Výstava, kterou jsme nestihli
Magdalena Juříková rozloučení prosinec 2013
Jan Kubíček: 30. 12. 1927–14. 10. 2013 / Jan Kubíček odešel, aniž by se dočkal své velké retrospektivy, kterou připravuje Galerie hlavního města Prahy na jaro 2014. Pociťuji za něj hořkost, kterou trpěl po celou dobu, co jsem jej potkávala. Byl dotčen nevšímavostí místního prostředí, které mu věnovalo až na výjimky chabou pozornost. Ačkoli se tuto nedostatečnost snažili mnozí nějakým způsobem kompenzovat, vnímal tuto situaci někdy až zbytečně přecitlivěle, přesto byl až do posledního možného okamžiku velmi činorodý, a když nemohl malovat, velmi soustředěně kreslil. Připravoval se tak k velkému malířskému rozmachu, ke kterému už bohužel nedošlo.
To, že se jeho dílu nevěnovaly velké instituce, mělo mnoho důvodů a jedním z nich byla také jeho mentalita. Od prvních kontaktů s ním k realizaci výstavy bylo nutno ujít dlouhou cestu a vyzbrojit se téměř nadlidskou trpělivostí, neboť Jan Kubíček měl ve zvyku připravovat výstavu neobyčejně vyprecizovanou metodou, kdy nejdřív vytvořil miniatury vlastních děl, které pak pečlivě a s rozvahou umísťoval do předem připraveného modelu výstavního prostoru. Tento proces jej v posledních letech už dost vyčerpával, takže nakonec své závazky odřekl.
Hans-Peter Riese, který výstavu pro GHMP kurátorsky připravuje, je pro tento úkol ideální osoba, neboť jako sběratel, publicista a teoretik stál po Kubíčkově boku už od 60. let a dovedl mistrovsky překonávat jeho balancování mezi touhou a nechutí k takové výzvě. Když jsme se v říjnu s Janem Kubíčkem loučili ve Strašnicích, posteskli jsme si oba, že nám na výstavě v Městské knihovně, kde bychom před zahájením Jana na kolečkovém křesle doprovázeli, bude chybět jeho syčivý nesouhlas a lamentace nad naším počínáním.
Jan Kubíček měl rád Kolín a přítele Jiřího Balcara, se kterým si na toulkách rodným městem vyměňoval názory na umění. Tam vznikla jeho raná díla ovlivněná ještě poetikou Skupiny 42. Zejména scény šeřícího se dne a světelné kužely nočních lamp dopadající na průčelí a chodníky zasahovaly jeho představivost v mnohem citovější poloze, než jakou jsme zvyklí potkávat v jeho zralé tvorbě.
Prošel si také krátkou fází zájmu o strukturální malbu, ale záhy v ní rostla vůle strukturovanou plochu organizovat do striktně vymezených ploch. Zanedlouho se v nich přímo fyzicky objevily smaltované tabulky s domovními čísly a později citace jiných pouličních návěstí a cedulí. Tento dotek letrismu už měl v sobě silné racionální pohnutky, které jej krok za krokem přiváděly k ještě redukovanější formě, která skončila až u jednoduchého překlopování geometrických útvarů, čtverce a kruhu.
Tato systematicky pojatá hra s množením a otáčením tvarů i pouhých obrysů dospěla k takové variabilitě postupů, že se i autor sám, umanutý přesným fázováním objektů v ploše, musel někdy s odstupem času korigovat, když repeticí dohledal nějakou nepřesnost. A to nebylo vůbec snadné, jelikož technicky dokonale čistý malířský přednes barevné plochy musel být mnohokrát dotahován k naprosté kompaktnosti s velkou trpělivostí až mnoha dalšími nanesenými vrstvami. Podobně laboratorní byl jeho přístup ke kresbě a kolážím, které v klinicky čistém prostředí svého ateliéru a na úzkostně organizované ploše pracovního stolu s pečlivostí vyšívačky dlouhé hodiny šrafoval nebo s posedlostí modeláře lepil na čtvrtky.
Kromě malby se věnoval od konce padesátých let až do poloviny osmdesátých také fotografii, a to na dost obdobném půdorysu jako v malbě. Nejprve pozoroval městský kolorit, a zejména periferii či pestrou kolážovitost poutí a cirkusového prostředí, později pak omšelou krásu detailů na dvorku rodného domu a nakonec pracoval s fotogramy, které využívají principy geometrických analýz a náhodných přeskupení jako na jeho plátnech.
Aby se mohl nerušeně věnovat práci na tak výsostném teritoriu, jako je konkrétní umění, živil se řadu let užitou grafikou. Její sumu jsme zatím nemohli nikde spatřit, pouze v publikaci Český filmový plakát (Moravská galerie v Brně, Ex Libris Praha, 2004) se objevila řada jeho návrhů, které však představují pouze zlomek z rozsáhlé tvorby pro podobné a ještě utilitárnější účely.
Budeme mít během přípravy výstavy i katalogu neustále na paměti mistrovu preciznost, abychom se jí příliš nevzdalovali, ale zároveň abychom nepodlehli a neztratili se v přísných siločarách jeho úvah, neboť jeho impozantnímu dílu neuškodí lehký nadhled.
O fotografii ze všech pozic
Magdalena Juříková výstava říjen 2011
Dvojice výstav Pavla Baňky / Jubilant Pavel Baňka (1941) je fotografem, pedagogem, editorem odborného časopisu a organizátorem fotografického života vůbec. Jeho záběr je tak široký, že si člověk v danou chvíli nemůže být jist úplným výčtem jeho profesí a zájmů. Jak...
Není čas na teoretizování!
Magdalena Juříková rozhovor září 2010
Rozhovor s Janem Kubíčkem / Je vyznavačem „krásy elementárních vztahů“ a o své práci mluví stejně úsporně, jako jsou zredukovány na minimum i jeho malířské prostředky. O svých precizně provedených geo-obrazech mluví s ironií a nadsázkou jako o „kejčích“.
Mezi Apokalypsou a Zahradou rozkoší
Magdalena Juříková recenze červen 2012
Jan Koblasa v Jízdárně Pražského hradu / Hradní pocta Janu Koblasovi k osmdesátinám přináší impozantní sumu jeho prací před exilem, z exilu i něco z opakovaných návratů domů. Jedna z vůdčích postav rodící se nezávislé scény 60. let, zanícený obhájce osobních svobod,...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
