Josef Archer

Kateřina Tučková portfolio prosinec 2011

Patří mezi malíře nejmladší generace, kteří na sebe upozorňují v pravidelných periodách. Skrze samostatné i skupinové výstavy, skrze své členství ve skupině Obr., skrze úspěšnou, nedávno obhájenou diplomovou práci. Pepa Achrer rozhodně patří k autorům, s jejichž dílem jste se setkávali a setkávat ještě budete.

Není to z familiárnosti, že je autor v úvodu označen zdrobnělinou Pepa. Naopak, je to akceptace autorovy volby, ke které kdysi přistoupil z ryzího pragmatismu. Pepa Achrer totiž pochází z umělecké rodiny a vzhledem k faktu, že je nositelem stejného jména i jeho otec, taktéž malíř, signoval a označoval se mladší jmenovec ještě donedávna jako Pepa nebo Pepík Achrer.

Protože vycházel z prostředí, které stimulovalo jeho citlivost a v němž bylo „výtvarničit“ přirozené, nebylo nic jasnějšího, než že i on nastoupí na uměleckou školu. Nejprve to byla Střední a posléze Vyšší odborná uměleckoprůmyslová škola v Praze, odkud v roce 2004 odešel na Akademii výtvarných umění. Byl přijat do ateliéru Michaela Rittsteina, kde o šest let později i absolvoval. Pro jeho vývoj, jak sám tvrdí, ale byly hluboce důležité i dvě další zkušenosti. Tou první byla stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v malířském ateliéru Stanislava Diviše, tou druhou pak pobyt v Art Institutu v kalifornském San Franciscu, kde strávil několik měsíců v roce 2008. „Teprve tam jsem zjistil, co pro mě malování je a jaká to dokáže být síla,“ říká Pepa Achrer o stáži. A dodává, že výsledky času stráveného v jiném prostředí (a hlavně v klidu a volnosti, které pro svou práci potřebuje), přinesly své ovoce už krátce po návratu. Čekala ho tehdy práce na diplomovém cyklu, ke kterému přistoupil odlišně, než to dělal doposud: zakázal si další hledání a změny projevu, které pro něj byly doposud klíčovým momentem progrese, a rozhodl se vytvořit ucelený cyklus obrazů. „Zjistil jsem najednou, v kolika rovinách se o zobrazování dá přemýšlet a o jaký kus vesmíru se pokouším,“ popisuje autor svůj (s nadsázkou řečeno) okamžik prozření.

A má pravdu. Do roku 2010 jako by jeho práce s každým dalším cyklem pramenila z jiného zdroje. Myšlenkového i formálního. Během studií na Akademii začínal souborem poměrně realisticky artikulovaných fantaskních, robotických výjevů (2005), aby se posléze zaměstnával divočejší expresí, která byla nejprve ve figurálních výjevech založená na znakovém pojednání jednotlivých figurálních elementů v penckovském duchu německého expresionismu (2007) a pak dovedená až k maximálnímu zjednodušení námětů do hutných znaků, skoro symbolů (2008). V tomto období se u něj také objevuje série maleb s výraznou černou kresebnou linií, s níž se představil na první výstavě skupiny Obr. v pražské Galerii Louvre (2007). O rok později ale začal experimentovat s mnohem racionálnějším členěním plochy, které později ústilo do postupného nacházení limitů v geometrickém rozvržení malby, jež však na poli figurace stále zůstávala (2009), až po celek diplomové práce, která už vycházela z jasně artikulovaného geometrického členění (2009–2010).  

„Základním tématem mé práce je vztah člověka k přírodě, nebo spíš ke krajině a jejímu osidlování. Tuto problematiku vědomě zpracovávám už asi pět let, během té doby jsem několikrát změnil způsob práce, který byl přirozeně závislý i na změně přemýšlení o daném tématu, takže vznikala řada různorodých obrazových cyklů, jež tvoří celek až při pohledu nazpět. Necítím potřebu se od tohoto svého bazálního tématu vzdalovat, i když vím, že je už tisíckrát prostudované a zpracované. Ale je krásné to také zkoušet, protože to téma v sobě zahrnuje obrovský komplex otázek a vztahů s nekonečným počtem výsledků, které se dají různorodě zobrazovat. Navíc je to téma, které všichni stále žijeme a vyrovnáváme se s ním po svém,“ komentuje svoje směřování Pepa Achrer, který na své minulé malířské soubory navazuje právě vznikajícím cyklem obrazů nazvaným v kontextu autorova dlouhodobého zájmu Obyvatelný sektor. Ale nebyl by to on, kdyby i do něho neimplantoval něco ze své inklinace k experimentování. Tentokrát jde přitom o posun v technologii – Achrer už nějakou dobu pracuje s materiálem plátna tak, že skrze jeho mřížku protlačuje barvu, čímž vytváří měkký povrch na líci plátna tím, že jím barva prorůstá zevnitř. Výsledky vzniklé tímto procesem byly poprvé k vidění v galerii NoD na skupinové výstavě skupiny Obr. (květen 2011) a nyní jsou prezentovány na výstavě Česká malba generace nultých let 21. století v brněnské Wannieck Gallery. V pracích, které jsou tam vystaveny, bylo protlačování barvy ještě doplňkem ke klasické malbě štětcem, v příštích cyklech ale tato technologie pohlcuje všechny obrazové plány.

„Já v tom, co dělám, nikdy nenajdu definitivu. A vlastně to ani nechci,“ říká autor, který nové práce vystaví už v lednu, a to nejprve na společné výstavě se skupinou Obr., která proběhne v Oblastní galerii Vysočina v Jihlavě, a posléze na dvou samostatných výstavách v olomoucké galerii Caesar a v pražské Galerii České pojišťovny. Pro ty, kteří by se jich ale už nyní nemohli dočkat, existuje čerstvá alternativa: nakladatelství KANT vydalo Josefu Achrerovi krásný katalog, který shrnuje první etapu jeho tvorby.

 

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné