Národní památka z Veveří

Jan Skřivánek zprávy září 2015

Praha – Obvodní soud pro Prahu 1 dal začátkem srpna za pravdu Římskokatolické farnosti Veverská Bítýška v jejím sporu s Národní galerií o vlastnictví středověkého deskového obrazu Madona z Veveří a s odkazem na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi (č. 428/2012 Sb.) nařídil galerii obraz farnosti vydat. NG oznámila, že se proti rozsudku odvolá.

Obraz je jedním z nejvýznamnějších středověkých děl ve sbírce Národní galerie. Do jejího majetku se dostal v roce 1958 jako dar ministerstva zemědělství a lesního hospodářství. V opatrování galerie, respektive její předchůdkyně Státní sbírky starého umění, byl jako deponát již od roku 1938. Podle argumentace žalující strany, se kterou se soudkyně Andrea Veselá ztotožnila, však vlastnictví obrazu na stát nikdy nepřešlo, a ministerstvo jej tudíž nemohlo galerii darovat.

Národní galerie vycházela ze skutečnosti, že kapli Nanebevzetí Panny Marie u hradu Veveří, ve které byl obraz v roce 1932 brněnským historikem umění Eugenem Dostálem objeven, stát v létě 1925 koupil jako součást velkostatku Rosice-Veveří. Galerie považovala svou pozici za natolik silnou, že odmítla nabídku na farnosti, že výměnou za uznání jejích vlastnických nároků bude obraz po dobu padesáti let bezplatně ponechán v expozici NG. S dalšími restituenty, kterým byla vydávána díla podle zákona č. 428/2012 Sb., se přitom galerie dohodla pouze na patnáctileté zápůjčce.

Rozsudek argumentuje, že vybavení kaple nebylo součástí majetku, který stát v roce 1925 koupil. Ačkoliv kaple byla nejpozději od roku 1881 v pozemkových knihách uváděna jako majetek panství, byla dál využívána pro liturgické účely a inventář jejího vybavení byl i po roce 1925 veden farností ve Veverské Bítýšce (soudkyně v této souvislosti považuje za důležité opakovaně konstatovat, že původní majitelé panství Rosice-Veveří byli Židé – „jednalo se o významné židovské bankéře a obchodníky, aktivně praktikující judaizmus“).

Otázka, komu obraz vlastně patří, začala být diskutována bezprostředně po jeho objevu, který Eugen Dostál poprvé publikoval v prosinci 1932 v deníku Prager Presse. Moravskoslezská finanční prokuratura v dubnu 1933 v dopise Ředitelství státních lesů a statků navrhuje, „aby vlastnický nárok mateřského kostela ve Veveří Bítýšce (sic) na tento obraz byl uznán“. Ředitelství státních lesů a statků v návaznosti na to zahájilo vlastní šetření o původu obrazu, jehož závěrem bylo konstatování, že krom inventáře u farního úřadu, „kde ovšem jest obraz veden jako inventář farního kostela“, k němu neexistují žádné doklady. Zpráva navíc poznamenává, že archiv veverského velkostatku shořel.

Soudkyně rovněž odmítla argumentaci galerie, že stát byl od roku 1925 v dobré víře ohledně vlastnictví obrazu a že k 25. únoru 1948 – hraniční datum pro uplatní restitučních nároků podle zákona č. 428/2012 Sb. – byl státem vydržen. Tuto konstrukci podle ní narušuje jak podpis ředitele Správy státních lesů a statků v Rosicích u Brna na farním inventáři z roku 1933, tak opakované žádosti církve o uznání vlastnictví obrazu z let 1933–38.

To, že dílo původně patřilo do církevního majetku, není dostatečnou podmínkou pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 428/2012 Sb. Žadatel musí rovněž prokázat, že věc „funkčně souvisí“ s nemovitou věcí, kterou „vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona“. Funkční souvislost obrazu s kaplí Nanebevzetí Panny Marie NG nerozporovala. Vlastnický vztah žadatele ke kapli, která byla od roku 1925 státním majetkem, byl naplněn díky odstupní smlouvě, kterou v roce 1951 došlo k převodu kaple a přilehlých pozemků ze státu na farnost ve Veverské Bítýšce.

Písemný rozsudek galerie obdržela 18. srpna a odvolat se proti němu může do patnácti dnů. Začátkem července vláda rozhodla o prohlášení Madony z Veveří, tzv. Vyšebrodského cyklu, u kterého Národní galerie již loni uznala restituční nárok cisterciáků z Vyššího Brodu, a sedmi dalších movitých předmětů za Národní kulturní památky. Tento nejvyšší stupeň památkové ochrany mimo jiné znamená, že k zapůjčení památky do zahraničí, například na výstavu, je třeba souhlasu vlády. Trvalé přemístění předmětu z veřejně přístupného místa pak vyžaduje souhlas krajského úřadu a Národního památkového ústavu. „V žádném případě nechceme obraz někde uzavřít. Chceme, aby obraz plnil svoji funkci, kvůli které vznikl, to znamená, aby se před ním věřící mohli modlit,“ řekl již v únoru České televizi Marek Hlávka, farář z Veverské Bítýšky.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné