Talaškino
Jakub Hauser antiques listopad 2018
Výtvarné dílny Talaškino jsou ruskou obdobou Wiener Werkstätte či hnutí Arts and Crafts. V roce 1909 se představily na výstavě v Topičově salonu a řada vystavených předmětů zůstala v českých sbírkách. Dvanáct z nich bude začátkem prosince nabízeno na aukci Arthouse Hejtmánek.
V Topičově salonu se v daném roce uskutečnily v krátkém časovém odstupu dvě výstavy. Na jaře 1909 to byla výstava Talaškino. Moderní práce ruského lidu ze školy kněžny Marie Teniševové, zaměřená na textilní a dřevěné výrobky, na podzim pak výstavaKněžna Marie Teniševová, Blanche Ory-Robin, Zdenka Braunerová. Emaily, čalouny, sklo, na které ruská mecenáška, umělkyně a sběratelka vystavila svoji emailovou tvorbu, jež v té době představovala hlavní oblast jejího zájmu.
Před oběma pražskými výstavami už měla za sebou Marie Klavdievna Těniševa (1858–1928) bohaté organizační i tvůrčí curriculum: vedle studií operního zpěvu v Paříži a malby na Académie Julian tamtéž založila před polovinou 90. let 19. století vlastní výtvarnou školu v Petrohradu, vedenou Iljou Repinem, jež plnila roli přípravky ke studiím na Imperátorské akademii výtvarných umění a jíž prošla řada později známých autorů, jako byli Ivan Bilibin nebo Zidaida Serebrjakova. V téže době manželé Těniševovi zakoupili v Talaškinu nedaleko Smolensku v západním Rusku sídlo, jehož dílny – spolu se známým ohniskem ruského modernismu v Ambramcevu u Moskvy, založeným o něco dříve dalším významným mecenášem Savvou Mamontovem – sehrály zásadní roli jak při obnově uměleckého řemesla v Rusku, tak v širším smyslu i ve snaze o návrat k tradicím předpetrovského umění a hledání národního výrazu v umělecké produkci ruské kultury přelomu 19. a 20. století.
Ruská secese
Talaškinská produkce – těžící sice z tradic lidového ornamentu, zároveň ale představující tvůrčí asimilaci místních tradic a secesního tvarosloví – by neexistovala ve své tak snadno rozeznatelné podobě bez kněžnina zakotvení v okruhu osobností petrohradského časopisu Mir iskusstvainiciovaného a řízeného Sergejem Ďagilevem, a stejnojmenné skupiny, jejíž první výstavu v lednu 1899 v petrohradském Stieglitzově muzeu pomáhala kněžna uspořádat. Je užitečné připomenout, že zrod ruského modernismu byl spojený s hledáním autenticky ruského výrazu, důrazem na narativní složku a zájmem o lidové umění – a naopak na zavržení jakýchkoli forem výtvarného pozitivismu a realismu předchozí generace peredvižniků.
Časopis Mir iskusstva, financovaný od počátku z poloviny z prostředků Těniševy a z druhé poloviny Savvou Mamontovem, poměrně brzy přišel o přízeň kněžny, která byla odkázána v až příliš velké míře do role „pouhé“ mecenášky – výstižně celou situaci charakterizovala karikatura nazvaná Idylaz roku 1900 v časopise Šut (Šašek), která ji ukazovala jako krávu dojenou Ďagilevem za asistence symbolistického malíře Michaila Něstěrova a redaktora literární rubriky časopisu Dimitrije Filosofova. O čtyři roky později, kdy se ve složité finanční situaci rozhodovalo o další existenci periodika, podmiňovala kněžna svoji podporu větším důrazem na lidovou tvorbu a užité umění a obměnou redakce, ve které neměl chybět Nikolaj Rerich. Byl to tedy podle kněžniných vzpomínek právě její ideový rozchod s Ďagilevem, který nakonec vedl k ukončení činnosti časopisu.
Svoje představy o vzkříšení tradic lidového řemesla však naplnila Těniševa plně ve svém talaškinském sídle, v jehož truhlářských, keramických a textilních dílnách se jí podařilo vytvořit obří manufakturu, která brzy dosáhla mezinárodního věhlasu: například na sklonku 90. let pracovalo jen v textilních dílnách podle inzerátu na stránkách Mir iskusstvaokolo dvou tisíc žen z okolních vesnic. Část pracovních sil se etablovala i ze smolenské školy, kterou kněžna spolu se založením talaškinských dílen reformovala tak, aby posílila důraz na užité umění a výuku hudby.
Talaškino rozhodně nestálo na okraji zájmu: na přelomu 19. a 20. století ho navštěvovala řada klíčových osobností dobové kulturní scény, mezi nimi byli například malíři Vasilij Polenov, Viktor Vasněcov, Michail Vrubel, Konstantin Korovin, Valentin Serov, Nikolaj Rerich nebo sochař Pavel Trubeckoj. Dílny práce se dřevem zde v prvních letech minulého století vedl malíř Sergej Maljutin, řadu návrhů například na dekoraci balalajek vytvořil Vrubel, po roce 1911 zde pracoval Nikolaj Rerich na návrzích výmalby a monumentální exteriérové mozaiky pro chrám sv. Ducha, postavený už před revolucí roku 1905 podle původního návrhu Těniševy a Ivana Barščevského coby velmi volná interpretace středověké církevní architektury.
Od Smolensku po Paříž
Zájem Těniševy o lidový ornament a staré ruské umění nebyl povrchní:roku 1905 založila ve Smolensku muzeum starého lidového umění, avšak již řadu let před tím začala sbírat lidové výšivky, řezby a kovové předměty, kterých měla v době otevření muzea okolo 10 tisíc. Část sbírky, kterou během nepokojů v roce 1905 odvezla do Paříže, představila na výstavě Objets d’Art Russes Anciens Faisant Partie des Collections de la Princesse Marie Ténichévv Musée des Arts Décoratifs, o tři roky později se spolu s ní vrátila do Smolensku a v roce 1911 muzeum založené na kněžniných sbírkách přešlo pod hlavičku moskevského archeologického institutu. Pro pařížské publikum tak mohla být Marie Těniševa poměrně známou postavou, kromě této výstavy zejména díky zastoupení talaškinských výrobků na světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde byly v ruském pavilonu balalajky z jejích dílen vystaveny vedle prací z výše zmiňovaného Abramceva.
Výstava v Topičově salonu tedy rozhodně neukazovala ve své době neznámý fenomén – naopak, úspěchy talaškinských dílen sloužily jako příklad něčeho, co se v místním prostředí neodehrálo, a naopak zde citelně chybělo. Podle časopisu Dílotak ruské umění na pařížské světové výstavě nebylo dostatečně oceněno, protože „neprozíravost či bezradnost bránila kritice ukázati posvátnou chvíli, ve které tušiti lze vznik nového domácího stylu“, zjevně i proto, že „dekorativní umění studuje se skoro výhradně ve světových střediskách secessního umění, v sídlech moderny, v Drážďanech, Berlíně, Mnichově, u Wagnera ve Vídni atd.“. Přitom čerpání z tradicionalismu, „prosyceného schopnostmi slovanské rasy“ (Miloš Marten), je možné právě ve slovanských zemích, protože Západ „první ztratil své staré dobré tradice“ a „zhoubný vánek moderní kultury [zde] smetl rychle staré zvyky“. Podle Martena „tedy možno od (…) vší urputné tyranie ohyzdnosti moderního života konstatovati, že (…) pochopený vztah k dávné rasovní tradici (…) se projevil nesporně kladným, inspirujícím činitelem umělecké aktivity“ a „Talaškino neznamená jen radostný a úrodný umělecký pokus, nýbrž také iniciativní příklad, který by mohl se státi účinným v zemi, tak bohaté vlastními uměleckými potencemi, jako Čechy“.
Prezentace v Topičově salonu tak padla na mimořádně úrodnou půdu: coby příklad moderního výrazu, opírajícího se zároveň o dosud živé lidové tradice, a tedy jako ukázka toho, jakým způsobem je možné čerpat z lidového umění i v současném uměleckém řemeslu, pro které může být „staré umění vlastně jenom útkem, do něhož imaginace umělců tkala novou evoluci“ (Casimir de Danilowicz v článku pro Dílo).
Talaškino v Praze
Ačkoli sama kněžna Těniševa v době konání výstavy Prahu nenavštívila, s Československem ji pojí několik okolností spjatých s jejím pozdějším působením: po definitivním odchodu z Ruska v revolučních událostech roku 1917 obnovila svoji emailérskou dílnu poblíž Paříže, v místě, které Rerich nazval „malým Talaškinem“. Její vybavení, materiály a technologické postupy předala po kněžnině smrti v roce 1928 její příbuzná Jekatěrina Svjatopolk-Četvertinská do Prahy, kde pod vedením Taťjany Rodzjanko obnovila svoji činnost v jednom z ruských družstevních domů v Dejvicích na dnešní ulici Jugoslávských partyzánů (v té době Podbabské). V Praze také péčí Archeologického ústavu N. P. Kondakova vyšla posmrtně pod názvem Email a inkrustaces obálkou zhotovenou podle návrhu Ivana Bilibina disertace kněžny Marie Těniševy, obhájená o mnoho let dřív, ještě před revolučními událostmi na moskevském archeologickém institutu.
Ruská avantgarda na Hluboké
Jakub Hauser recenze červen 2021
Alšově jihočeské galerii se podařilo šťastným načasováním mezi třetí vlnu koronavirové krize a vrbětickou kauzu (která mohla nepochybně zvrátit vydání vývozního povolení ruským ministerstvem kultury) přichystat na letošní výstavní sezonu unikátní projekt: díky...
Pařížský networking: Kars, Coubine, Eberl
Jakub Hauser knižní recenze červenec 2023
V nové knize navázala Anna Pravdová na své dřívější cenné výzkumy věnované působení českých výtvarníků ve Francii, mj. na publikaci Zastihla je noc z roku 2009, jíž téma aktuální publikace časově předchází.
Domov i útočiště
Jakub Hauser téma říjen 2018
Umění ruského a ukrajinského exilu v meziválečném Československu / Výtvarná produkce uprchlíků z revolucí a občanskou válkou zmítaného Ruska, kteří nalezli útočiště v prvorepublikovém Československu, spolu s formováním a osudy jejich uměleckých sbírek, představuje...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
