Tondo, díky!

Richard Adam názor leden 2008

Zažil-li jsem kdy ve výtvarném umění velký šok, pak v roce 1988. V Lidovém domě ve Vysočanech. Na první oficiální výstavě skupiny Tvrdohlaví. Šel jsem tam se zvědavostí, ano, plný očekávání, kam ti mladí posunou expresi Vladimíra Nováka či grotesku Jiřího Sopka, mých oblíbených malířů, jak budou reagovat na nenápadné uvolnění ve společnosti, na světové výtvarné trendy – o kterých jsem samozřejmě neměl ani ponětí –, a jak to umění nastupující generace vlastně vypadá.

A pak jsem tedy koukal na jakéhosi hada s Einsteinovou rovnicí, to vše na velkém plátně, na kukly brouků či čeho, taky na plátně a navíc neuměle namalované – jak jsem si myslel –, a dál („To snad ne!“) objekt z chorošů... Plný spravedlivého znechucení jsem vypadl z galerie, či vlastně Lidového domu, a na refýži, když jsem si to trochu přebral, jsem pak už klidněji komusi vysvětloval, že výtvarníci si sice můžou dělat z lidí šašky („Prosím, když si to ty lidi nechaj líbit...“), ale chtít za takovou mazaninu patnáct tisíc („Ano pane, velký obraz stojí patnáct tisíc!“) to je už opravdu vrchol.

„A nedělají si z vás šašky i tou cenou?“ zeptal se ten oslovený s úsměvem.

Přestal jsem chodit na výstavy. Tedy výstavy mladé generace. Přestal jsem se vlastně zajímat o umění skoro úplně. Jen občas jsem navštívil Ivana Ouhela a koupil nějakou kresbu či obraz. Ivana Ouhela jsem měl rád. U něj jsem věděl, co mohu očekávat, o něm jsem věděl, že je zárukou kvality. Ale tihle mladí... Víte třeba, co jsem objevil, když jsem omylem zabloudil na výstavu kteréhosi z nich? BOTY! Neuměle namalované velké pánské boty! Na čelní stěně galerie! Dokážete si to představit?

V galerii Litera na Karlínském náměstí jsem si vybíral nějaké grafiky. Byl listopad roku 1992. „Ale jo, ty grafiky jdou,“ ozvalo se za mnou a jakýsi mladík se obrátil ke galeristovi. „Já ale dělám spíše litografie. Nějak mně to víc sedí.“

„Vy jste od kumštu?“ zeptal jsem se, abych něco řekl.

„Jo, ale mě určitě neznáte. Já se jmenuji Antonín Střížek.“

Pohlédl jsem na něj překvapeně. Znám! Ale samozřejmě že znám! BOTY!

Někdy si říkám, že to setkání muselo být ve scénáři mého života předepsáno. Stejně jako jiné zlomové události. Dospěl bych nejspíš k pochopení, že ti mladí nejsou přece jen tak špatní, časem stejně. Ale bylo by to nejspíš bez onoho magického rozevření opony. Byli jste někdy v atelieru opravdového umělce? Prohlíželi jste si desítky pláten a kreseb? Pak nejspíš dokážete pochopit moje prozření.Vždyť ty BOTY byly namalovány skvěle! Vždyť to programové „neumění“ bylo svým způsobem mistrovské! A stačilo jen otevřít oči, aby to člověk pochopil!

S Antonínem Střížkem si dodnes vykáme a oslovujeme se příjmeními. Ale pro tento jediný případ to můžu, myslím, porušit. Vděčím mu za rozhodující zlom ve svém vnímání, ve svém pochopení umění, a to je dosti závažný důvod k takovému kroku. Takže: „Tondo, díky!“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné