Vilém Balej
Radek Wohlmuth portfolio červen 2016
Vilém Balej je malíř s architektonickým myšlením. Ještě před tím, než se dostal do školy Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění, absolvoval několikaleté studium na pražské architektuře, kde prošel ateliéry Ladislava Lábuse, Bohumila Fanty nebo Vladimíra Soukenky, a v jeho práci tato zkušenost zanechala zřetelnou stopu.
Architektura ho zajímá a fascinuje dodnes. Ukazuje na to nejen hmotné pojetí a prostorová skladba jeho obrazů, ale třeba i kresby, které někdy pojímá jako architektonické fantazie. Ostatně, sám se neváhá v nadsázce někdy označit za nevybouřeného architekta. „Třeba si z toho, že jsem z ČVUT odešel, nesu nějaký komplex,“ uvažuje. „A ten můj deficit se projevuje v tom, že mám chuť obraz pevně uchopit, možná až zkonstruovat.“
Vilému Balejovi (*1976) jsou blízká tradiční témata, technika i kompozice, které doplňuje výrazně tektonickou výstavbou obrazu. Přestože opticky vychází z realistické databáze, celek se v jeho uvažování vědomě skládá z drobných abstraktních prvků, na něž je možné ho teoreticky zase rozložit nebo je jen v jiném zazoomování sledovat v rámci provázaného obrazového prostoru. Jejich souhrn pak tvoří kompaktní vizuální blok, který je redukovaným výsekem skutečnosti. Právě redukce coby postupné omezování neustále přítomné realistické totality světa je klíčovým faktorem, který zabraňuje rozpadu Balejových obrazů do popisnosti a hraje v jeho malbě zásadní roli. Skrze ni se dostává k samotné podstatě obrazu ve smyslu zpevněné pohledové konstrukce, která posouvá všední každodenní vidění do zcela jiné úrovně.
Vilém Balej je praktik. Nepředstírá, že by ho nemohla posunout třeba zakázka. Jakkoli to může znít banálně, jeho umění a život mají společné kořeny, takže se do značné míry překrývají. Svá témata hledá, kdekoli se pohybuje. Obvykle motivy, které ho zaujmou, potají „krade“ malým kompaktním fotoaparátem, který nosí téměř pořád při sobě. Také to může vycházet z osobní reality, protože fotografoval i jeho otec a fotkou se zabývá také bratr Tomáš. Pro Viléma Baleje snímek představuje především základní záznam o situaci a barvě. Pokud se rozhodne, že se z něj stane obraz, ne náhodou si ho občas vytiskne na staré domácí jehličkové tiskárně, aby při práci vycházel z nekvalitní reprodukce, protože ho baví domýšlet všechno, co se v ní ztratilo.
Přístup ovšem volí individuální. Když v roce 2014 maloval první akt nazvaný podle modelky Nikola, pořizoval raději precizní předlohu v Kodaku. „Už když jsem poprvé viděl Tizianovu Urbinskou Venuši ležící s rukou v klíně, věděl jsem, že si chci něco takového namalovat,“ podotýká. „Vždycky jsem měl totiž pocit, že nahé ženské tělo tak nějak patří na veřejnost. Byl stejně intenzivní jako dojem, že když se začnou svlíkat chlapi, tak je to trapné.“ Jakkoli se dnes akty staly zřejmě jeho nejoblíbenější disciplínou, ještě výstava Přesně (2013) v pražské Nau Gallery představovala většinou drobná zátiší komponovaná ze základních stereometrických těles. O rok později se už ale na stejném místě v rámci projektu Pařba v Kindr klubovně posunul k městské momentkové figuraci a zároveň se pustil i do větších formátů. Zátiším nicméně zůstal věrný. Má k nim blízko už z dob studií, připomínají mu architektonický model, kdy se dají nejlépe a bez rozptylování řešit souvislosti mezi hmotami. Je to jediná věc, kterou maluje „naživo“ podle reality, a dodnes mu připadají ideální pro neustálé zdokonalování se v malířství. „Jako génius jsem se nenarodil,“ komentuje to lakonicky.
Namalovat věc co nejjednodušším způsobem, to je Balejova představa preciznosti a mistrovství. Sám každý obraz nejdřív podkládá kresbou štětcem vandyckovskou hnědí, kterou se utvrzuje o základních tvarech. Pak pokračuje bílou a hnědou podmalbou a – podle vlastních slov – tak hledá něco, čemu chce rozumět. Teprve potom začíná pracovat s barvami, které „dávají obrazu život“. Pracuje při tom zásadně s tenkými vrstvami olejových barev a snaží se o co nejmenší jejich počet. Přestože nezřídka využívá intuice, snaží se postupovat racionálně, i když tak někdy paradoxně vnáší do hry iracionalitu. Třeba to, že maluje bez brýlí. „Zajímá mě to, protože sklo odrušuje zážitek z barvy,“ vysvětluje. „Líp tak vnímám totalitu zážitku z obrazu, což je iluze prostoru.“
V poslední době na sebe Vilém Balej upozornil především účastí v projektu Legendy Gr2 kontinuálně pořádaném pražskou Galerií Havelka. Na ten pak téměř vzápětí navázal zatím svou nejpočetnější přehlídkou obrazů v galerii UFFO v Trutnově ironicky nazvanou Retrospektiva 2015, kterou bilancoval svou přítomnost. Pod kuratelou Jiřího Ptáčka a s úderným názvem Buran se minulý měsíc představil v českobudějovické galerii Měsíc ve dne. Přestože výstavy vnímá coby nutné zlo a jako hlavní nástroj komunikace používá Facebook, už na něho výhledově čekají projekty v Opavě, Liberci (Prostor 228) nebo Bratislavě (Photoport).
Vilém Balej, který se momentálně chystá na obraz Hamlet podle kamaráda, jenž během oslav svých čtyřicátin vyplazoval jazyk na žárovku, se ale raději drží stranou. Vyjma studií prakticky celý život žije v jižních Čechách. „Nejsem do nich malířsky zamilovaný,“ říká. „I když vím, že se dá udělat zajímavě i krajina, nebaví mě moc práce v plenéru. Ale jinak je na venkově daleko líp než v centru,“ pokračuje. „Absolutně se tam soustředím, pokud je nuda, bavím se prací, a asi nemusím vysvětlovat, že je tam levnější život,“ vyjmenovává. „Taky jsem nečekal, že na místě, kde na první pohled chcípnul pes, bude legrace celou zimu.“
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
