Tomáš Kajánek

Vojtěch Märc portfolio říjen 2018

Říká dnes ještě někdo ruce vzhůru? Představení práce Tomáše Kajánka by se dalo pojmout jako pokus o odpověď na tuto otázku anebo alespoň sbírání podkladů pro možnost takové odpovědi.

3348.jpg

Poté, co bylo konstatováno prolnutí médií a vojenství, stejně jako médií a politiky, snad není třeba se vyčerpávat rozpravou o povaze nebo dokonce podstatě médií, která umělec používá. Ale přece, kdybychom měly sestavit seznam Kajánkových metod a manipulací, nechybělo by na něm: fotografování na samospoušť (Fotografie pořízené automatickou spouští, kde jsem měl deset vteřin na to se v obraze schovat, 2014), líčení monoklu podle internetového tutoriálu (Evidence of Performance, 2014–2015), schovávání se (Theresienstadt Hide-and-Seek, 2015), vytváření duhy střílením do vody (Poslední krok k posvěcení svazku člověka a zbraně, 2017), depilace flambováním (Než jdu mezi lidi, 2013), pojišťování (Insurance Instructions, 2015) anebo zapalování, začerňování a sádrování (v rámci Speaking (of) Monuments, s Arturem Żmijewským, 2015).

Kajánek pracuje s fotografií, videem, 3D tiskem, tedy s technickými výrobními prostředky, od nichž zároveň už dost dobře nelze odečíst vlastní tělo. To se stává zbožím, stejně jako předmětem uměleckého zacházení – spolu s informacemi nebo emocemi, vzrušením a nudou coby cennými komoditami v ekonomii pozornosti. Kajánek performuje, vystavuje se ranám i oku kamery a dokládá těsné zavíjení performance a dokumentace: Bez obrázků by se to nejspíš nestalo – a určitě platí, že bez obrázků jako by se to nestalo. Dokumentace nabývá jisté svébytnosti, nabízí se jako důkaz hrdinství nebo trapnosti, jejichž rozlišování by bylo samo trapné, asi jako by dnes bylo trapné říkat ruce vzhůru.

Technologie 3D tisku jakožto alternativa mýtu o dematerializaci (historicky spjatého s konceptuálním uměním) poskytuje další – tentokrát okázale materiální – vyhlídku na překonání průmyslového způsobu výroby, stejně jako na – neméně mytickou – demokratizaci výrobních vztahů. Ať už Kajánek pracuje se z internetu staženými a vytisknutými zbraněmi zvanými Liberator (video Poslední krok…) anebo tiskne klíče od policejních pout (Belgický policejní klíč, 2017), vznáší nepříjemnou otázku po tom, zda nás přislib osvobození v technických i jiných aparátech neláká do pasti, aniž bychom se od těchto aparátů mohly snadno odpoutat jejich prostým odvržením.

V éře definitivní konvergence dohledu a spektáklu, nebo jinak řečeno, v době, kdy sledujeme samy sebe, jak jsme sledovány, se ocitáme v prostoru, kde se viditelnost překlápí ve vědění a vědění v moc, moc v násilí a to všechno zase zpátky. Malba mizí pod příliš oslnivým světlem reflektorů (Obraz pro nikoho, 2013). Kvůli zárukám bezpečnosti se ochotně vystavujeme největšímu ohrožení. Kajánkovu tvorbu prostupují různé formy násilí, ve kterých splývají formy a deformace, konstrukce a destrukce. Už na druhý pohled se přitom jeho práce víc než agresí vyznačuje melancholií nad nemožností transgrese nebo nad nemožností její nemožnosti (což v důsledku vychází nastejno).

Kdyby bylo na místě se ohlížet (tedy kdyby bylo jasné, kterým směrem), chtělo by se říct, že Kajánek se uchyluje ke stále jednoduššímu a oproštěnějšímu, protože v zásadě nadbytečnému uměleckému gestu. Vidíme to ve videu That’s All for Today (2014). Zatímco standardní pracovní doba se prodlužuje o pocit marnosti, umělcova ruka spočívá na stole v nesnesitelně osmihodinovém záběru takřka bez hnutí. A vidíme to i napříč jednotlivými pracemi. Agresivní gesto mačkání spouště střídá tvář nastavená vyprovokovaným pěstem. Autoportrét s modřinami, které dokládají ono násilí (Evidence of Performance), se mění v krajinu, kde se umělec údajně schoval.

Když se ve své práci s videem blíží avantgardním postupům, příliš nezáleží na tom, že jeho nalezené a vystavené objekty jsou digitální soubory distribuované volně na internetu. Vystavení ready-made videa umožňuje přerámovat nalezenou látku, která se ovšem už nějakou dobu sama utváří jako umění. Ukazuje se, jak i propagační materiály různých zájmových skupin, jako jsou například bezpečnostní složky, přijímají s banální samozřejmostí performativní a jiné postupy, které jsme dosud nadutě považovaly za výsadu umění. V tomto ohledu se zdá zcela namístě, když Kajánek v tentokrát sublimovaném gestu sebeodříkání odvrhuje nepřeberné možnosti produkce a postprodukce a spokojuje se s nalezeným materiálem, případně se stále prostším záznamem, takřka bez střihu.

A tak uvažujeme, jestli současné umění neskončilo, aniž bychom si toho všimly, a jedinou představu vývoje zatím naplňují periodická uvádění nových zařízení na trh (ve videu How Many iPhones 7 Does It Take to Save Your Life?, 2017 se Kajánek ptá, kolik takových zařízení je třeba k tomu, aby nám zachránily životy, a zkusmo prostřeluje řadu za sebou vyrovnaných aparátů). Se zajištěným přístupem k nástrojům jsme vstoupily do věku masové produkce, kdy spotřeba je vždy zároveň výrobou, stejně jako jsou divačky a uživatelky tvůrkyněmi. Joseph Beuys měl pravdu, když říkal, že všechny jsme umělkyně, ale pořád platí, že některé jsou lepší než jiné. A navíc, doufejme, ne všechno je umění.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné