Julius Reichel

Radek Wohlmuth portfolio září 2016

Julius Reichel je intermediání umělec, který programově zpochybňuje médium závěsného obrazu. Po tom, co smazal hranice mezi obrazem a objektem, ho nejvíc začaly zajímat instalační situace.

U Julia Reichela (*1981) si člověk nemůže být jistý skoro ničím, dokonce ani jménem. „To své současné jsem přijal před několika lety, když jsem žil v Českých Budějovicích v bytě po svém pradědečkovi. Na dveřích prostě zůstala stará jmenovka. Navíc v rodině z máminy strany nejsou žádní mužští potomci, takže tímhle způsobem trochu zachraňuju situaci,“ vysvětluje. Na pseudonymy je ostatně zvyklý, protože začátky jeho vizuálního vyjadřování formovala graffiti scéna.

„Když jsem jezdil na čundry, prohlížel jsem si postříkaný vagony, a tak se mi otevřel úplně jiný svět,“ vzpomíná. „Nikoho jsem tehdy neznal a začal jsem dělat sám, protože mě to bavilo.“ Jihočeskou scénu, na rozdíl od Prahy, kde vládl přísný grafický styl z Berlína, formoval Mnichov, odkud je přece jen blíž do Itálie nebo Španělska, to znamená i k charakterům (obrázkům) a funky výrazu. „Přesně takové uvolněné malování mi vyhovovalo. Nikdy jsem nebyl lovec rarit, důležitější pro mě bylo, že to jezdí,“ tvrdí. „Zapadlé tratě, nákladní vlaky – to byl můj New York 80. let, důležitý ne samotným graffiti, ale tím, co se dělo – spontaneitou a svobodou.“

Přestože je schopen říct, že ho graffiti příliš neovlivnilo, Julius Reichel dodnes používá nick, je mu blízká gestická malba, má smysl pro reagování na konkrétní místo a rád intervenuje do veřejného prostoru. Možná i proto je ohledně vlivu střední školy trochu opatrnější. Maturoval na střední zemědělské škole, obor výsadby a úpravy veřejné zeleně, a pokračoval na krajinnou tvorbu na VOŠ v Táboře. „Myslím, že z toho těžím dodneška,“ uvažuje. „Učili jsme se třeba barevný spektrum, zvládnout kompozici, akcentovat hledisko krajinné architektury nebo jak vytvářet ve městě klidové zóny,“ vypočítává. „První obraz jsem namaloval až na akademii,“ poznamenává lakonicky. V té době měl už za graffiti jedenapůlroční podmínku a pět set hodin veřejně prospěšných prací. Na rok zakotvil na intermédiích u Milana Knížáka, kde se hodně věnoval kresbě, pak vyměnil ateliér i školu. Od roku 2010 se stal studentem Jiřího Davida na pražské UMPRUM, kde také letos diplomoval.

Pětatřicetiletý absolvent na sebe ale svými realizacemi výrazně upozornil už před několika lety. Svůj podíl na tom má i série výstav s kolegou ze školy Davidem Krňanským, s nímž ho kromě alma mater pojí – jak jinak – také graffiti kořeny, jinými slovy jistý druh mentality. „Funguje mi to v principu narušování něčeho nebo porušování věcí i v tom, že je to víc intuitivní na úkor racia,“ popisuje Reichel. „Ostatně, dělat dohromady s více lidma mi připadá hodně zajímavé. Znamená to nejen víc nápadů, ale všechno také podléhá autoritě skupiny a potlačuje se tak aura ,osobní geniality‘.“

Poprvé spolu s Krňanským v roce 2014 připravili výstavu Nové dějiny nebudou v plzeňské Galerii Vestředu. Následovaly projekty Představ si, že na stoličce mezi námi sedí nahá dívka (Fotograf Gallery, Praha, 2014/15) nebo DuckRabbit Industry I (Berlínskej model, Praha, 2015). Spolupracovali ale také na kolektivních projektech Generation Smart (NTK, Praha, 2015), AABBABBAACBC (Nová galerie, Praha, 2015), který Reichel koordinoval, nebo B.H.G. Black Hole Generation (Galerie UM, Praha, 2015). Pod stejným názvem připravili ještě s Martinem Lukáčem letos v květnu repete v respektované varšavské galerii LETO. Samostatně se letos Reichel představil v českobudějovické galerii Měsíc ve dne výstavou WWW / KKK / 1492 / Area 51 / 9, 8, 1945 / Bitcoin / 7,295 miliard / Ph. D. / 6371 km / Cash.

„Rád si zamaluju, ale obraz jako takový je pro mě už dost vyřešená záležitost,“ konstatuje expresivní minimalista. „Vztahy v ploše mi připadají předpokládatelné a to je pak strašně malé dobrodružství,“ udává jeden z důvodů, proč ho zajímá například prostupnost objektu a obrazu. K tomu se váže i snaha o vrstevnatost – akumulaci –, která mu evokuje internet. Instalační situace zase umožňuje intenzivně prožít prostorový kontext, průhledy, kontrast mezi celkem a detailem. Další prioritu naznačují i názvy některých výstav – jsou to kódy. „Mám pocit, že kódy jsou pro nás dneska to, co byl pro neandrtálské malíře mamut. Já prostě přemýšlím o vizuálním umění jako o kódech a je v podstatě jedno, jestli je to krajinomalba, nebo abstrakce, prostě je to jazyk, analytické řetězení věcí,“ přemýšlí. „Hodně dlouho dělám abstrakci a hodně dlouho dělám s písmem, takže teď přemýšlím o tom, jak udělat z písma abstrakci, a jednou z cest je dostat psané kódy rovnou do obrazu a skrze takový odkaz třeba k vizuálu na web,“ napovídá umělec, který se pomalu připravuje na výstavu v Galerii NoD.

Tak jako svůj život momentálně dělí mezi Prahu a jižní Čechy, u něj galerijní projekty střídají realizace ve veřejném prostoru, který vlastně nikdy úplně neopustil. Od roku 2009 třeba stavěl venku u Národní třídy, na Florenci nebo Andělu štendry s obnošenými věcmi ze secondhandů. Tady někde se možná rodila jeho typická trash-estetika a postrecyklace. Dalším oblíbeným místem se staly kruhové objezdy. Vloni zase postavil na silniční rozdvojce mezi Linec a Český Krumlov barevný totemový háj. I tady jde o recyklaci, protože se jedná o objekty z českobudějovické výstavy, což jen dokazuje propojenost obou světů. „Má to pro mě spíš barevný význam než tvarový, je to taková situační parodie na unifikovaný prostor kolem silnic. Vždycky mě pobaví, když se v něm najednou objeví něco, o čem není jasné, co to je,“ říká. „V tomhle totálně racionalizovaným světě je pro mě nejvíc cesta bezdůvodnosti. Dělat něco jen tak a dělat to roky. Je v tom taková zvláštní melancholie,“ uzavírá.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné