Teherán – Berlín

Josef Ledvina zprávy duben 2017

Teherán – V Teheránském muzeu současného umění začala v březnu výstava nazvaná Berlin-Rome Travellers. K vidění je na ní šedesát vybraných děl ze sbírek muzea – třicet od íránských průkopníků moderního a současného umění a třicet od Picassa, Pollocka, Warhola a dalších klasiků západního umění 20. století. Název akce odkazuje k plánu představit teheránskou sbírku nejprve v Berlíně v Gemäldegalerie a posléze v římském muzeum současného umění MAXXI. Ze záměru však na poslední chvíli sešlo poté, co íránské ministerstvo kultury odmítlo udělit povolení k vyvezení děl za hranice.  

Počátky plánu vystavit v Berlíně tzv. teheránskou sbírku spadají do roku 2015. Stálo za nimi německé ministerstvo zahraničí s Frankem Walterem Steinmeierem v čele a celá akce měla být výrazem nové politiky sbližování po podepsání dohod o íránském jaderném programu a ukončení mezinárodních sankcí. Staatliche Museen zu Berlin akci do poslední chvíle avizovaly na svých stránkách, její zrušení bylo oznámeno až v listopadu loňského roku. Co stálo za rozhodnutím íránských úřadů neudělit povolení k vyvezení děl, se stalo předmětem spekulací německých médií. Jedním z uváděných důvodů byly obavy, že by si díla mohla nárokovat Farah Diba Pahlaví, v exilu žijící vdova po Muhammadu Rezá Pahlavím, jež především za vznikem teheránské sbírky v 70. letech stála. Ta sama ovšem tuto myšlenku opakovaně rezolutně odmítla s tím, že díla patřila a patří íránskému lidu a pro něj také ve své době byla nakupována. Pravděpodobnější je spíše, že v kontextu íránské politiky bylo obtížně přijatelné časté spojování kolekce s postavou manželky vládce svrženého islámskou revolucí a to zejména v době, kdy se v Íránu blíží nové volby.

O aktuální výstavě v Teheránu podrobněji informoval německý list Süddeutsche Zeitung. Upozornil na mimořádný zájem a zvídavost, jíž se u teheránského publika těší i na politické konotace zvoleného názvu, který zároveň interpretoval jako příslib toho, že k realizaci plánu představit kolekci v Berlíně a Římě ještě může dojít. Vedle toho přinesl rozhovor s depozitore Teheránského muzea, který z titulu své funkce o sbírku již desetiletí pečuje. „Všechno šlo velmi rychle: Hosté dostali pozvánky v noci na úterý, ještě dopoledne jsme věšeli poslední obrazy. Proslovy byly stručné, podával se čaj a sušenky. Slavní umělci a spisovatelé naší země byli přítomni. Spolu se spoustou studentů umění, kteří byli zvláště nápadní a vzrušeně se o vystavených dílech bavili. Většina z nich Rothka, Warhola, Picassa a další obrazy nikdy předtím na vlastní oči neviděla. Náš muzejní obchod tento víkend prodal velké množství plakátů. V Íránu výstava představuje mimořádnou událost,“ vylíčil průběh celé akce pro německý list Firouz Shahbazi.

Mimořádná kolekce děl klasiků evropské moderny a západního poválečného umění pochází z doby, kdy Íránu vládl šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Za akvizicemi ovšem stála především jeho třetí manželka Farah Diba Pahlaví, s níž se seznámil v Paříži během jejího studia architektury na École Spéciale d'Architecture. Ta vytipováváním děl pro nově založené Teheránské muzeum současného umění v 70. letech pověřila jak svou osobní kancelář, tak i vyslanec Íránu při OSN. Akviziční politika byla v té době zároveň součástí širšího kontextu shora propagované kulturní i ekonomické modernizace a otevírání se Západu. Nezbytným ekonomickým předpokladem byl i tehdejší skokový nárůst cen ropy, jejímž byl v té době Írán druhým největším producentem na světě.

Nákupy probíhaly prostřednictvím nejvýznamnějších obchodníků s uměním – Lea Castelliho, Illeany Sonnabend nebo Ernsta Beyelera – i akčních domů Christie?s a Sotheby?s. „Byli jsme největšími kupci na světě,“ vzpomínala aktuálně pro deník Le Monde v exilu v Paříži žijící Diba. „Měli jsme větší moc, než má dnes Katar, protože jsme tehdy byli jediní.“ A tamtéž vzpomínala i na to, jak poprvé potkala Andyho Warhola na večeři u prezidenta Geralda Forda v Bílém domě: „Byl ostýchavý. Jeho přítel Bob Colacello mi později řekl, že se bál, že bych ho mohla požádat o tanec.“ Warhol nicméně později v roce 1976, v době vrcholící akviziční horečky, přijel sám do Teheránu, aby zde vytvořil pro Farah Dibu nezbytný warholovský portrét.

Muzeum moderního umění a jeho sbírka bylo otevřeno veřejnosti v roce 1977, už o dva roky později ovšem šáhův nepopulární, za korupci a represe vůči politické opozici kritizovaný režim, smetla islámská revoluce vedená Ajatoláhem Chomejným. Sbírka byla jedním ze symbolů Chomejným odmítané západní dekadence a skončila na tři desetiletí zamčená ve sklepě. Probíhaly příležitostné úvahy o prodeji některých jejích součástí, k nimž ovšem v praxi až na jedinou výjimku nikdy nedošlo. V roce 1994 získal Ženu č. III (1952) od Willema de Kooninga hollywoodský sběratel David Geffen. Muzeum ji předtím v tichosti vyměnilo na vídeňském letišti za fragment cenného perského iluminovaného rukopisu 16. století. Za obchodem tehdy stál londýnský obchodník Oliver Hoare.

Část sbírky byla veřejnosti v Teheránském muzeu představena k nevoli konzervativců již v roce 2005, v době kdy byl ještě íránským prezidentem reformista Muhammad Chátamí. Z výstavy byl tehdy odstraněn triptych Francise Bacona, jehož homoerotický námět byl nepřijatelný. V době konzervativní administrativy Mahmúda Ahmadínežáda pak skončila kolekce znovu ve sklepě a opět vystavena byla z části až v roce 2012. V témže roce se také za hranice podíval jeden z klenotů sbírky, Mural on Indian Red Ground od Jacksona Pollocka. Rozměrné plátno z roku 1950 bylo prezentováno na velké Pollockově výstavě v Muzeu moderního umění v Tokiu. Kuriózně byl obraz zadržen při návratu na teheránském letišti celními úřady, které tento krok zdůvodňovali dluhem na straně íránského ministerstva kultury.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné