Umění a neumění

Zdeněk Kratochvíl úhel květen 2015

Spořádaní lidé mají všechno pěkně rozškatulkované. Chodí do práce, mají koníčky, někteří konzumují umění, ať už na zdech, nebo v divadlech, nepletou si vědu s pavědou ani s náboženstvím. Práce je kvůli zisku, umění pro radost, věda pro poznání, náboženství je záležitost duchovní. Jakožto člověk ne zcela spořádaný se však osměluji tvrdit, že to je jinak, mnohem propletenější. Chodím totiž do práce učit filozofii, ještě k tomu mezi přírodovědce, a kromě filozofie, biologie a fyziky mě zajímají ty formy umění, které se vymykají rozlišení na umění a ne-umění, a ty formy náboženství, které neznají slova „duchovní“ nebo „nadpřirozené“. Překládám zlomky nejstarších řeckých filozofů, za jejichž života ještě slovo filozofie nevzniklo, okouzluje mě přírodověda, umění považuji za cenný nástroj poznávání –  a za nejcennější považuji takové, které z určitých hledisek splývá s hrou, řemeslem nebo náboženstvím.

Máme různé vědní obory i žánry umění. Co však odlišuje vědu od ne-vědy nebo umění od ne-umění? Velká část vědců v tom má jasno. Vědecká teorie je taková, která je falzifikovatelná, jak říkal Karl Popper. Riskuje takové tvrzení, jež by se pozorováním nebo experimentem mohlo vyvrátit či muselo opravit. Nevyvratitelné hypotézy do vědy nepatří. Pokud se vydávají za vědecké, jsou to případy pavědy; pokud ne, tak mohou být roztomilé a zvláštním způsobem hluboce pravdivé, jako pohádka nebo písnička, v horších případech jde o nevyvratitelná tvrzení paranoika nebo ideologa. Umění je tedy čímsi mimo vědu, dává poznání jinak, skoro nekontrolovatelně. O to hůř se ovšem shodneme na tom, co umění je, a co ne. Zajímavá by byla provokace podobná té, kterou Paul Feyerabend provedl vůči většinovému pojetí vědy: Věda je to, co se vykazuje jako hlavní činnost na pracovišti, které je považováno za vědecké. S filozofií by tomu bylo podobně a umění by bylo to, co se vystavuje v galeriích nebo děje v divadlech a koncertních sálech. Dost cynický pohled.

Mnohé výtvory lidských kultur za posledních několik desítek tisíc let chápeme jako umění. Třeba Věstonická venuše. Není to výrobní nástroj ani zbraň. Jak víme, že to není pozdně paleolitické porno či předmět magického rituálu? A čím se vlastně tyto alternativy navzájem přesně odlišují? Nepřekrývají se? Ještě méně jasná je kategorizace rytiny na vrhači oštěpů. Předpokládáme, že reliéf zvířete měl umocnit sílu zbraně i lovce. Jindy zase nevíme, zda ten umělecký předmět, který archeologové vykutali v dětském hrobečku, nebyl spíš hračkou. Část problému je v tom, že umění sice potkáváme ve všech kulturách, ale zdaleka ne všechny samy vyčleňují zvláštní kategorii umění. V typických případech splývá s řemeslem, náboženstvím a hrou. Společným jmenovatelem je určitá dokonalost provedení, spojená s fantazií.

V naší kultuře je umění předem danou kategorií, podobně jako věda, náboženství nebo třeba sport. Taková kategorizace není vůbec samozřejmá, naopak, je zvláštností několika málo kultur. Kromě evropského novověku ji potkáváme málokde. Například v Řecku od klasické doby do konce antiky. Předtím tam umění bylo, ale nebylo kategorizované, nebylo odlišené od řemesel či náboženství. Mimo evropskou oblast došlo k vydělení kategorie umění jen málokde, přestože o hodnotě umění oněch kultur nijak nepochybuji. Je ostatně otázka, zda to vydělení prospívá, nebo škodí, to je věc názoru. Vždyť už skoro 25 století se jedni chlubí objevem perspektivy (za tu dobu nejspíš třikrát) a veristického zpodobování, zatímco jiní v tomtéž vidí úpadek. Pro ilustraci: Ve staré Číně prý nebyla z ostatní kultury vydělena ani kategorie náboženství, jak vyložila Anne Cheng. Přimlouvám se za pluralitu kategorizací.

Zatím se touha obnovit jednotu umění s řemeslem nebo hrou, natož s náboženstvím, neprojevuje dost silně. Zatím dost nepochybujeme o nutnosti a vhodnosti našich kategorizací. Je to věc nálady doby i osobního vkusu. Já mám rád spíš to neklasické umění i myšlení. Malá kuráž k proměně kategorizací patrně souvisí nejen s nedostatkem fantazie, ale taky s příliš úzkým a závažným pojímáním oněch nejbližších kategorií: řemesla a náboženství. Sklenout by to mohla hra: směs nápodoby a tvůrčí fantazie, soulad spontaneity a pravidel, krajní nasazení s možností pauzy i konce. Vždyť prostřednictvím toho, čemu dnes říkáme umění, poznáváme svět v tom smyslu, že zkoušíme, které iluze vydrží nějakou svou stylizovanou realizaci, a co to pak dá. To by lépe než já vyjádřil Henryk Gaiewski.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné