Viktoriánská avantgarda

Johanka Lomová zahraniční výstava prosinec 2012

Když v roce 1984 probíhala v Tate Britain poslední velká výstava prerafaelitů, jednalo se o generační manifest kritizující konzervatismus thatcherovské Anglie. O necelých třicet let později představuje stejná instituce umění druhé poloviny 19. století z nové perspektivy.

Současná výstava prerafaelitů je příběhem nastupujícího modernismu. Sleduje proměny v práci skupiny umělců od společných začátků přes zájem o historii a přírodu až po témata spasení, krásy, ráje a mytologií. Na 180 obrazech, kresbách, sochách a na různých druzích užitého umění se kurátoři soustřeďují na hledání toho, co předznamenalo avantgardní tendence počátku století dvacátého.

PRB

Založení skupiny klademe do září 1848, tedy do roku, kdy v Londýně usazení němečtí političtí uprchlíci poprvé vydali Komunistický manifest Karla Marxe a Fridricha Engelse a kdy celou Evropu ovládala revoluční touha po změně. Tehdy se čerství dvacátníci William Holman Hunt (1827–1910), Dante Gabriel Rossetti (1828–1881) a John Everett Millais (1829–1926) setkali v bytě posledního zmíněného a nad ilustracemi podle obrazů renesančního malíře Benozza Gozzoliho diskutovali o úpadku anglického malířství. Ve srovnání s tehdy aktuálním „reynoldsovským“ akademismem je renesanční malíř zaujal především lehkostí a přesvědčivostí tvorby, a umění 15. století se proto pro nově ustavené Bratrstvo prerafaelitů stalo možnou cestou obrody umění současného.

Právě v tento okamžik začíná příběh vyprávěný londýnskou výstavou. V úvodním sále se seznamujeme se studijním materiálem bratrstva a ranými pokusy jeho členů o aktualizaci soudobého umění. Prostoru dominuje jeden z prvních obrazů signovaných iniciálami PRB: Isabella Johna Everetta Millaise namalovaná podle básně Johna Keatse (1795–1821). Prostor malby přeplněný propracovanými detaily, zvláštní plochost, ostrá barevnost, a především vytěsnění klasické malířské formy chiaroscura naznačují, jakými prostředky chtěli prerafaelité zachránit anglické malířství. Tyto formální vlastnosti spolu s morálním a spirituálním idealismem neoddělitelně propojeným s touhou po pravdivosti a procítění zobrazeného vedlo členy bratrstva do plenéru a nutilo je k detailnímu studiu skutečného světa.

Filozofie a umění

Přestože výstava není řazena přísně chronologicky, lze o jednotlivých sálech uvažovat jako o ilustracích důležitých momentů v životě skupiny tak, jak šly za sebou. Druhý a třetí sál je holdem Johnu Ruskinovi, filozofovi známému svým obdivem ke „svobodě“ středověku jako opaku „otroctví“ současnosti, který své jméno spojil s bratrstvem na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Vedle legend a historických výjevů zde nalezneme portréty v divoké krajině i průhledy anglickým venkovem. Vůči jinak konvenční biblické, mytologické a historické tematice se prerafaelité vymezují jakousi niterností svého pohledu. Na jejich obrazech nenalezneme heroické rytíře ani davové scény. Výjevy nás přivádějí do okamžiku, kdy se jejich aktéři uzavírají do sebe, sledujeme vyhrocené, a přesto zcela uzavřené emoce.

Jeden z nejslavnějších obrazů spojovaných s prerafaelitským hnutím je příkladem takového uzavření se. Detailní a jemné dotyky štětce na malbě Ofélie Johna E. Millaise zobrazují tělo nešťastné Ofélie, které lehce splývá na hladině řeky v okamžiku těsně před nenávratným zmizením do hlubin. Při pohledu na mrtvolný, a přesto nekonečně krásný a jakoby z jiného světa na nás pohlížející obličej se neubráníme dojetí. Reálnost situace, věrohodné zachycení rostlin, a přesto těžko představitelná situace vystihuje prerafaelitský motiv reálné nereálnosti.

John Ruskin byl přítelem členů bratrstva a ve svém principu mu byla jejich práce blízká, nebránil se ale kritizovat jejich díla. Ruskinův text Prerafaelitismus publikovaný v Timesech na počátku padesátých let sice zdůrazňuje význam hnutí, zároveň však upozorňuje na problémy, se kterými se jeho členové potýkají. „Pracují příliš tvrdě,“ tvrdí Ruskin a pokračuje: „Detailnost jednotlivých tahů štětce nenechává prostor pro umělcovu intuici.“ Filozof navazuje obecnější úvahou nad podstatou umění a říká, že dokonale dokončené umělecké dílo je ve většině případů neohrabané. „Volnost linií v přírodě může zastupovat jen podobně svobodná práce rukou,“ píše Ruskin. Relativně nekompromisní výtky vůči formálním kvalitám obrazů jsou vyvažovány sdílenou představou o smyslu umění, které má být věrné studovanému materiálu a má být nástrojem k posílení náboženského citu diváka a jeho etiky.

Obroda kultury a společnosti

Nejsilnější polohou prerafaelitské malby jsou vyhroceně náboženská a společensky kritická témata. Probuzené svědomí od Williama Hunta nebo oslava práce od Forda Browna zastupují naturalistické pojetí realismu. Práce sugestivně popisuje jednotlivé sociální třídy viktoriánské Anglie od žebráků a pouličních prodavaček květin přes nájemné dělníky až po tzv. leisure class a aristokraty. Někteří interpreti zdůrazňují revoluční podtext celého výjevu, v jehož centru stojí heroická postava dělníka.

Proti naturalisticky realistické „větvi“ se v padesátých letech u prerafaelitů vymezil směr protosymbolický, jehož hlavním představitelem se stali Edward Burne-Jones a Dante G. Rossetti. Na výstavě je toto dělení patrné především v kontrastu dvojice zakládajících členů bratrstva Millaise a Rossettiho. V polovině 19. století oba namalovali obsahově blízký výjev: biblickou scénu v soudobém prostředí. Millais nabízí monumentální výpověď o reálném světě, v němž se jakoby mimochodem zjevuje malý Kristus. Přestože se na jeho rukou objevují nenápadná stigmata, situace, ve které se nachází, je veskrze přirozená. Pracující otec, něžně objímající matka a prostředí truhlářské dílny. Naproti tomu Rossettiho Dětství Panny Marie je zjevně klasickým náboženským výjevem. Svatozář, lilie nebo holubice nenechávají diváka jediný okamžik na pochybách. Výjevy působí na první pohled zcela odlišně, a to i přesto, že oba umělci měli stejný cíl: zachytit situaci co nejreálněji. Oba detailně studovali skutečné prostředí, oběma stáli modelem jejich nejbližší. Identické ideály získaly odlišnou podobu.

Bůh, peníze a úspěch

Oficiálně se bratrstvo rozpadlo v roce 1853, tedy necelých pět let po svém založení. Tehdejší členové se vydali různými směry: James Collinson vstoupil do římskokatolické církve a další setrvání v bratrstvu mu připadalo nevhodné, Dante Gabriel Rossetti odmítl v roce 1852 vystavovat olejomalbu na veřejnosti a začal se věnovat malbám nástěnným, Thomas Woolner odešel hledat štěstí jako zlatokop v Austrálii a nejuznávanější člen bratrstva, John Everett Millais, byl přijat do Královské akademie. Rebelové a nekompromisní kritici konzervativismu umění i společnosti se stali součástí středního proudu. V něm se Millais stal autorem obrazů plných „bezobsažné krásy“ a od osobitého realismu se on i další autoři dostali k estetismu. Svůj podíl na proměně konečné podoby obrazů měla i změna techniky malby, nově dochází k mísení barev, objevuje se temnosvit, bohatá textura i výrazně smyslná témata. Mezi všemi zmiňme slavné portréty rudovlasé ženy s plnými rty, Lady Lilith.

Umělecké řemeslo

Součástí práce členů bratrstva bylo od počátku prolínání volného umění a umění užitého. Detailně propracované rámy obrazů plné vyřezávaných motivů a působivé barevnosti jsou jen prvním krokem směřujícím k naplnění pro prerafaelity ideálního uspořádání výroby ve středověké dílně. V návaznosti na takto vytyčený cíl je na výstavě k vidění několik unikátních kusů nábytku. Skříň z roku 1858 od Philipa Webba a Edwarda Burnea-Jonese nebo konstrukce postele včetně detailně propracovaného vyšívání textilií jsou podle některých kritiků pomyslným vrcholem výstavy.

Člen druhé generace prerafaelitů, William Morris, založil počátkem šedesátých let ve spolupráci s Rossettim, Burne-Jonesem a Brownem firmu Morris, Marshall, Faulkner & Co. (dnes Morris & Co.). Zde vznikaly nákladné výšivky, vitráže i návrhy tapet, které svým ornamentálním pojetím znamenaly počátek hnutí Arts & Crafts. Ale také tisky Chants for socialists, souboru textů písní věnujících se životům dělníků, a především potřebě proměnit uspořádání hierarchicky rozdělené společnosti. Paralelně s výrazně formálními dekory zmiňme také druhou polohu Morrisovy práce – texty popisující propojení hnutí s hodnotami socialismu. Kontakt s manufakturami a pracovními podmínkami dělníků přivedl Morrise k přesvědčení o provázání politiky a estetické zkušenosti. „Tvůrce musí nejen pochopit médium a dostát zvolenému materiálu, ale měl by sám cítit potěšení spojené s fyzickou prací na objektu,“ říká Morris. Podle jeho názoru je však nemožné takového cíle dosáhnout v prostředí manufaktur industrializované Anglie. Převedeme-li výtvarné uvažování Morrise do slovníku formujícího se marxismu, můžeme mluvit o kritice odcizení člověka ve výrobním procesu.

Prerafaelité měli jistý vliv nejen na hnutí Arts and Crafts, Art nouveau a na symbolisty přelomu století. Prolínání racionálního a iracionálního ovlivnilo také surrealisty, školu Bauhaus zase jejich uvažování o procesu vzniku objektu, užitém materiálu a prolínání vysokého a nízkého. Nejobecnějším rámcem, který prerafaelity váže k avantgardnímu umění, pak je propojení hnutí se sociální kritikou, a především jejich negativní vztah k ustálené tradici.

Závěrem

Výstava prerafaelitů nabízí nejen nový pohled na práci umělců v době rodícího se modernismu, ale také metodologicky inspirativní přístup k tomu, jak dělat výstavy. Ať už s „avantgardní“ interpretací prerafaelitů souhlasíme, nebo ne, je snaha o propojení z dnešního pohledu formalistního umění se sociálním kontextem tím, co může být pro dnešní společnost podnětné. Ve srovnání s londýnskou výstavou z let osmdesátých se dobře ukazuje posun ve smyslu historických přehlídek. Zatímco před třiceti lety kurátorům stačilo ke společensky kritickému komentáři pouze vystavit malby, v současné době nám autoři výstavy nabízejí výrazně komplexnější a pro diváka plastičtější obraz toho, co znamenalo být kritický ve viktoriánské Anglii.

Právě snaha výstav o pochopení doby je něčím, co není v českém prostředí pravidlem. Čím dál tím častěji nalézáme podrobnější vhled do doby na výstavách starého umění, v případě umění moderního se na kontextualizaci často zapomíná. Potěšení z maleb Jakuba Schikanedera či Václava Radimského je individuální, pokud by se však jejich výstavy spoléhaly na víc než jen estetickou libost, byla by jejich návštěva zajímavá i pro ty, kteří v jejich obrazech uspokojení nenalézají. Ostatně není právě pochopení současnosti jedním ze základních cílů našeho hledění do minulosti?

 


Pre-Raphaelites: Victorian Avant-Garde

kurátor: Tim Barringer, Jason Rosenfeld, Alison Smith
pořadatel: Tate Britain, Londýn
termín: do 13. 1. 2013
dále bude k vidění: v National Gallery of Art, Washington DC (17. 2.–19. 5. 2013), Puškinovo muzeum, Moskva (léto 2013) a Mori Art Center, Tokio (jaro 2014)
www.tate.org.uk

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné