Jednoduché věci

Jan Skřivánek rozhovor duben 2011

S Karlem Malichem o nových sochách, pánubohu, vápně a sazích / Dílo Karla Malicha se vyznačuje mimořádnou koncentrovaností a spirituální hloubkou, autor sám však o něm hovoří s až odzbrojující přímočarostí: „Prostě jsem to uviděl.“ Háček je v tom, že rozhovory běžně neposkytuje. V roce 2001 natočil režisér Jaroslav Brabec Malichův portrét pro dokumentární cyklus GEN, poslední publikovaný rozhovor byl pořízen v roce 1979.

70.jpg

 

Kdy jste se rozhodl, že se chcete věnovat umění?

Já byl odmalička přesvědčený, že jsem malíř. To nebylo tak, že by se mi najednou začalo něco líbit. Chodil jsem se koukat na hřbitov na dědovy anděly, ale hlavně se mi líbily barvy. Sekat do kamene nebo plácat z hlíny mě nelákalo. Pořád jsem s sebou tahal skicák a kreslil si. Zvířata v maštali, mrtvou myš, kterou jsem našel na polní cestě. Pořád něco. Říkal jsem si, že to musím znát. Bydleli jsme u babičky. Děda, matčin otec, měl fantastickou zahrádku, kytky posílané ze zahraničí. Lidi se na ně jezdili dívat. A mě to štvalo, já měl vždycky radši polní kvítí. Hlavně růže jsem nenáviděl. Děda měl fantastické druhy, ale já si říkal, co blbne… Až jako dospělý člověk – jestli jsem tedy dospělý člověk – jsem zjistil, že jsou růže krásné, jak jsou zavinuté. To už jsem asi musel dospět k sochám. Zahrada, to bylo moje. Já jsem věděl o všem, co se kde šustlo, co kde má mladé. A teď to všechno zpívalo. Tehdy ještě bylo ticho. Když jsem viděl v Holicích první auto, jak jede po silnici, to byl strašný randál. Jinak jsi slyšel všechno, v tom prostoru, to bylo zpěvu. A ještě bylo spoustu druhů ptáků, třeba ťuhýci nebo žluvy, datlové, jak černý s červenou hlavičkou, tak strakapoud. To tam všechno lítalo; přilítalo, odlítalo. No paráda. Když bylo léto, to bylo šílené. Všechno bylo zelené, ale jak to namalovat?! Já z toho až začal nenávidět zelenou, a tím pádem i červenou. A ještě jsem vyřezával lodě a lepil aeroplány. A na hřišti jsem byl vážený člověk. Dělal jsem atletiku a hrál fotbal. Já neměl vůbec čas. Jsem si říkal, je to vůbec možné?! A lidi se přitom otravovali, nevěděli co by.

Co na vaše výtvarné sklony říkali rodiče?

Matka chtěla, abych šel na obchodní akademii a stal se úředníkem, abych měl jistý plat. Profesura kreslení byl takový kompromis, jít učit jsem ale nikdy nechtěl. Když viděla, co dělám, tak šílela. Ona byla ze šestnácti dětí, narodila se roku 1899. Duchem to byla šlechtična, ale ve čtrnácti letech musela jít do fabriky. Měla se jít učit do Liberce modistkou, protože milovala módu, ale podmínkou bylo – co mně vyprávěla –, že si přinese peřinu a polštář. Na tom to ztroskotalo. Devět holek a sedm kluků jich doma bylo. A ještě dva umřeli jako malí. Můj otec měl stejné neštěstí. Narodil se roku 1900 a v roce čtrnáct vypukla světová válka a zemřel mu otec, kterému bylo teprve osmatřicet. Děda byl kameník a sochař, vážený člověk. Na holickém hřbitově je devět jeho andělů. Otec vyšel ve čtrnácti ze školy, byl poloviční sirotek a měl ještě čtyři mladší sestry. A tihle dva se vzali a zplodili mě. Na co jsem sáhl, to mi šlo. Mojí velkou vášní byly aeroplány, větroně. Ze začátku jsem je lepil a vázal ze špejlí, pak jsem si začal kupovat nosníky. Profily do křídel a přepážky do trupu jsem vyřezával z překližky, potom z balsy. Oválný konce křídel se dělaly z bambusu, ale na ten jsem neměl prachy, tak jsem používal babyku, která rostla v potoku u kovárny. Vypadala jako bambus… Nebyl to samozřejmě bambus, ale šlo to použít. Všechno jsem takhle dělal, a proto asi i koláže jsem potom dělal z blbého materiálu, z baličáku a novin a všech možných papírů, trhaných i mačkaných.

Jak jste pak prožíval příchod do Prahy?

Z toho jsem byl úplně vyděšený. Viděl jsem, že je to úplně jiná krása. V Praze jsem byl poprvé v osmatřicátém na sokolském sletu. Matčina sestra měla v Železné ulici hospodu a bála se, že ten nápor nezvládnou, tak pozvala matku, aby jim pomohla. Vzpomínám si – teď už nevím přesně, v jakém místě to bylo –, jak jsem ve výkladní skříni uviděl fantastický kabát s velbloudí podšívkou. Já se do něj úplně zamiloval! Byli jsme tu týden a já se na něj furt chodil koukat. Matka na něj neměla peníze, ale byl krásný. Když jsem se pak dostal do Prahy na školu, tak jsem u tety a strýce rok bydlel. Pak už to ale nešlo. To byl starý barák, silné zdi, zima a nebylo čím topit. Já jsem musel na profesuře kreslení psát cvičení z písma a v té zimě jsem nastydl a dlouho mě to drželo. A myslím, že dodnes nejsem ještě v pořádku. Pak jsem bydlel v koleji v Haštalské ulici. Tři jsme tam bydleli, co nebyli komunisti: Já, Sukdolák a Albich. Dneska lidi říkají, že to mysleli dobře, že se ke komunistům dali, protože byli sociálního cítění, a že nevěděli, co je to za svinstvo. Já byl taky sociálně uvědomělý, poněvadž jsem zažil krizi dvacet devět až třicet tři, kdy oba naši nebyli zaměstnaní, ale abych lezl do strany, mě ani nenapadlo. Profesura kreslení byla dobrá škola, učili tam ještě prvorepublikoví profesoři – Salcman, Lidický, Bouda. Něco mi to dalo, ale i ty aeroplány měly nějaký vývoj od ptáků, které jsem pozoroval sedě na kopci – přechodník přítomný. Salcman byl ohromně sugestivní člověk. On vždycky začínal plochami, komponoval to nějak do čtverce, půltóny a tak, všechno muselo být v rovnováze. Byl fantastický, namaloval pár krásných věcí, ale zblbnul tolik kluků. Bylo tam několik schopných kluků, ale k Salcmanovi tak vzhlíželi, že ustrnuli a nikdy nic kloudného sami neudělali.

Po absolvování pedagogické fakulty jste se ještě přihlásil na Akademii. Co vás k tomu vedlo?

Z profesury kreslení se pokaždé někdo utrhl a zamířil na Akademii. Z mého ročníku tam šel k Radovi Franta Dvořák, Jemelka a Fojtík, k Sychrovi Dalibor Chatrný. Já šel k Silovskému a Chatrný pak k němu taky přestoupil. Nic moc jsem si od toho nesliboval, jen jsem si říkal, že bude dobré být akademickým malířem, než se někde od někoho nechat honit. Výhodou bylo, že po přijímací zkoušce mě na Akademii vzali rovnou do čtvrtého ročníku.

Po Akademii jste musel narukovat na vojnu?

To jsem musel, v devětadvaceti, na dva roky. Ale vojnu jsem měl dobrou. Byl jsem ve Čtyřech Dvorech, to byla taková vesnice, u dělostřelců. Já amatér matematik, a dali mě k dělostřelcům. Když náčelník štábu objevil, že jsem malíř, tak jsem to měl dobré. Byl to husitský pluk a v časopise Voják jsem jednou viděl Útok husitské jízdy od Alše, tak jsem si řekl, že jim to tam vymaluju. A to se jim strašně líbilo. Jeden Útok husitské jízdy jsem dělal v kasárnách na velitelství pluku a jeden na Šumavě, kam jsme v létě jezdili na střelby. Byly to čtyři nebo šest metrů dlouhé a dva metry vysoké nástěnné malby. Vyšašil jsem na to dokonce dva dny volna a nemusel jsem do stráží. Sobotu a neděli jsem měl na malování.

Co jste dělal po vojně?

Já jsem se neuměl vůbec živit, naši mě podporovali až asi do třiatřiceti. Z profesury kreslení jsem měl dva známé, kteří dělali na ministerstvu zemědělství, a ti mi občas zadali nějaký plakát nebo brožuru. Zvyšujte stavy skotu a podobně. Vždycky když jsem dělal nějaký takovýhle kšeft, tak jsem si vedle na papíře zkoušel barvy a říkal jsem si, jaká to je krása. Tak jsem si zpaměti začal malovat zvířata, lidi, krajinu. Nejlepší krajiny jsou zpaměti. Tak začala moje malba. Já jsem totiž na škole skoro přestal malovat. Obraz jsem si vždycky představoval jako pel na motýlích křídlech. Což je ohromná naivita, protože je to vlastně pasta. Mně přišly ty oleje pastózní, jak uzeniny. Ani akvarel není to pravé, i když může být taky krásný. Pak jsem znovu začal chodit do přírody. Furt jsem byl někde v poli a v lese. Jel jsem na kole, na rámu jsem měl přivázané štafle, pak ticho, klid. Akorát jsem koukal, kam to postavit, aby mě nikdo neotravoval. Jednou jsem to měl zapíchnuté za keřem, před sebou oranžové pole a dělal jsem bílou krajinu. A zřejmě na mě muselo být někudy vidět, protože za sebou najednou slyším: „To jsou nějaké plány?“ A na to jsem měl odpovídat…

Jak dlouho jste se věnoval užité grafice?

Málo, měl jsem kliku, že mě objevili různí architekti a pak jsem dělal věci do architektury. Mám zfotografovanou jen jednu, dvanáct metrů dlouhou sochu z betonu před nějakou fabrikou, když se jede na Jihlavu. Jinak jsem nic nefotil, ale nikdy jsem neudělal úplnou krávovinu. Vždycky to byla abstraktní plastika, žádná figura nebo hlava. A vždycky mi to prošlo. Na komisi do Mánesa jsem ale musel třeba třikrát. Předsedou komise byl sochař Sopr. Jednou jsem tam byl už počtvrté a nějaký camra to pořád kritizoval a Sopr mu povídá: „Vykašli se už na něj, mně se to líbí, pustíme to.“

Vaše tvorba z 60. let bývá řazena ke konstruktivismu. Souhlasíte s tímto označením?

To já nevím, to si vymysleli teoretici, kteří neznají moji minulost. Když jsem dělal větroně, nejvíc se mně líbily před tím, než jsem kostru potáhl papírem. Měl jsem ji třeba na skříni a koukal jsem, jaké to vrhá stíny, jak je ta konstrukce krásná. V tomhle mám asi ke konstrukci blízko.

Považujete se za abstraktního umělce?

Asi nepovažuju. Původně většinou vyjdu z něčeho konkrétního, ale pak se to rozvine. Že by to bylo vymyšlené jen tak z ničeho, to ne. Za těch šedesát let, co to dělám, se ve mně krajina proměnila v krajinu mého ducha. Když jsem pouštěl větroně, tak jsem přišel na to, že když nastavím tvář, tak cítím, odkud fouká, a podle toho ho posadím. Nikdy jsem to nepočítal, ale vždy jsem věděl, že to není jen tak. Přístroje mi vždy lezly na nervy, ale uvědomuji si, že v člověku jsou nějaký dva momenty. Má i na tohle – spočítat, vymyslet, zkonstruovat třeba letadlo. A pak taky chodí po zemi a otravuje. Lidi se střílejí navzájem.

Své nejdůležitější drátěné sochy jste vytvořil za normalizace. Jak jste vnímal tehdejší politickou situaci?

Já si toho nevšímal. Díky tomu, že moje žena byla zaměstnaná, jsem si mohl prostě dělat. My nic moc nepotřebovali. Občas jsem prodal něco do zahraničí. Už v roce 1967 jsem vystavoval v Guggenheimu na výstavě Dvacet národů. Pak jsem byl leckde – v Londýně, v Centre Pompidou, v jejich pobočce La Villette, v Amsterodamu… Je to paradoxní, ale nejvíc výstav mám z dob komunismu. Tady byla jediná vývozní společnost Art Centrum. Ze začátku na všechno dohlíželi komunistické komise, ale potřebovali peníze. Jezdili sem lidi ze Západu a oni jim nemohli nic prodat. Když se ptali, jestli je tu ještě něco jiného, tak je k tobě poslali, ale vždycky spolu s fízlem. A ti pak žasli! Ale nebyla to sranda, protože cokoliv jsi řekl, bylo nahrané. Když někdo přišel a ptal se na české moderní umění, tak jsem vždycky říkal, kam mají jít. Musíte vidět Sýkoru, Kolíbala, Šimotovou, Kubíčka… Když něco koupili, tak mi to z Art Centra nakonec vždycky pustili, to už se asi styděli. Oni museli vědět, že se o tom píše. Když jsem vystavoval v Centre Pompidou na Magiciens de la terre, jako jediný Čech, tak to muselo jít přes ministerstvo školství. Na Art Centru, když jsem řekl, o co mají zájem, prohlásili, že to nejde, že to není v zájmu státu. Museli napsat oficiální žádost ministerstvu a až pak mě do Paříže pustili. Když jsem jel poprvé ven, neuměl jsem si Západ vůbec představit. Myslel jsem, že z toho budu vyjukaný, ale nakonec jsem nebyl. V Guggenheimově muzeu byl ředitel Thomas Messer z Moravy a Češi byli vůbec leckde. Jezdila sem Jana Claveri ze Centre Pompidou, to byla kamarádka Šimotové. Začínala ve Špálovce u Chalupeckého, pak zdrhla a najednou se ocitla v Centre Pompidou. To byla prima holka, ale líbily se jí jiné věci. Mě taky někde vystavila.

Drátěné sochy, zejména ty z 80. let, se vyznačují silnou rukodělnou kvalitou. Ve vašich nejnovějších sochách je naopak zcela potlačena.

To je těch dvacet let, co jsem sochy nedělal. To bych musel mít dílnu nebo fabriku. Nové sochy jsou provedené, dělal je pod mým dohledem jeden strašně šikovný člověk v Průhonicích. Dráty jsem nemohl nikomu půjčit do ruky, ty jsem musel dělat sám. Tam byl hlavní ten moment, že já, který se nevidím, dělám vás, u kterého vidím, jak vypadáte, ale to celé se ještě komplikuje tím, že nevidím za vás a za sebe. To vzniklo z toho, že jsem si říkal, že od renesance se dělají placaté krajiny, barevné plány jeden za druhým, jak na divadle. Rozčilovalo mě, jak je to omezené. Když jsem na těch prvních sochách dělal svoji ruku, jak drží cigaretu – tehdy jsem ještě hulil, než jsem dostal infarkt –, šel jsem sedmkrát k Zrzavému do anatomického ústavu na zkoušku z anatomie. Já z toho byl tak špatný, že jsem se naučil latinské názvy všech svalů a kostí. Ale pořád mě štvalo, že to nevidím. Věděl jsem, že je to jedna z horních končetin, jak se jmenují kosti a svaly, ale vidět jsem to nemohl. Ta ruka je ve vzduchu, jak to mám udělat?! Takovýchhle rozporů je u člověka víc. Ten pánbůh asi nemohl být žádný hlupák, když řekl, tohle mu stačí k životu, a další nechal být, aby to nekomplikoval. Jak říkal Einstein, pánbůh je skoupý na geniální lidi. Jsou v každém oboru dva tři za století. Někteří holt zalidňují krajinu. Žení se, vdávají, předstírají, kdovíco nejsou, přednášejí o tom… Ale ono houby, protože na to prostě nemají. A ty se to musíš ještě učit a oni tě zkoušejí. Něco se naučí ve škole a to jim stačí na celý život. Dneska jsem vzpomínal na to, kdy mně začalo být špatně z matematiky, až opravdu fyzicky mě bolelo tělo. Začalo to ve čtvrté obecné, kdy přišly úsudkové příklady. Já si říkal, kdo může na takové hovadiny přijít? Pak jsem pochopil, že kdo má paměť, ten může vyštudovat všechno. Někteří snad študují až do hrobu, místo aby byli sami tvůrčí. A přitom mezi matematiky jsou i intuitivní tvorové, protože jinak by to nebylo možné. Jak to v té palici máme spářené, to teda nevím. Je mi divné, že tomuhle živočichovi, tomuhle savci, stačí pár schopností nebo vědomostí, aby s tím vydržel celý život, aby neumřel. Já ještě tak chápu Pythagorovu a Euklidovu větu, to jsem se ještě naučil. To už zas ale courám po Řecku. Já to mám v sobě takhle smíchané, že mi to rozum zastře a spíš vidím krajinu, jak tam oni chodí, jak si tam přednášejí.

Některé z drátěných soch existují ve dvou variantách, rukodělné a provedené. Jak to vzniklo?

Úplně normálně, představte si v komunistickém Československu je výstava v Karlových Varech. Z výstavního ústředí přijede nákladní auto a ti blbci to svěsí a jen tak to naházejí dovnitř. Když jsem tam přijel a viděl to pověšené, tak jsem to musel dávat dohromady. Z toho byla často úplně jiná věc. Tak jsem si říkal, z nerez ocelového drátu, který je tvrdý, to odolá i takhle surovému zacházení.

Připadá mi, že ty rukodělné, svazované provázky, jsou mnohem působivější. Zároveň si ale říkám, jestli neulpívám na něčem nepodstatném…

Ne, vůbec ne. Na tom ulpíval i Chalupecký. Ten říkal, pane Malich, ty vázané jsou lepší. No, já jsem si myslel svoje. Jednou, ještě v 60. letech, jsem měl výstavu, kde jsem měl reliéfy, černé, bílé, žluté. A teď já tam přijdu a ono to bylo zašpiněné. Já si říkal, které prase, já to nosím v zabalené v ručnících, a nějaké hovado to vezme jen tak do rukou. A Chalupecký říkal: „To je ono, pane Malich, to je jako člověčina.“

K sochám jste se vrátil po více než dvaceti letech, co vás k tomu přimělo?

Od osmaosmdesátého jsem dělal samé pastely a loni jsem udělal tohle. Vůbec nevím, co bych o tom mohl povídat. Výstava se jmenuje 2010, protože nevím, jak tomu jinak říkat. Je to na konci. Dneska v noci se mi zdálo, že mám infarkt. Cítil jsem, že mě bolí srdce, a nevím, jestli je to pravda. Jednou jsem ho už měl, v roce šest. Tak jsem si říkal, sakra, co je to za znamení. Já jsem chtěl ještě něco udělat. Ale když sem přijdu, tak nevím, jestli to už není nějaká mez. Poněvadž jsem najednou udělal jednoduché věci. A nikdy jsem pro jednoduché věci nebyl. Nějak jsem se vrátil, poněvadž jsem viděl, že život je strašně složitá záležitost. Jak jsem k tomu ale dospěl, to sám nevím. Maloval jsem, něco mě vytrhlo, a najednou jsem dělal jednoduché věci, jak v 60. letech. Když jsem dělal složité drátěné plastiky – které jsem na dvacet let přerušil –, ještě jsem měl co říct. Ale fakt je ten, že jsem si nevěděl rady, jak udělat záda, když mám oči jen na přední straně hlavy. Hlavně to bylo těžké na ploše. Mám několik takových kreseb, jak sedím proti někomu. Já sám obrácený zády a říkám si – sakra, za mnou je prostor, za ním je prostor, proč to nejde udělat? Zřejmě se papír vynalezl proto, aby se na něj psalo. Jak se začalo kreslit, tak to začal být problém. U písma nikdo nepočítal, že by za ním mělo být ještě něco napsaného. Při malování jo.

Vaše pastely se vyznačují jásavou barevností, následující výstava se ostatně jmenuje Barevné blaho. U soch jste se naopak barev téměř úplně vzdal a vystačil jen s černou a bílou. Proč?

To je jasné. Černou a bílou považuji za nejkrásnější barvy. Barák, co jsme v něm v Holicích bydleli, děda bílil vápnem a ze sazí dělal metrový okraj. Proto černá a bílá. Já vždy začínal obraz od černé, bílé a šedé. Než jsem přibral barvu, to mi dlouho trvalo. Měl jsem před tím ostych, že je to noblesní záležitost. Barvy, to byl přepych. A tohle bylo bytelné. Je to barák pomalovaný vápnem a sazemi. A že v něm bylo ohromně. To je nezapomenutelné místo. Jejich nejmladší syn ho dal bohužel zbořit a postavil tam patrovou bílou blbost. Nádhernou zahrádku s živým, stříhaným plotem, to vidím jak dnes. Proto se mi vlastně začala líbit červená – v tom plotě byl rozkvetlý jeden květ kdoule. Nádhera. Takže takovéhle prdy vidím vždycky. Jestli jsem si toho měl všimnout? Prostě byl shora rozkaz, že Malich z Holic si má všimnout červeného květu.

Několikrát jste použil slovo pánbůh, jste věřící?

Já nejsem věřící, ale jsem. Vím, že něco existuje, ale nejsem u víry. Říkám, že je někdo u víry, třeba mojí ženě. V Holicích se to tak říkalo. Ať jdou někam, oni nikdy nic nezahlídli, jen se k něčemu dali. Jako se někdo dá do strany. Pánbůh je pro mě celá příroda, nevím, jak bych tomu jinak říkal. Tuším, že to nějak drží pohromadě, a nevím, jakým způsobem. Má to své zákonitosti, není za tím člověk, je to zázrak. Já to jen obdivuji. Občas si akorát říkám, co je to za divnost člověk, že podléhá zkáze. To mi vždycky lezlo na nervy. Jsme zvyklí, že se něco narodí, roste to, umře to, ale třeba strom znovu vypučí a vyroste. A ten pánbůh, co všechno do člověka prdnul, jak je to dokonalé, jak to funguje, to vůbec není možné. Přitom je to z takové hmoty… Jsou nějaký nedostatky v člověku, že to neumí přijmout. Ale proč to dělá? Aby žáci na Akademii mohli kreslit staré lidi?

 


Karel Malich se narodil v říjnu 1924 v Holicích na Pardubicku. Za války byl totálně nasazen jako soustružník v továrně Junkers ve Dvoře Králové. Po osvobození začal studovat obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě v Praze, kde jeho profesory byli Cyril Bouda, František Kovárna a Martin Salcman. V roce 1950 byl přijat na Akademii výtvarného umění, do čtvrtého ročníku grafické speciálky Vladimíra Silovského. Po absolvování základní vojenské služby v letech 1953 až 1955 se jeho tvorba výrazně modernizuje, maluje abstraktní krajiny a vytváří papírové koláže. V roce 1963 měl první samostatnou výstavu ve Vysokém Mýtě, v následujícím roce pak v pražské Galerii Hollar. Od koláží se přes reliéfy v polovině 60. let dostává k tvorbě prostorových objektů a soch, dobovou kritikou označovaných za neokonstruktivistické. V roce 1967 je vybrán na výstavu Sochaři dvaceti národů v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Od začátku 70. let začíná vytvářet plastiky z drátů. Od jednoduchých záznamů pohybu mraků či proudění větru se postupně dopracovává k sochám, ve kterých tematizuje vlastní já a prožitky každodenní reality. Místo vnějšího popisu se snaží o odhalení vnitřní dynamiky a prostorových vztahů zobrazovaných scén. Celá série drátěných plastik vrcholí rozměrnou sochou Krajina s věčnem z let 1979 až 1985, která je dnes ve sbírce Musea Kampa. Na konci 80. let trojrozměrnou formu opouští a přes dvacet let se téměř výhradně věnuje tvorbě pastelů. K soše se vrátil až v loňském roce, kdy podle starších kresebných záznamů realizoval více než dvacítku nových plastik. Svůj výraz oprostil na základní geometrické tvary, zejména kruh a elipsu, a na vztah černé a bílé. Pod názvem Karel Malich 2010 byly sochy v únoru a březnu představeny v Galerii Zdeněk Sklenář. Do konce dubna pak galerie hostí výstavu Malichových nejnovějších pastelů.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné