Vzpomínka na Martina Rotha
Martina Freitagová zprávy září 2017
Poprvé jsem slyšela Martina Rotha přednášet v zimě 2012 v drážďanských Státních uměleckých sbírkách (SKD), kde spolu s umělcem a spisovatelem Edmundem de Waalem podtrhoval důležitost každodenních předmětů, které odhalují příběhy mnohdy větší a silnější, než se nám na první pohled mohou zdát. Někdejší dlouholetý ředitel drážďanských SKD v té době už rok působil v čele jedné z nejprestižnějších uměleckých institucí na světě, Victoria & Albert Museum v Londýně.
Martin Roth započal svou muzejní kariéru dizertační prací, kterou věnoval rozboru německých muzeí a výstav jako politických nástrojů. Na rozdíl od jiných se politiky nikdy nestranil, naopak ji a umění považoval za neoddělitelné a byl houževnatým podporovatelem a mnohdy iniciátorem debat o roli umění v politice. V roce 1989 navštívil drážďanské Festivalové divadlo v Hellerau (Helleraues Festspielhaus). Modernistická budova sloužila tehdy ještě jako kasárna sovětských vojsk. Jeden z vojáků, který mu vehementně zabraňoval ve vstupu, ho při odchodu náhle zastavil a předal mu svůj zbrojní pas. Žádal, aby byl v budoucnu vystaven jako muzejní exponát. Když se pak o dva roky později stal Roth ředitelem Německého muzea hygieny v Drážďanech, krášlil tento zbrojní pas jeho pracovní stůl a připomínal mu důležité politické proměny funkce kulturních institucí a těch, kdo je obývají.
Po necelých deseti letech se z tohoto muzea přesunul o pár kilometrů dále do SKD, které pod jeho vedením získaly mezinárodní věhlas a neochvějnou pozici na německé umělecké scéně. Drážďanské umělecké sbírky se aktivně začaly věnovat výzkumu a digitalizaci děl, což mimo jiné v řadě případu znamenalo jejich navrácení původním majitelům, jimž byla odcizena nacisty. Téma, jež bylo pro mnohé stále tabu, Martin Roth otevřel ve všech jeho důsledcích. Tedy i těch, že mnohá díla budou ze sbírek odstraněna a veřejnost je již možná nikdy na vlastní oči nespatří.
Když v roce 2011 Martin Roth z Drážďan odcházel, přišly se s ním osobně rozloučit takoví umělci jako Gerhard Richter, Georg Baselitz, ale i saský ministerský předseda. Člověk, který v muzeu vždy otevíral všechny dveře dokořán a se zájmem naslouchal kurátorům, mezinárodním osobnostem, návštěvníkům, ale také kustodům (i oni ho směli oslovovat křestním jménem), za sebou po deseti letech ve funkci zavřel ředitelské dveře a odjel na mezinárodní misi.
Vedení V&A, jako největšího muzea užitého umění a designu na světě, představovalo přirozeně obrovskou výzvu. Martin Roth, vždy elegantní, ve skvěle padnoucím obleku a ladící kravatě, hned po svém příjezdu rozpoutal debatu o nestárnoucí tradici nošení kravat. Důležitost designu v každodenním životě však pro něj znamenala víc než kravata správně ladící s kapesníčkem v klopě. Jednou z prvních Rothových iniciativ se stalo založení Oddělení designu, architektury a digitalizace. Se spojením techniky, designu a umění se mohli návštěvníci londýnského muzea setkat na výstavách Disobedient Objects nebo Engineering Season.
Vedle blockbusterů typu David Bowie is a Alexander McQueen: Savage Beauty se ale pod vedením Rotha stala z V&A ryze mezinárodní platforma. Úzká spolupráce byla navázána nejen s benátským bienále, ale i s ne zcela tradičními partnery, jako je Světové ekonomické fórum či Mezinárodní olympijský výbor. Muzeum rozšiřovalo téma designu také ve svých dalších odnožích. V&A se otevřeno ve skotském Dundee, ale i v geograficky a politicky mnohem vzdálenějších místech, jako je čínský Shenzhen.
Pro jeho vedoucí schopnosti, vytříbený cit pro personální politiku a diplomatické vystupování se o Rothovi mluvilo častěji jako o kulturním manažerovi. Jak sám rád připomínal, řízení muzea se v jednu chvíli podobá vedení jakéhokoliv podniku, třeba automobilky. Pět let stačilo Rothovi k tomu, aby dovedl V&A k ceně Nejlepší muzeum roku 2016 vyhlašovaných prestižní britskou charitativní institucí Art Fund. Podařilo se mu vytvořit ze známého, ale přece jen stále ještě zaprášeného muzea užitého umění a designu nejrespektovanější mezinárodní instituci tohoto typu.
Rothův odchod z čela V&A byl stejně politicky laděný jako jeho muzejní začátky. V průběhu referenda o brexitu se veřejně vyjadřoval proti odchodu Velké Británie z Evropské unie a několikrát vyjádřil lítost nad tím, jak málo se britská muzea a jejich představitelé zapojili do debaty o budoucím evropském směřování. „Je naší povinností (ředitelů muzeí) veřejně obhajovat občanskou společnost a hodnoty minulosti. Protože to nejsou pouhé objekty, které máme ve sbírkách, ale především hodnoty,“ řekl v interview pro Art Newspaper. Když byl loni v červnu vyhlášen verdikt o britském exitu z Evropské unie, Martin Roth udělal největší gesto, jaké ve svém postavení mohl – odstoupil z funkce.
Jeho odchod byl rychlý. Sám celou situaci přirovnal k rozpadu partnerského vztahu: „Po rozchodu už prostě nechcete společně usedat ke kuchyňskému stolu.“ Roth měl pocit, že jeho posláním je věnovat více času a energie politice samotné. Byl jmenován čestným ředitelem Institutu pro mezinárodní vztahy sídlícího v Berlíně a v posledních měsících svého života se opět snažil o rozproudění politické debaty. V květnu na benátském bienále otevřel jako kurátor Ázerbajdžánský pavilon. Kritické hlasy brojící proti existenci pavilonu od autoritativní diktatury, která má jedny z nejhorších poměrů na poli lidských práv, byly ostré. I přes pokročilé stadium nemoci bojoval Roth hlavně za možnost debaty, za uvědomění, že i v takovém státě existují nadaní mladí lidé, kteří si zaslouží prostor pro vlastní prezentaci a diskuzní platformu.
Kontroverze, kterou často debatováním politických témat vyvolal, mu nebyla cizí. Hlavním cílem bylo mluvit s lidmi. Nedělal rozdíly, všem věnoval stejnou pozornost a podporoval vysoké ambice, kterých se sám nikdy nevzdal. Jeho odchod ze života byl rychlý stejně jako odchody z ředitelských pozic. 6. srpna 2017, pouhé dva měsíce po otevření benátského bienále, Martin Roth zemřel. Otázka propojení politiky a umění ovšem dnes zůstává živější než kdy dřív.
Slunce Olafura Eliassona
Martina Freitagová zahraničí říjen 2019
Když se v roce 2003 v útrobách Tate Modern rozsvítilo slunce Olafura Eliassona, byla to událost, která rychle překročila hranice galerie. Instalace nazvaná The Weather Project se objevila nejen na stránkách předních světových periodik, ale stala se také motivem ve stále...
If I Were a Sculptor and Then Again No
Martina Freitagová zahraniční výstava září 2023
Ragnar Kjartansson je jedním z nejoceňovanějších umělců 21. století. Jeho první velká retrospektiva ve Skandinávii byla otevřena v červnu a okamžitě se stala must-see výstavou roku. Islanďan, který s humorem a břitkostí sobě vlastní komentuje problémy západní kultury, se...
Posedlost Kusamou
Martina Freitagová zahraničí červenec 2021
Doposud jediná japonská umělkyně, které se podařilo dostat do povědomí globální veřejnosti, zažívá ve svých 92 letech intenzivní výstavní období. Londýnská Tate Modern vystavuje její Infinity Mirror Rooms ze svých sbírek, Newyorská botanická zahrada zase vyzdvihuje úzkou...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
