Ivan Svoboda
Kateřina Tučková portfolio říjen 2008
V minulém roce absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry Jana Hendrycha, Miloše Šejna a Jiřího Příhody, mezitím absolvoval stáže v Helsinkách a v Drážďanech. Je jedním z autorů televizního portálu Artyčok.tv.
Ivan Svoboda (1980) začínal v roce 2001 v sochařském ateliéru profesora Hendrycha. Netrvalo ani rok a překročil zájem o statický umělecký výstup směrem ke kresbám a řetězícím se fotografiím, které v rychlých sekvencích zachycovaly podobu určitého místa a děj na něm probíhající. Příběh na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 2004 si Svoboda začal osvojovat práci s technikou a začala vznikat první videa.
Prvním ze závažnějších počinů se v roce 2005 stal diplomový projekt Eberswalde (2006). Patnáctiminutový atmosférický němý film koncipovaný především na půdorysu výrazné textové složky situoval autor do braniborského městečka Eberswalde. A pomyslně v něm už zůstal. Všechny další Svobodovy projekty se odehrávají v jeho ulicích, všichni aktéři, které v letech 2006–2008 pro své snímky stvořil, prožívají chvilky všedního dne v kancelářích, domácnostech nebo na loukách Eberswalde. Aktuální by bylo přirovnat existenci tohoto německého maloměsta ke Svobodovu osobnímu Second Life, neboť i on, stojící za kamerou, se po chodnících Eberswalde prochází – samozřejmě jen virtuálně.
„Eberswalde vzniklo kdysi, když jsem začínal s prvními filmy. Chtěl jsem je situovat do prostředí, které Čechům nebude evokovat žádnou představu, kterou by mohli mít, když si vybaví jakékoliv české město. Zároveň to mělo být místo, kde se mohou odehrávat příběhy blízké české realitě. Hledal jsem v mapě, až jsem nakonec našel, co jsem potřeboval, v prostoru bývalého východního Německa, které je našemu prostředí díky společnému vývoji v posledních padesáti letech v něčem podobné. Malé město uprostřed Braniborska. Odehrávají se tam všechna moje videa – i když jsem tam ještě nikdy nebyl. Ale to není nutné. Stačí natáčet v normálních českých ulicích a vyhnout se přitom záběrům na notoricky známá místa nebo třeba českým posterům a nápisům na obchodech.“
Svoboda pak ve svých snímcích ulicemi Eberswalde provádí diváka, kterého pasuje na stín určitých okamžiků života hlavních hrdinů. V Eberswalde můžeme sledovat krátké epizody ze života Evy Zollner, Rhei Vendors, Kathe Daehler, Kurta Lamackera a Norberta Lewinnecka. Jejich životy se v malém městě míjí, leckdy se protnou, aniž by se aktéři setkali, stačí jít po jedné ulici nebo bydlet ve stejném domě a předat si tak linku minimalistického děje. Stejným způsobem se obyvatelé města střídají v převzetí štafety děje ve snímku o podnájemnici bytu, již okolní obyvatelé téměř nevídají, Anně Schmidt (2007, 2:58 min.), o řidiči trolejbusu Franzi Kalawe (2007, 6:11 min.), který během nedělního odpoledne myslí na následující pracovní den a zastávkami odměřovanou směnu, nebo ve videu Byt číslo 20 (2008, 12:47 min.), kde skupina studentů tráví odpoledne hraním stolních her a čekáním na doručení nové televize.
Svobodova práce s uchopením děje je ryze minimalistická. Spočívá v konstrukci scénáře mikropříběhu, který jednotlivé obrazy-záběry často akcentující detail, nikoliv popisující celek, spíše dokumentují. Děj je určován textem (v české nebo anglické mutaci), který popisuje minulý a budoucí stav hrdiny, okolnosti které provázejí jeho současný život, případně život jeho blízkých, stávající emoce a očekávané změny nálad.
„K častému používání psaného textu mě inspirovaly tzv. „dovětky“ na konci některých filmů, které popisovaly následné události v osudu hlavních hrdinů. Řídily tak dále jemně divákovu fantazii a nastiňovaly další otázky. Využil jsem tohoto principu i u svých videí, proto v nich hraje textová složka tak výraznou roli.“
Nosná složka děje Svobodových filmů se postupem času vyvíjí. V prvním větším snímku, v Eberswalde, tvořila celý děj textová vrstva, obrazy ji jen doprovázely. V dalších snímcích využil autor k modelaci děje kromě zásadního textu a doprovodného obrazu i vlastní hudební remixy, které používal v jedné, kontinuální lince. V případě posledního videa Byt číslo 20 se textová a obrazová složka vyrovnala a jediná zvuková linka se rozdvojila přidáním kontrastního, gradujícího hudebního momentu, který jako by směřoval k pointě. Na tu, jako v každém ze Svobodových videí, však divák čeká marně. Drama nepřijde ani u témat, která ke gradaci děje a vypointování přímo vybízejí, jako je například dítě obětované lékařským pokusům Anoushka Tishkova (2007, 1:35 min.) nebo tajuplná vědecká výprava za neznámým druhem hmyzu na Sibiř Musca Pallida (2008, 4:20 min.). Do prázdna vyzní i Byt číslo 20 (2008, 12:47 min.), kde je přítomné napětí mezi skupinkou nudících se mladých lidí, kteří uprostřed pohodlí komfortního bytu hrají stolní hry, a bojem o přežití v potravinovém řetězci Severního moře, které se odehrává v televizi za jejich zády.
Přestože se Svobodovy snímky postupem času čím dál více blíží spíše filmovému, než čistě artovému pojetí, nedochází v nich k uspokojení divákovy touhy po jakémkoliv dovysvětlení, rozuzlení, závěru. Zcela charakteristická je pro ně věta objevující se v Eberswalde: „Jinak se nic významného nestane.“ Opravdu. Neděje se nic, ale divák je z tohoto nic postupem času nervózní. Však ona by banalita všedního dne, promarněné příležitosti, drobné, nepostřehnutelné katastrofy v životě ostatních lidí, měla znervózňovat – alespoň ty vnímavé, kterým rutina a pomíjivost času nepřijdou lhostejné. A mezi ty se Ivan Svoboda svým dílem řadí.
Karel Štědrý
Kateřina Tučková portfolio září 2010
Letošní absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Karel Štědrý není na české výtvarné scéně žádným nováčkem. Jako člen skupiny Obr. na sebe upozornil účastí v řadě společných výstav nebo výtvarným zpracováním zdi v Chotkových sadech v rámci projektu...
Tereza Vlčková
Kateřina Tučková portfolio květen 2008
O fotografce Tereze Vlčkové je nyní slyšet docela často. Její jméno je skloňováno především v souvislosti s cenou pro mladé fotografy, kterou získala v rámci prvního ročníku veletrhu Prague Foto. Talentovaná autorka z Valašských Klobouk je studentkou Institutu tvůrčí...
Igor Grimmich
Kateřina Tučková portfolio duben 2007
Na Akademii výtvarných umění se Igor Grimmich (1979) dostal po necelém roce vlastní volné tvorby. Předcházelo jí nejprve gymnázium, poté střední odborné učiliště, na kterém se vyučil v oboru umělecké truhlářství, a během toho několik let práce v nejrůznějších oborech...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
