Cena Oskára Čepana zná své letošní finalist(k)y

Noemi Purkrábková zprávy červen 2021

Do finále 26. ročníku Ceny Oskára Čepana, která se uděluje slovenským nebo na Slovensku působícím umělcům a umělkyním do čtyřiceti let, postupují Luki Essender (1995), Èv van Hettmer (1987), Ondřej Houšťava (1995), Tamara Kametani (1988) a Viktorie Langer (1988).

cepan.jpg

Finalisté a finalistky Ceny Oskára Čepana, zdroj: Instagram ceny

Porota letos nestandardně vybrala pět finalistů ze 42 přihlášených místo tradičních čtyř. Důvodem byla prý vysoká úroveň a kvalita práce, ale i naléhavost reflektovaných témat. Jak stojí v prohlášení poroty, chtěla výběrem „zároveň poukázat i na velký počet přihlášek“ do letošního ročníku ceny, „které spojuje naléhavá potřeba vyjádřit se k problémům sexismu, násilí a zastrašovaní na akademické půdě, umělecké scéně a ve společnosti všeobecně“.

Porota má pět členů přičemž dva pokračují z předchozího ročníku, doplněni třemi novými. Kromě kurátorky Kathrin Bentele z berlínského KW Institute for Contemporary Art a teoretika, kritika a kurátora Jana Verwoerta z Oslo National Academy of the Arts tak letos v porotě nově zasedají Søren Grammel, donedávna působící v Kunstmuseum Gegenwart v Basileji, kurátorka PLATO Ostrava a spoluzakladatelka Institutu úzkosti nebo platformy Are Edith Jeřábková a Margot Norton, kurátorka New Museum v New Yorku nebo 5. ročníku New Museum Triennial.

Výstava Čepanovy ceny se letos po třech letech uskuteční opět ve slovenském hlavním městě, a to v Kunsthalle Bratislava. Proběhne od 18. listopadu 2021 do 18. ledna 2022 a její kurátorkou bude Laura Amann, kurátorka a architekta, spoluzakladatelka platformy Significant Other působící momentálně ve vídeňské Kunsthalle. Lucia Gavulová, ředitelka Ceny Oskára Čepana a zároveň Nádacie – Centra súčasného umenia, které cenu pořádá, se nechala slyšet, že výstava, jež měla od roku 2014 putovní charakter, by se do Bratislavy mohla vrátit natrvalo. „Dosud tomu bránila absence institucionální platformy, se kterou by Cena Oskára Čepana mohla dlouhodobě spolupracovat tak, aby se do instituce dramaturgicky i obsahově hodila,“ uvedla Gavulová. Užší spolupráce s Kunsthalle Bratislava však není jedinou změnou – samotná výstava si prý bude klást za cíl přetvářet celý „přehlídkový“ model oddělené prezentace jednotlivých prací finalistek a finalistů a namísto toho zkoumat možnosti a hranice vytváření propojené platformy založené především na vzájemné spolupráci. „Součástí tohoto uvažovaní je i vytvoření struktury živých programů, které by tyto snahy v procesu reflektovaly nebo komentovaly,“ říká Gavulová a dodává, že taková transformace je pro všechny velkou výzvou, ale je nutná i „ve vztahu k přehodnocení už svým způsobem přežitých vzorců pojímání výstavních projektů, které jsou výsledkem výběru umělkyň a umělců založeném na modelu soutěže“.

Gavulová rovněž shrnula, že při výběru nejvíce rezonovala „queer problematika, otázky technologií jako nástroje kontroly a jejich vlivu na vztahy a emoční prožívání“ stejně jako témata „ekologie a ekonomie, sociálních krizí a vyhraněný malířský jazyk ženských autorek“. Samotná porota se k výběru vyjádřila v prohlášení, kde každý z členů poroty okomentoval jednoho z finalistů. Kathrin Bentele tak u ve Stockholmu sídlící*ho Luki Essender*a ocenila hlavně schopnost performativně zhmotňovat a veřejně komunikovat specifické otázky spojené s queer identitou a „odvahu, se kterou otevírá prostory za hranicemi binární sexuality, v dílech, která diváka zapojují do vyprávění jako aktivního spoluúčastníka“. Odmítnutí „podřídit se binárním normám a zastaralým genderovým úlohám“ vyzdvihuje Edith Jeřábková i u Év Van Hettmer, která tvoří v Hamburku a jejíž přístup k malbě přirovnává k meči a štítu v boji proti šovinismu, v jehož rámci redefinuje motivy a barvy spojované s „ženskostí“. I jedna z dalších finalistek, v Praze žijící Viktorie Langer, pracuje primárně v médiu malby. Jan Verwoert pozitivně komentuje hlavně její schopnost „zprostředkovat široké množství pocitů, vjemů a reflexí“ a postihnout na tenké hraně mezi humorem a hloubkou rozporuplnost a vrstevnatost některých životních zkušeností. U Ondřeje Houšťavy, rovněž pobývajícího v Praze, zase Margot Norton ocenila práci napříč uměleckými médii, od videa přes objekt až po text či mluvené slovo, a jejich využití pro „přístup ke společností potlačenému vědění“, stejně jako zapojení dekoloniální a queer teorie v boji proti diskriminaci. Søren Grammel pak v práci Tamary Kametani žijící mezi Londýnem a Aténami komentuje hlavně způsob, jakým odkrývá „globální ekonomiku nerovnosti“ v kontextu nových technologií, zkoumá jejich využití vládami a korporacemi, a podává tak „pravdu o moci“ tak, že si „přivlastňuje a dekonstruuje digitální aparát, kterým se svět rozděluje“.

Vyhlášení vítěze proběhne v listopadu 2021. Laureát/ka získá finanční odměnu 5000 eur, dvouměsíční rezidenční pobyt v New Yorku v rámci Residency Unlimited a příležitost uskutečnit samostatnou výstavu nebo jiný typ projektu (publikace, představení) dle vlastního uvážení.

Cenu Oskára Čepana institucionálně zastřešuje Nadácia – Centrum súčasného umenia ve spolupráci a s podporou platformy collective, programu Residency Unlimited, nadace Trust for Mutual Understanding a slovenským Fondem na podporu umenia. Je jednou z cen středoevropské mezinárodní sítě Young Visual Artists Awards.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné