Má dáti, dal

Jan Skřivánek editorial listopad 2013

Restituce z Národní galerie jsou po čase opět velkým tématem. Cisterciáci v souvislosti s loni přijatým zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi žádají o vydání tzv. Vyšebrodského cyklu, Augustiniáni o dva Rubensovy obrazy z kostela sv. Tomáše v Praze a Křížovníci s červenou hvězdou o tzv. Puchnerovu archu.

Zákon si klade za cíl „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem“, což by mohlo navozovat dojem, že restituce uměleckých děl jsou čímsi specifickým pro naši situaci. Opak je však pravdou. Restituce jsou tématem, s nímž se dnes potýkají muzea a galerie všude po světě.

Příkladem za všechny může být, že jen pár dní po tiskové konferenci NG k církevním restitucím, obdrželo rakouské ministerstvo kultury žádost o vydání tzv. Beethovenova vlysu od Gustava Klimta. Restituce monumentální fresky, která je trvale umístěna v pavilonu Secession, se domáhají dědicové Ericha Lederera, jehož rodiče byli Klimtovými mecenáši. Rakouský stát dílo oficiálně získal v roce 1973 koupí, právníci rodiny však argumentují, že prodej byl vynucený. Stárnoucí Erich Lederer, který před druhou světovou válku emigroval do Švýcarska, s prodejem souhlasil jen proto, aby získal vývozní povolení na ostatní díla z rodinné sbírky. Že tato žádost není bez šance, dokazuje sedm let starý příklad zlatého portrétu Adély Bloch-Bauer a dalších čtyř Klimtových obrazů. Rakouský stát tehdy uznal, že dar těchto obrazů byl v roce 1948 vynucený. I v tomto případě bylo k tlaku na původní majitele využitou vývozních povolení na další díla z jejich sbírky.

Zatímco střední Evropa se potýká s restitucemi souvisejícími s křivdami nacismu a komunismu, muzea v západní Evropě a ve Spojených státech jsou konfrontována s dědictvím kolonialismu. Nejde přitom jen o etický problém – otázku zneužití vlastní moci na úkor kolonizovaných národů –, ale často o činy, které byly protiprávní i ve své době. Velkým tématem je v současnosti například budoucnost čínských starožitností pocházejících z Letního paláce v Pekingu, který byl vypleněn francouzsko-britským vojskem v říjnu 1860.

Restituce jsou komplexní problémem, ve kterém se kříží otázky právní, historické i etické. Důležitější než to, komu budou konkrétní díla patřit, nakonec je, že se připomínají jejich osudy. Jde-li křivdy minulosti vůbec nějak napravit, pak nikoliv zúčtováním „vzájemných pohledávek“, ale jedině živým dialogem a odvahou bez předsudků reflektovat vlastní historii. Bylo by hezké, kdyby církevní restituce měly hlavně tento efekt.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné