Tomáš Němec

Radek Wohlmuth portfolio únor 2015

Expresivní malíř posedlý písněmi Edith Piaf, do jehož deníkových obrazů se vejdou nejbližší přátelé i monetovské lekníny. Jeho každodenní rozmáchnutá gestická malba balancuje na hraně emocí. Někdy má blízko k akvarelu, jindy se utápí ve vrstvených pastách. Někdy je plná neklidu, jindy prochází vlnami větší koncentrace a uvolněnosti jiného druhu.

Tomáš Němec (1986) patří navzdory intermediální době k bytostným malířům. Pozornost přitahuje suverénním rozmáchlým rukopisem i skoro klasickou volbou témat, mezi nimiž nechybějí krajina, zátiší ani akty. Přestože neměl umělecké zázemí v rodině, o jiné cestě neuvažoval. „Odmalička jsem maloval víc než ostatní, věnoval jsem tomu všechen volný čas,“ přibližuje své dětství, „takže pro nikoho nebylo překvapení, že jsem šel na Střední školu uměleckých řemesel do Brna.“

Právě Brno ho tehdy v mnoha ohledech formovalo, sám dodnes mluví o šoku Brnem. Nejen že to pro něj byla první konfrontace s větším městem, ale významné bylo i setkání s malířem Petrem Veselým, který ho učil. Už tehdy se také objevily charakteristické motivy jeho obrazů, ať už to byly série pohledů do otevřeného nebe, drobná zátiší, nebo civilistní žánrovky s kamarády.

Ve stejné době poprvé namaloval i Edith Piaf, kterou postavil na stůl právě mezi své přátele. „Byla to scéna z delšího večírku,“ vypráví mladý malíř, „a ona představovala symbol mé vlastní hudby, kterou jsem si tam přinesl.“ Jak sám říká, úplně jí propadl. „Fascinovalo mě i to, jak vlastní život překlápěla do toho profesního, postupně se z ní stalo moje obsedantní téma,“ konstatuje, „poslouchali jsme ji skoro pořád a její cédéčka brali všude s sebou. V některých podnicích už nám ji dokonce zakazovali pouštět.“  Neopouštěla ho ale ani posedlost malbou.

Po maturitě se hlásil celkem do tří malířských ateliérů na akademii i UMPRUM. Nakonec začal studovat u Michaela Rittsteina. „Já jsem chtěl na jakoukoli školu, hlavně abych mohl malovat,“ vysvětluje, „proto jsem ani neměnil ateliéry během studia, vždyť všechno bylo přes chodbu. Když jsem chtěl znát názor někoho jiného, stačilo udělat pár kroků nebo počkat na klauzury. Dobré bylo, že je Rittstein figuralista, takže jsem mohl v podstatě navázat tam, kde jsem skončil na střední. A nepříjemný byl jen k těm, co nic nedělali,“ pochvaluje si Tomáš Němec, který akademii ukončil v roce 2011.

Tři roky před absolutoriem přišla první významná samostatná výstava, jejíž název Bílé košile ještě parafrázoval jednu z písní oblíbené Edith Piaf. Odehrála se na kurátorské vyzvání Michala Pěchoučka v žižkovské galerii 35 m². Od té doby spolu připravili i další projekty, například výstavu Stůl jednoho kluka (2011) a Slavnost (2012) v pražské Chemistry Gallery nebo Pokoj s matrací (2014) v POP UP Gallery Art Salon S v Tančícím domě. V zahraničí Tomáš Němec pravidelně spolupracuje se stuttgartskou Galerií Thomas Fuchs (Summer, 2012; Blooming 2014), jejíž majitelé si ho našli prostřednictvím sociálních sítí na internetu.

Jeho obrazy vznikají na základě fantazie, jako přepis reality, podle fotografií nebo mix toho všeho dohromady. „Nejradši mám klasiku – realitu podle modelu,“ tvrdí dnes, „dá se tak docílit asi nejlepšího zachycení prostoru nebo barev, ale když tam ta předloha není, je to zase víc uvolněné,“ uvažuje. Tomáš Němec maluje bez podkreseb, alla prima. Nikdy vlastně moc nekreslil, ale skicu nebo skicovitost u něj simuluje jistá nedodělanost jeho svižně nahozených pláten a někdy také komorní formáty. V obraze rovněž pracuje s prosvítající bílou barvou šepsu, která může volně evokovat stránku papíru. Černou v čisté formě naopak nepoužívá vůbec, ale vymíchává ji z primárních barev, aby byla zářivější. „Sice se snažím o to, abych docílil nějaké lehkosti, ale občas jde paradoxně o nedokončenost z vyčerpání,“ napovídá. „Když nejsem spokojený, jsem schopen se vrátit i k několik let starým obrazům. Olej a plátno se naštěstí fyzicky odpadem nestanou nikdy a vždycky je možné pokračovat.“

Zmenšené formáty se týkaly i cyklu zátiší, který tím mimoděk odrážel také životní velikost věcí. Tomáš Němec se od počátku drží tradičních témat a snaží se o civilní polohu přirozeného pohledu. „Mám rád nehledanost a spontánnost,“ podotýká k tomu, „třeba bytové scénky zdánlivě bez příběhu, klidné vhledy do soukromí, prostě momentky, ke kterým samozřejmě náleží i intimita.“ Není tedy divu, že kromě zátiší a krajinných výseků k jeho tvorbě nedílně patří i akty. „Překvapuje mě, že se jimi tady z mých vrstevníků skoro nikdo nezabývá,“ diví se, „mám pocit, že jsou svým způsobem nejtěžší, a tím i nejzábavnější, a že se na nich člověk nejvíc naučí. Já jsem je začal malovat po sériích nebe, když jsem chtěl zpevnit formu, a navíc dělat něco, co se u mě  nepředpokládalo. Kromě toho mi přijde, že bez oblečení jsou lidi výraznější.“

Co se týče krajin, výjimečné místo mezi nimi mají hlavně velkoformátové lekníny. Ani tady ale nejde o tematický kalkul. „Skoro všechno v mojí malbě je osobní a prožité, ostatně napovídají to i názvy některých mých výstav,“ poznamenává Tomáš Němec. „Lekníny maluju v plenéru u rybníka na vesnici, kam jezdím za rodiči, zátiší bývají poskládaná z předmětů blízkých lidí a prozradit o nich můžou někdy víc než portrét nebo narativní scénka, no a pokud moje obrazy vznikají kvůli fyzické přitažlivosti, tak jsou na nich muži.“

Tomáš Němec momentálně přemýšlí o další výstavě v Chemistry Gallery a těší se, až bude malovat novou sérii obrazů z prostředí svého bytu. Už před rokem se trochu stáhl, přestal chodit na večírky a občas vynechává i své vernisáže. „Byla to taková akce a reakce,“ prohlašuje, „moje práce pak víc než co jiného podléhala právě expresi, která mi dojížděla z nějaké noční akcičky. Teď zkouším ten čas stoprocentně proměnit v malování.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné