Vypravěč příběhů
Milena Bartlová názor říjen 2007
Historikové raného středověku zpravidla nepatří nejen mezi populární celebrity, ale většinou ani mezi osobnosti, které ovlivňují společenskou debatu, takže jejich úmrtí málokdy zaznamená širší kulturní obec. Dušan Třeštík, který zemřel letos v srpnu ve věku 74 let, byl ale vzácnou výjimkou. Kromě celoživotního soustředění na české dějiny 6.–12. století se totiž po politickém převratu mohl uplatnit v médiích také jako komentátor, který dokázal zcela jedinečným způsobem spojit své znalosti a hluboké pochopení středověku i spolehlivý rozhled po aktuálním myšlenkovém dění v západní Evropě s aktuálními otázkami české společnosti a její politiky.
Především v první polovině 90. let vynikal mezi intelektuály, kteří tehdy vstoupili do veřejného prostoru, ironicky ostrým stylem svých textů, ve kterých nezůstal dlužen nikomu ani to nejmenší. Provokoval tehdy hlavně popularizací teze, jež byla ve vědecké historiografii (ovšem v té „světové“) již zcela nesporná – národ není přirozený, ale vznikl společenskou dohodou, konvencí a tradicí, tedy „byl vymyšlen“. I když to české slovo „národ“ sugeruje, přesto se do něj automaticky nerodíme, ale svou národní příslušnost si celý život zjednáváme každodenním rozhodováním v bezpočtu konkrétních situací.
Vyprovokováni se cítili i profesionální historikové. Příliš mnozí z nich totiž v minulém režimu rezignovali na namáhavé sledování aktuálního vědeckého dění mimo země sovětského bloku, takže je Třeštíkovy texty zaskočily, což mu většinou už neodpustili. Alergické reakce ovšem v mnoha kolezích vyvolával Třeštík i poté, kdy se od konce 90. let jeho vystoupení v médiích omezila na rituální rozhovory a fejetony k příležitostem podzimních státních svátků sv. Václava a založení ČSR. Rozsáhlé vědecké monografie, ve kterých v té době shrnul svá studia o počátcích českého státu a o Velké Moravě, jsou přes svou materiálovou důkladnost formovány postmodernou, s níž jinak přichází až nová generace historiků, kteří už měli možnost studovat mimo Česko.
Propagaci aktuálních myšlenkových proudů mezi českými humanitními vědci se Třeštík (který byl ale také mezi prvními, kdo dovedl využívat počítač nejen jako psací stroj) věnoval se zápalem, který připadal nepřiměřený a jednostranný zejména těm, kteří ironii skrytou v jeho textech pociťovali jako útok na své zavedené jistoty a svět viděný z perspektivy žab v příslovečném českém rybníčku. Bezpečná nenápadnost a přízemní opatrnost byly Třeštíkovi cizí, a díky tomu se stal autorem kontroverzním, avšak inspirativním. Patřil k těm, kdo přicházejí s novými interpretacemi a originálními myšlenkami, a bez nichž by byl rozvoj vědeckého poznání nemožný, i když se časem mohou ukázat jako neudržitelné.
Dušan Třeštík zůstane nejen v paměti českých historiků nastupující generace, pro něž budou jeho knihy bohatým zdrojem nových podnětů. Je také jedinečným příkladem toho, jak má a může prvotřídní vědec v nejlepším smyslu sloužit veřejnosti. Představa o vědě jako čistém útočišti v poskvrněném světě je nejen iluzorní, ale i nebezpečná. Třeštík to dobře věděl, a právě proto mohl využít aktuální politickou objednávku propagace evropské ideje v roce 2000 k získání podpory pro významný mezinárodní vědecký a výstavní projekt. Radikálními slovy a ostrými myšlenkami provokoval historiky, archeology i historiky umění. Ve skutečnosti ale udělal pro český národ více než mnoho jiných, když se ve své poslední publikované knize odvážil vzít vážně základ, na němž každý národ stojí – totiž jeho mytologii (Mýty kmene Čechů, 2003). Třeštík rád opakoval, že historikové jsou vypravěči příběhů u večerních ohňů. Nikoli úřední správci jediné pravdy ve státem zřízených ústavech, ani kněží neposkvrněné vědy, ale nic více a nic méně, než ti, kdo jsou zodpovědní za správné vypravování příběhů. Příběhů, které zakládají národní identitu, a přitom musí být vyprávěny tak, aby Čechy bavilo je poslouchat a číst.
Umělci v božišti národa českého
Milena Bartlová poznámky k (dějinám) umění červen 2022
Dále v tomto čísle najdete recenzi nové stálé expozice Dějiny (české národní) v rekonstruované budově Národního muzea. Tady se chci trochu podrobněji zastavit v ústřední slavnostní prostoře – Panteonu.
Rebelství jako pikantní koketerie
Milena Bartlová poznámky k (dějinám) umění červenec 2021
Výstavní událostí roku je v Národní galerii Praha výstava Toyen, pojmenovaná Snící rebelka. Toto slovní spojení ukazuje rebelství malířky jako něco nereálného a snad i nezdařeného, subjektivního a psychologického, každopádně neškodného.
Smutná poznámka o kráse
Milena Bartlová poznámky k (dějinám) umění březen 2020
Výstava Krásné Madony ze Salcburku: Litý kámen kolem 1400 v Anežském klášteře je výstava snů. Vrchovatě naplňuje mé vlastní sny, které jsem měla před čtyřiceti lety. Tehdy jsem se po studiu rozsáhlé české literatury usilovně prokousávala velkou monografií Karl-Heinze...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
