Jak (ne)koupit Rembrandta

Jan Skřivánek web

Jak Vincenc Kramář výhodně koupil Rembrandtův obraz za 30 tisíc korun... A nebo možná ne. Na okraj článku o Rembrandtových dílech v českých sbírkách v aktuálním čísle časopisu. 

3495.jpg

 

Vincenc Kramář, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie, v roce 1923 zakoupil ze soukromé sbírky fragment Zvěstování Panně Marii od neznámého holandského malíře. Jeho přesvědčení, že ve skutečností jde o Rembrandta, záhy potvrdil objev mistrovy signatury v pravém dolním rohu obrazu. „Máme v galerii Rembrandta, bez něhož žádná sbírka nemůže býti pokládána za významnou a přitažlivou,“ přivítal novou akvizici Antonín Matějček ve Volných směrech.

Signatura je sice pravá, ale současné bádání obraz považuje za dílo Rembrandtova žáka Willema Drosta. To, že signoval i obrazy, které samostatně vytvořili jeho pomocníci, bylo u Rembrandta poměrně běžné. S jistou nadsázkou se dá říct, že neprodával ani tak svá díla, jako svůj styl.

O okolnostech zakoupení díla do sbírky Národní galerie se v některých průvodcích lze dočíst, že galerie ze něj zaplatila 300 tisíc korun a že prodávajícím byla jistá slečna Františka Grooteová z Jenče. Ve skutečnosti to bylo celé o něco komplikovanější.

Původní částka, za kterou Kramář obraz koupil, byla pouhou desetinou uváděné ceny. Když se potvrdila jeho hypotéza, že jde o Rembrandta, vyplatil prodávají ještě dalších 30 tisíc korun a nechal si od ní podepsat doklad, že se zříká jakýchkoliv dalších finančních požadavků. Byl si nejspíš vědom, že šlo až o nemravně výhodný nákup – podle vyjádření, které později předložil Ministerstvu školství a národní osvěty, byla tržní cena obrazu 2 miliony korun –, a proto chtěl mít v ruce potvrzení, že prodávající věděla, co vlastně prodává.
 

Willem Drost: Zvěstování Panně Marii, olej na plátně, 88 x 70 cm, Národní galerie Praha

 

Po několika měsících se ale slečna Grooteová poradila s právníkem, načež prohlásila, že tuto dodatečnou smlouvu podepsala pod nátlakem, a pohrozila soudním procesem. Společnost vlasteneckých přátel umění (SVPU) byla okamžitě svolná k dalším jednáním. Obě strany se pak dohodly, že věc vyřeší částka 300 tisíc korun. Společnost však tolik peněz na svém účtu neměla, a tak se obrátila na ministerstvo se žádostí o bezúročnou půjčku. I když byla SVPU soukromou nadací, její Obrazárna fakticky plnila roli státní sbírky umění a s jejím postátněním se počítalo od vzniku republiky.

Ministerstvu školství a národní osvěty (samostatné Ministerstvo kultury za první republiky neexistovalo) však takovouto žádost muselo postoupit Ministerstvu financí, respektive vládě. První žádost o půjčku je datována 14. května 1924. V průběhu následujících šesti letech se pak v archivu objevují pravidelné dotazy, zda se již vláda rozhodla. Ministerstvo nakonec peníze Společnosti poskytlo. Až do postátnění Obrazárny v roce 1936 potom oněch 300 tisíc korun figurovalo ve vzájemné korespondenci jako nesplacený dluh.

Příběh koupě obrazu je tak nejen svědectvím o mimořádných znaleckých schopnostech Vincence Kramáře a jeho – diplomaticky řečeno – nekompromisnosti při budování sbírky, ale i toho, že ani za první republiky nebyl přístup státu ke kultuře zrovna osvícený. Jinými slovy, podfinancování zdejších muzeí umění má opravdu dlouhou tradici.

 

Článek je aktualizovanou verzí textu, který původně vyšel na artplus.cz u příležitosti výstavy Rembrandt & Co.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné