnějším německým umělcům a čelním představitelům poválečného neoexpresionismu. Od samého začátku konfrontuje realitu historie a lidské a kulturní tragédie chaotického světa s formou antihrdinů. Přes všechny experimenty však zůstává věrný předmětnému vyobrazení reality. Od roku 1969 staví předmět obrazu na hlavu, tato metoda převráceného motivu byla nejdůslednějším krokem Baselitzovy tvorby. Původní studia ve východní části německé metropole musel na konci 50. let kvůli „politické nezralosti“ opustit a začal studovat na Akademii v Západním Berlíně. Je autorem několika teoretických manifestů. Georg Baselitz se zúčastnil nejprestižnějších světových výtvarných přehlídek jako Documenta v Kasselu či benátské bienále. Jako profesor malby působil na vysokých uměleckých školách v Karlsruhe a Berlíně, je také nositelem několika čestných profesur a získal řadu výtvarných cen. Jeho průřezovou výstavu na podzim 2009 hostila Galerie Rudolfinum (AA 2009/9).

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné