Daniela Baráčková

Radek Wohlmuth portfolio červen 2013

Intermediální umělkyně oscilující především mezi videem a malbou. Konceptualistka, která nezřídka otevřeně tematizuje osobní prožitky takové povahy, že by se je jiní snažili spíš vytěsnit. Její práce si proto často nezadají s psychoanalýzou. Momentálně připravuje svůj díl expozice pro letošní výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

I když má Daniela Baráčková (* 1981) pocit, že do doby, než nastoupila do ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské VŠUP, nedělala „skoro nic“, opak je pravdou. Obrazy začala malovat už při studiu pedagogické fakulty v Brně a z pohledu přesahu médií byla stěžejní dokonce už její maturitní práce založená na dokumentaci performance. To je ostatně princip, který je pro ni typický dodnes, přestože fotoaparát před osmi lety nahradila videokamerou. Podobné je i to, že tematicky vycházela z vlastního traumatizujícího zážitku.

„Vztahovalo se to k situaci, kdy jsem v lese potkala ducha. Celý rok jsem pak bojovala s obrovským strachem,“ přibližuje Daniela Baráčková. „Kamarádku jsem tehdy obalila peřím, chodily jsme po Brně a já to fotila. Asi rok potom to někdo zopakoval v rámci soutěže nějakého rádia a vyhrál zájezd,“ usmívá se. „A k dovršení všeho na tom místě lesního setkání nedávno našli poklad.“ Středoškolské studium propagačního výtvarnictví ji evidentně přivedlo i k další věci, a to koncipovat své výstavy jako prostorové instalace, které mají občas až scénografický charakter, jak to ukázala například na své dosud asi největší prezentaci s názvem Vyrobit houpačku z pneumatiky s rockovým ďáblem v Karlin Studios v roce 2008.

Během let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se poprvé dostala k videu a významné pro ni bylo zdejší studium i z jiných důvodů. „Hodně na mě zapůsobilo vedení Jiřího Davida a Milana Saláka,“ vzpomíná. „Bylo to něco úplně jiného, než jsem zatím poznala. Hlavně jejich nároky na teoretické zázemí a schopnost studentů svoji práci obhájit.“ V ateliéru také potkala Petru Herotovou, se kterou dodnes často vystavuje. „Už tehdy mi připadala taková srovnaná a v prváku se mě vlastně ujala. Dodneška mě fascinuje její přímočarost – dlouho mlčí, pak řekne jednu větu a je to ono,“ vypráví Daniela Baráčková.

Své první video natočila z okna třetího patra domu ve Vršovicích, kde tehdy bydlela. Šlo o záběry natáčení reklamy na jednu z českých bank, kde účinkoval režisér Jan Hřebejk. Nicméně za první zásadní sama pokládá práci s názvem Tramp / Countryman (2005), která se dotýká dětského zneužívání. Už tady je možné identifikovat její typický způsob vyjadřování založený na zaznamenávání aranžovaných situací. Silného účinku Baráčková dosahuje kombinací autentického prostředí, statických záběrů a monotónního přednesu připomínajícího recitaci, který kontrastuje s intimním obsahem výpovědi.

„Došla jsem k tomu intuitivně,“ říká dnes. „Chtěla jsem se oprostit od emocí i atraktivní vizuality, aby vynikl obsah. Ve skutečnosti je to ale specifická forma, která samozřejmě sama o sobě něco znamená.“ V opozici k tomu stojí „akční“ videa založená na dynamickém pohybu, jako je Meč z roku 2007 – bojová sestava bez soupeře v prázdné nemocniční čekárně na Bulovce. Jedna z jejích nejsilnějších prací je loňský Domov pro seniory, několik švenků kamerou po místnosti ve směru pohledů z babiččiny smrtelné postele.

Její tvorba má výrazně osobní charakter: zhusta zpracovává vlastní prožitky, jako aktéry používá členy své rodiny, důležitou roli hrají i místa, na kterých žije. „Nerada bych ale, aby moje práce byla braná jen jako zpověď,“ komentuje to Baráčková. „Vždycky pro mě byly důležité i angažovanost, nasazení a přesah do společnosti.“ K některým tématům, jako jsou například utrpení, rodinná situace a manipulace, se vrací s až obsesivní umanutostí. Otevřeně analyzuje svůj vztah k otci, opakovaně se u ní objevuje motiv požáru, často se ve svých videích odkazuje k obci Černá Hora, kde vyrůstala.

Právě prostředí, do něhož uměle umisťuje nějakou situaci, nezřídka představuje volný přesah od subjektivního k objektivnímu. Ostatně důležité u ní bylo skoro vždycky. „Nejdřív mě fascinovala architektura, i proto, že domy jsou trochu jako zrcadla a kulisy zároveň,“ objasňuje. „Když jsem byla na mateřské odkázaná na nejbližší okolí, vzbudilo to zase můj velký zájem o veřejný prostor. A teď to asi budou místa, která sice nemám zažitá vizuálně, ale odehrála se na nich nějaká významná událost. Chystám se třeba do lokality, kde byla nalezena Věstonická venuše,“ vypráví.

Po několika letech začala také opět malovat. „S malým dítětem to prostě nešlo,“ vysvětluje dvojnásobná účastnice finále Ceny kritiky za mladou malbu. Dnes má za sebou třináct rozměrných pláten a kolážovitou malbou bez pozadí plynule navázala na svou předchozí tvorbu. Jejími obrazy v podobě jakýchsi mentálních map se nezávisle na sobě volně proplétají tři hlavní témata – smrt, česká malost a současné muzejnictví. „Jsem s nimi spokojená, i když si nejsem jistá, jestli tam ty obsahy, co jsem chtěla, nakonec vůbec jsou,“ shrnuje Daniela Baráčková. „Možná riskuju, ale vždycky to zkouším posunout, s každým obrazem se znovu a znovu snažit než hrát na jistotu. Jenže jestli to pak někdo ocení, nevím.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné