Matej Al-Ali

Radek Wohlmuth portfolio červenec 2015

Konceptualista fascinovaný bodem zlomu a pronikáním průmyslové krajiny s přírodní vitalitou. Zdánlivě týmový hráč, který ale důsledně dbá na projevy vlastní individuality. Multimediální autor se slabostí pro stavební materiály, dělnost, fyzický výkon a posturbánní situace. S uměním se ztotožňuje prostřednictvím osobní zkušenosti a totéž nabízí i divákům.

Syn slovenské matky a iráckého otce se sice narodil v Bardejově na Slovensku, ale školní léta už prožil v Praze. Jeho cesta k umění vedla přes Střední školu aplikované kybernetiky v Hradci Králové, kde obklopen nejnovějšími technologiemi postupně zjišťoval, že ho přece jen víc zajímají věci, které nejsou stoprocentně užitné. „Neměl jsem silnou malbu a kresbu, takže jsem se po maturitě o přijímačky do Prahy nepokoušel,“ říká na rovinu. „Vybral jsem si Ústí a Ústav umění a designu v Plzni, kam jsem nakonec šel hlavně kvůli Dušanovi Zahoranskému, se kterým jsem konzultoval už před zkouškami.“

Studovat ale začal v ateliéru multimediálního designu, respektive prostorové tvorby Adély Matasové. „Ovlivnila mě zřetelně,“ připouští mladý umělec. „Především tím, že se ptala proč a chtěla znát důvody, což dneska asi řeší málokterý pedagog. Ale stejně tak na mě měli vliv třeba Michal Pěchouček nebo právě Dušan Zahoranský. Dostal jsem se prostě do dobrého času v Plzni. Byli jsme taková malá semknutá komunita a to mi vyhovovalo,“ vypráví.

Právě tam Matej Al-Ali (*1985) potkal i Tomáše Moravce a na přelomu let 2007–08 spolu připravili první projekty, které se většinou vztahovaly k redefinování veřejného prostoru. Patřilo mezi ně i Území nikoho, kdy se z různých pohledů snažili spontánně tematizovat specifika místa. Možná ještě víc než samotný výsledek byla tehdy významná schopnost „vytvořit událost“. Společná guerillová instalace 600 m/900 m zase sondovala zónu neprůhledného aparátu stavebních oprav ve městě.

Ve stejné době se začal Matej Al-Ali zabývat samostatnými projekty, které už tehdy v základních rysech naznačovaly jeho priority  směrem do budoucnosti. Sebezpytná akce Sám okolo sebe (2007) zaměřená na fenomén osobní izolace poprvé přinesla zacházení s bazálním stavebním materiálem, v tomto případě cihlami. Hmotným výstupem byl masivní objekt, který se stal později pro Al-Aliho typickým, ale ještě důležitější roli hrál proces fyzického výkonu jako určitý způsob přemýšlení a cesta vedoucí k vnitřnímu poznání.

Dalším projektem byl Trénink na místě (2008). Tady pro změnu prostřednictvím subtilního objektu ilustroval dvě základní stránky lidské přirozenosti – surovou a společensky prefabrikovanou. „Nikdy jsem nebyl rebel, ale čím jsem starší, tím víc se chci zbavit té absolutní civilizovanosti a najít si vlastní řád,“ komentuje jeden z důvodů tohoto tématu. Také zde byl ovšem objekt pouze „rekvizitou“ se symbolickým nábojem poddanou akci zachycené na dokumentačním videu. Teprve záznam balancování na bipolárně pojatém objektu představoval finální umělecký produkt. „Od začátku se mi příčilo vytvářet komodity, chtěl jsem zachycovat něco, co probíhá,“ vysvětluje. „Do dneška se mi špatně čtou obrazy, možná proto jsem inklinoval spíš k práci a jednání.“

Po bakalářských zkouškách pokračoval Matej Al-Ali s roční pauzou ve studiu v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské UMPRUM. V roce 2010 zahajoval svou první samostatnou výstavou Nechme to na potom provoz Galerie Kostka v MeetFactory. V galerijním prostoru tak naostro prověřil své dosavadní umělecké závěry projektem kombinujícím objekt velkého formátu, hravé ironizující video s pracovní tematikou a koncepci aktivního diváka, přičemž právě jeho jednání bylo podmínkou, která umožnila získat reálnou zkušenost, a tím také prožitek z instalace.

V následujícím roce přišlo pro Mateje Al-Aliho s Tomášem Moravcem pozvání k účasti na výstavě Petra Duba Ohlasy entropie v Galerii kritiků. Vznikla tak nejen realizace nazvaná Trio, tedy fake-nosník z gumopryže instalovaný do běžného konstrukčního prostředí interiéru, ale i začátek spolupráce všech tří umělců, která trvá dodnes. „Myslím, že se dobře doplňujeme,“ konstatuje Al-Ali. „S Tomášem to byla od začátku skoro dvojjedinost, s Petrem jsme se zase našli v úvahách týkajících se suburbánní zóny. Ale i když za sebou máme celkem dost projektů, nemyslím si, že bych byl úplně týmový hráč,“ přiznává s úsměvem. „Svět je pro mě strašně subjektivní záležitost a u společných věcí se chovám tak, jako by to byla kolaborace na něčem, co je jen moje.“

Přesto už trojice Al-Ali, Moravec a Dub má za sebou naučnou stezku po nedovtipnostech příměstského satelitu Stezka odvahy (2012), developerské komentáře Handle with care and criticism (Galerie Prádelna, 2014) nebo stavební panoptikon Panic Room (Karlin Studios, 2014). Momentálně spolu realizují projekt na téma kulturní spolupráce partnerských měst v rámci akce Rostislava Koryčánka Zen Plzeň.

Svůj rejstřík materiálů s prizmatem stavební dočasnosti kromě cihel, gumopryže a OBS desek prostřednictvím samostatné výstavy Příjemná výplň, tematizující ambivalentní fenomén objímání (Galerie Pavilon, 2011), rozšířil o izolační ovčí vlnu. Také další samostatný projekt Všichni za jednoho (Galerie 207, 2012) přinesl do jeho práce nový, zcela zásadní prvek, tentokrát technologicko-ideového rázu. Jde o takzvaný mechanický scénář, tedy jakýsi „vizuální otazník“ vytvořený specifickým záběrem pořízeným díky originální nosné konstrukci kamery, která je řešená pokaždé v závislosti na konceptu realizace.

Využil ho i u svého loňského diplomního projektu Ve věci vrstev zaměřeného na kopírování povrchu země a pseudoanimace tření nalezených věcí. Obloukem se v něm vrátil k zamyšlení nad kontrastem civilizačního s přírodním, když vycházel z prostředí zarůstající průmyslové haldy v areálu kladenské Poldovky. Zatímco dosud byl očím diváků vždy skrytý, poslední samostatná výstava nazvaná Protiváha (galerie etc, 2014) poprvé představuje mechanický scénář převedený do obrazu, respektive instalace. „Ta se tak sama stala ztělesněním fyzického úkonu a zároveň odrazem jeho zázemí a původu,“ přibližuje Matej Al-Ali. „Je to gesto, které ve druhém plánu volně ilustruje například teorii fotografie, protože za každým snímkem stojí aparát, který divák běžně nevnímá.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné