Goya podle Formana
Tomáš Končinský zprávy únor 2007
Po sedmi letech hledání a odmítání nejrůznějších témat se Miloš Forman rozhodl vrátit se ke dvěma svým silným zážitkům z minulosti – četbě knihy o španělské inkvizici a návštěvě madridského Prada. Paralela metod inkvizice s totalitními represemi v socialistickém Československu Formana dle jeho slov lákala už během studií, zároveň už dlouho přemýšlel o natočení životopisného filmu o Franciscu Goyovi. Společně se svým dvorním scénáristou Jeanem-Claudem Carriérem se proto pokusil napsat dobový příběh, který by v sobě spojoval všechna tato témata – Goyův život a inspiraci, inkvizici, totalitu a prudké společenské změny ve Španělsku a celé Evropě na přelomu 18. a 19. století.
Film Goyovy přízraky se odehrává v době dohasínající moci katolické inkvizice, nastupující francouzské revoluce a napoleonských válek. Kromě osudů slavného dvorního malíře sledujeme také příběh přísného katolického kněze Lorenza a mladé obchodnické dcerky Inés, jejíž krásná tvář je Goyovou múzou a inspirací. Pro všechny tři se život zkomplikuje, když je Inés zavřena a vyslýchána inkvizicí, a Lorenzo podlehne její krásné tváři a musí ze Španělska prchnout. Za patnáct let se ovšem někdejší inkvizitor vrací s napoleonskou armádou v zádech a ideály rovnosti volnosti a bratrství na rtech…
Ve svých dřívějších filmech se Forman s oblibou soustředil na jednu výraznou postavu, ať už původu literárního (Mc Murphy, Valmont), nebo skutečně existující (Mozart, Larry Flynt, Andy Kaufman…), která svou výjimečností úmyslně, nebo i náhodně provokovala soudobou společnost. Taková postava v tomto filmu ovšem chybí. Měl by jí samozřejmě být sám Goya (Stellan Skarsgard), jeho existence se ale v ději smrskává do role téměř němě (a ke konci už i hluše) přihlížejícího pozorovatele dějinných událostí, které se přes něj nezadržitelně valí.
Goyova genialita spočívala ve schopnosti zachytit viděné na malířské plátno nebo list papíru. Jeho obrazy jsou také nakonec i na filmovém plátně mnohem působivější než herecké ztělesnění jejich tvůrce, ačkoliv Švédovi Skarsgardovi (Prolomit vlny) nelze za jeho uctivou kreaci asi nic vytknout. Bohužel se ale nepodařilo tak dokonalé dramaturgické propojení jako v případě Amadea, ve kterém hudba, historické pozadí a fabulace tvořily kompaktní a fungující celek.
Hlavní postavou příběhu se tak stává katolický mnich Lorenzo (Javier Bardem), který ovšem není onou silnou a zásadní osobností tvořící dějiny. Naopak, dějiny přetvářejí Lorenza tak dokonale, že je ochoten hájit a zastávat ideály francouzské revoluce stejně horlivě, jako dříve vyznával dogmata katolické inkvizice. Úlohou mladičké Inés (Natalie Portman) pak už je pouze trpět, trpět a ještě více trpět.
Film ve velkém plánu sleduje překotné historické události a nezbývá mu příliš času na to zabývat se detailněji jednotlivými postavami, včetně té titulní. Vše pak spěje k dosti mdlému, relativizujícímu konci, ve kterém vlastně není nikdo, kdo by prohrál, nebo zvítězil, a pravda stále zůstává někde tam venku.
Přitom začátek příběhu je skvělý. Scéna, ve které je Lorenzo pozván na večeři k Inésiným rodičům, aby jim podal zprávy o výslechu dcery svatým oficiem, je vyvrcholením filmu. Bohužel přichází příliš brzy. Poznáváme všechny hlavní postavy a čekáme, jak se jejich příběh dál vyvine. Místo toho ale přichází skok o patnáct let dopředu, Napoleonova invaze, zrušení inkvizice, pak zase vyhnání Francouzů Wellingtonem a obnovení královské moci. Lorenzo, Inés i Goya tím vším „ilustrativně“ procházejí v přesně odměřených epizodických výstupech, ve kterých jsou divákovi servírovány všechny historické paradoxy doby.
Úmysl Formana i Carriéra je jasný – vytěžit z atraktivního historického období co nejvíce. To se ovšem daří tak napůl. Jako historická rekonstrukce zběsilého chodu dějin a zamyšlení nad inspirací pro Goyova díla film funguje, jako silný dramatický příběh už tolik ne. Dobře zvládnutá obrazová stránka spolu s precizní režií a neustálými zvraty v ději s přehledem udrží divákovu pozornost po celou dobu filmu. Závěrečná přehlídka Goyových děl pod titulky, za působivé hudby Varhana Bauera, pak ale bohužel o dané době i Franciscu Goyovi vypovídá mnohem intenzivněji než celý předchozí 114 minutový příběh.
Goyovy přízraky (Goya's Ghosts); USA/Španělsko/ČR, 2006; režie: Miloš Forman; scénář: Jean-Claude Carriére, Miloš Forman; kamera: Javier Aguirresarobe; hrají: Javier Bardem, Natalie Portman, Stellan Skarsgard; česká premiéra: 1. 2. 2007
Cena Jindřicha Chalupeckého mění pravidla hry
Noemi Purkrábková zprávy červenec 2021
Tendence ke změně pořádků se v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého objevovaly již delší dobu. Nejsledovanější česká cena pro mladé umělkyně a umělce mladší 35 let, které se doposud každoročně účastnilo pět finalistek a finalistů, z nichž odborná porota vybírala jednu...
Nový ředitel Muzea města Brna
Tomáš Klička zprávy červenec 2021
Ve vedení brněnského městského muzea nově stane Zbyněk Šolc. Vystřídá tak ve funkci Pavla Cipriana, který byl ředitelem posledních sedmnáct let. Šolc zvítězil ve výběrovém řízení, do kterého se přihlásilo osm uchazečů, a funkce se ujme k 1. srpnu.
Česká muzejní ocenění za rok 2020
Tomáš Klička zprávy červenec 2021
Nejlepší muzejní výstavou loňského roku se staly Písky známé i neznámé aneb Fascinující svět obyčejného písku připravené Muzeem města Ústí nad Labem. Na slavnostním vyhlášení, které proběhlo v pražském Obecním domě 17. června, ji ocenila porota Národní soutěže
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
Získat předplatné