Michaela Petrů

Kateřina Tučková portfolio říjen 2007

Michaela Petrů (1978) na sebe výrazněji upozornila až v posledních dvou letech. Studentka pražské Akademie výtvarných umění se od média malby propracovala k fotografii, performanci, videu a interaktivním objektům. Její Typologie ulice byla jedním z nejzajímavějších diplomových projektů letošních klauzur.

Michaela Petrů nikdy nepochybovala o tom, čemu se chce věnovat. Od dětských kreseb plynule přestoupila k malbě během základní školy, odkud přešla na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 2001 až 2007 pak studovala v ateliéru malby Michaela Rittsteina na pražské AVU.

„Studium u profesora Rittsteina mi přineslo mnoho užitečných věcí, tou zásadní byl určitě objev svého vlastního vidění a výtvarného názoru. Na stáži u Kurta Gebauera na VŠUP jsem začala přemýšlet o tom, co dělám, více do hloubky a globálněji. Otevřenost tohoto ateliéru mi také dovolila realizaci různorodých projektů,“ říká o době svého studia autorka.

V ateliéru Veškerého sochařství Kurta Gebauera měla Michaela Petrů možnost vyzkoušet si realizace v prostoru. To ji dovedlo k důkladnějšímu zkoumání prostorových vztahů. Už tehdy se autorka zajímala o způsob, jak rozpohybovat malbu, avšak zůstávala v intencích dvou dimenzí, a svým finálním výstupem neopouštěla prostor obrazu. Zkušenost, kterou získala v Gebauerově škole, jí však rozvázala ruce a její dílo se přehouplo do třetí dimenze.

V roce 2005 tak vznikl cyklus Play!, jehož záměrem bylo zapojit návštěvníky galerie do hry, bavit je uměním. Obrazy byly inspirované herními plány nebo hračkami a samy poté jako hry fungovaly. V rámci této výstavy Petrů představila také sérii interaktivních obrazů, v nichž použila barevné skvrny vystřižené ze suchých zipů. Ty bylo možné v prostoru díla libovolně přelepovat a vytvářet tak nejrůznější varianty téhož. V tomto okamžiku Michaela Petrů objevila své téma, které začala osobitou formou rozvíjet.

„Obrazy tvořím z netradičních materiálů, jako jsou magnetické folie, pingpongové míčky nebo korálky,“ říká autorka. „Formu obrazu přizpůsobuji jeho myšlence nebo záměru interakce. Nejdůležitější je, jakým způsobem bude přeměna obrazu probíhat a k čemu při ní má dojít. Na základě výsledků této přeměny pak obraz dále zpracovávám nebo animuji. Někdy jej posouvám do prostoru, kde se stává zároveň objektem, a nebo naopak.“

Takový princip použila Petrů i při tvorbě své diplomové práce, kterou nyní zakoupila Národní galerie. Vytvořila typologii lidských bytostí, věcných předmětů či architektonických prvků, které je možné zahlédnout na ulici, a ty v podobě různobarevné folie instalovala na magnetickou desku. Vybrané osobnosti umělecké scény, ale i lidé mimo ni, pak vytvořili další varianty díla Michaely Petrů tím, že z figurálních foliových tvarů sestavili vlastní obraz.

Chronologie autorčiných hravých interaktivních experimentů však nekončí, i nadále se pokouší nalézt nové kombinace, kterými by výchozí malbu převedla do jiných médií.

„V poslední době jsem se zaměřila na samotnou proměnu základních obrazových vlastností, jako je barva, obsah, linie nebo prostor,“ říká Petrů. „Pracuji nyní na projektu, jehož tématem je proměna barvy jakožto jedné z hlavních obrazových forem. Jedná se o prolínání základního barevného spektra, díky čemuž vzniká neomezené množství barevných kombinací. Na základě tohoto principu vzniká hned několik objektů. Ty pak posunuji do světelné instalace v prostoru nebo počítačové interakce.“ Výsledky této série, stejně jako svoji pozoruhodnou diplomovou práci autorka představuje v pražské Nové síni, kde od poloviny září probíhá výstavní projekt Michaely Petrů a Lindy Klimentové nazvaný Dvě linie.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné