Něco za něco

Radek Wohlmuth k věci červenec 2013

Pod anglickým názvem Images for Images: Artists for Tichý – Tichý for Artists se v kutnohorské Galerii Středočeského kraje (GASK) představuje sbírka Čechošvýcara Romana Buxbauma, který od roku 2005 systematicky získává práce umělců z celého světa výměnou za snímky podivínského kyjovského fotografa Miroslava Tichého. Je na co se dívat, ale i o čem přemýšlet.

Chtělo by se vlastně začít a skončit jen o výstavě, ale ono to při nejlepší vůli nejde. A to z prostého důvodu. Sami organizátoři se proti sobě veřejně vymezují, mystifikují ohledně vzniku nadační sbírky, osočují jeden druhého a přisvojují si nebo prostě jen upozorňují na svoje zásluhy. To vše nepřehlédnutelným způsobem. K tomu je zřejmé, že ani oba hlavní disponovatelé obsáhlé kolekce fotografií Miroslava Tichého spolu nemají vyřízené účty a dávají to při každé příležitosti nepokrytě najevo. Vše se samozřejmě točí zejména okolo autorských práv a prodeje snímků, tedy o peníze jde až v první řadě.

Je to tragikomické tím spíš, že jak Roman Buxbaum, tak ošetřovatelka Jana Hebnarová svou výlučnou oprávněnost ohledně manipulace s dílem Miroslava Tichého staví (kromě smluvních ujednání, která si navzájem zpochybňují) hlavně na svém nezištném charakterním jednání a lidské blízkosti k zemřelému fotografovi. Těžko říct, do jaké míry je pravdivá melodramatická legenda o tvůrci, který si nenechal vzít svobodu a řekl ďáblovi ne. Ale jedno je jisté, jestliže on sám snad unikl, jeho jméno a práce – jak je vidět – rozhodně ne. Dnes jako by „člověk Tichý“ snad ani nikdy neexistoval, nebo aspoň velmi rychle ustoupil do pozadí. Jeho odkaz se bohužel téměř okamžitě zúžil na „má dáti dal“. I tato skutečnost neodbytně sugeruje myšlenku, že o víc než co jiného jde v jeho případě především o úspěšný marketingový produkt, bez ohledu na to, jak kvalitní jeho fotografie jsou. Jejich tržní hodnotu ostatně názorně demonstruje i kutnohorská výstava.

Z Kyjova do světa

Asi nikdo dnes nemůže s určitostí říct, jak se věci skutečně mají, ale pravděpodobné je, že bez Romana Buxbauma by Miroslav Tichý, řečeno cimrmanologickou terminologií, světové proslulosti dosáhl zvláště na Kyjovsku, kde by se ale proslavil spíš jako maloměstský voyeur než geniální fotograf. Bez Jany Hebnarové by naproti tomu byla kvalita jeho zralého života asi poněkud méně komfortní. Zaručené ovšem je, že by docela určitě neměl ani jedny internetové stránky. Teď, pár let po smrti, má hned několikery.

Na těch, které spravuje právě jeho bývalá sousedka Jana Hebnarová, je uvedeno, že projekt Artists for Tichy, Tichy for Artists je „úplná kamufláž, o které Miroslav Tichý nic neví a Roman Buxbaum tak došel ke slušné sbírce současného umění“. Čechošvýcar naopak na internetu prohlašuje Tichého za iniciátora projektu a k tomu doplňuje: „Když jej v roce 1992 v Kyjově navštívil rakouský malíř Arnulf Rainer, odmítl mu Tichý prodat byť jedinou ze svých prací, výměně se však nijak nebránil. Tak vznikla postupně rozsáhlá sbírka, která má jedno společné: Všechna vyměněná díla pocházejí od umělců, kteří obdivují nejen Tichého práci, ale také jeho osobní postoj, vyhýbající se veřejnému uznání a řídící se pouze obsesí a tvůrčí vůlí. Tichý se stal umělcem umělců.“

Klíčové tady asi bude, co si představit pod termínem „iniciátor“ a významovou zhuštěninou skrytou pod slovem „tak“. V prvním případě by bylo zřejmě mnohem pravdivější nelibozvučné označení inspirátor. Iniciátorem projektu ostatně bývalá kurátorka nadace Noemi Smolik nazývá ve svém ublíženém veřejném prohlášení ještě bývalejšího kurátora nadace Adiho Hoesleho. Sebe i jeho pak pasuje do pozice autorů sbírky a jmenovitě vypočítává jaké umělce kdo za Tichého dokázal vyměnit. Pravda je, že počítáno od ojedinělé rainerovské výměny na začátku 90. let došlo k dalším až v roce 2005, tedy v roce, kdy do nadace nastoupil právě Hoesle. Ostatně, těžko si už z podstaty představit outsidera Tichého, jak se aktivně kontaktuje s umělci od Spojených států po Japonsko, aby se svými sympatizanty výměnou děl uzavřel pokrevní umělecké bratrství.

Od Arakiho po Weinera

Z komunikace s Jiřím Davidem, který je ve sbírce také zastoupen, vyplývá, že umělce cíleně oslovovali Buxbaum a kurátoři. Ti pak také společně předvybírali práce do nadační sbírky. Šlo tedy v zásadě o neosobní, ryze racionální a profesionální postup, v němž nějaké ideály hrály podružnou roli. Vzhledem k tomu, že sám Tichý jako aktér figuroval v procesu výměny a výběru podle všeho zřídkakdy, je třeba vnímat celou záležitost spíš jako symbolický akt. To ale nic nemění na skutečnosti, že někteří umělci včetně takových, jako jsou Nan Goldin, Neo Rauch nebo Nobuyoshi Araki, na vyzvání slyšeli, na výměnu přistoupili, a navíc za Tichého snímky poskytli své reprezentativní práce galerijní hodnoty.

Z tohoto důvodu má výstava směrem k Tichému jako komoditě na uměleckém trhu především potvrzující charakter. V dalším plánu pak představuje iracionálně výběrový pohled na současnou mezinárodní scénu a vzhledem k tomu, že jsou v ní zastoupeni i domácí, může fungovat také jako jisté konfrontační zrcadlo. Co se týče kvality a autorského složení, zdá se být sbírka, a tím také výstava už z podstaty nekritizovatelná, ale ve skutečnosti to tak úplně není. Důvodem je právě skutečnost, že výměny neprobíhají spontánně na základě sympatií, ale aktivuje a provádí je profesionální kurátorský tým. Proto je možné sbírce vytýkat nekompaktnost a nevyrovnanost. Jsou tady skutečné globální hvězdy typu Alexe Katze, Marca Quinna, Richarda Prince, Thomase Ruffa nebo Lawrence Weinera a proti nim prakticky neznámí autoři. Přitom ale tato akce není z principu otevřená, to znamená nemůže se jí zúčastnit každý umělec třeba právě z náklonnosti k Tichému.

Jednotlivé autory v absolutním měřítku nespojuje ani používané médium, například fotografie, ani přístup (momentky), ani téma – v případě Tichého by se zřejmě přirozeně nabízely ženy. Mezi výtvarníky tak trochu absurdně dokonce zabloudil i hudebník Nick Cave, přestože Tichému věnoval jeden ze svých textů. Co se týče českého zastoupení, je celkem reprezentativní. Baladrán, David, Kintera, Koťátková, Kovanda, Lang, Stratil … představují na naše poměry bezpochyby kvalitní celek. Otázka ovšem je, proč se tohoto projektu účastnili, protože ani jednoho z nich za vyloženého fandu Miroslava Tichého nepokládám. Sami jsou v tomto ohledu většinou poněkud nesdílní.

Pestrost jako metoda

Výstava vypadá přesvědčivě. Překvapí obsáhlostí i nadstandardní kvalitou některých exponátů. V budově bývalé jezuitské koleje se paprskovitě rozbíhá do tří stran, přičemž její trochu ztracené, ale přesto přirozené centrum tvoří projekční místnost s dokumentárním filmem o kyjovském fotografovi. Prostorově naddimenzovaný a vydesignovaný GASK jí tvoří nejen důstojné kulisy, ale má dokonce tendenci ji ještě zvýznamňovat. Expozice svou plynulostí přirozeně ctí dispozice architektury. Důvody konkrétní skladby autorů ale nejsou úplně čitelné. Rozkolísanost hledisek při výběru konkrétních prací se tady obrací ve výhodu, protože přináší větší pestrost. Přestože z vystavených exponátů není patrná jasná jednotící linie, není to samozřejmě tak, že by byly k osobě Miroslava Tichého nebo jeho tvorbě naprosto nekontaktní. Naopak.

Arnulf Rainer a Lawrence Weiner pracují přímo s jeho fotografiemi, Marc Quinn přispěl do sbírky svými obsesními soškami Kate Moss, Jürgen Klauke přidal kultovní inscenované snímky zachycující jeho obsese sexuální. Noritoshi Hirakawa se sérií pohledů pod sukně zřejmě nepotřebuje komentář, podobně bondáže Nobuyoshi Arakiho. Fenomén fotoaparátů pro změnu zpracovávají Andrei Roiter nebo Bernard Voïta. A tak by se dalo pokračovat. Proti tomu ovšem stojí třeba typický portrétní obraz Alexe Katze, který je blízký snad jen figurální tematikou v tom nejširším slova smyslu, mimózní kosmonauti Josefa Felixe Millera nebo precizní, nicméně v rámci sbírky naprosto solitérní fotorealistické linoryty Philippa Hennevogla. Samozřejmě že při troše prvoplánového uvažování člověk skoro vždycky něco najde – ten praktikuje nekonformní život, toho zajímají sex a ženy, jiný zase fotí nebo zpracovává své obsese. V nejhorším případě se dá vždycky vybalit nějaký ten kontext a vybočující zbytek se ztratí za množstevním horizontem. A v tom je možná právě ten vtip.

Tichá vzpomínka

O co je duch expozice rozvolněnější, o to racionálněji je koncipován katalog, který jako by měl vyvážit to, čeho se nedostává výstavě. Silný vázaný svazek má sympatickou podobu kompletního výčtového seznamu se zpřehledňujícím abecedním hmatníkem a výkladové heslo v něm má všech sto deset autorů a tvůrčích dvojic. Téměř zcela pak ignoruje biografické a profesní údaje, což působí demokratizujícím dojmem. Jeho slabou stránkou jsou tak „pouze“ uvozující texty. Nemám na mysli jen Buxbaumův „pohádkový“ spisek o ryzím Mirkovi a podlé sousedce na konci knihy, který v příliš osobní rovině redukuje značnou část problematiky na praní špinavého prádla a nemá tady co dělat. Zklamáním je i vatovité pojednání Noemi Smolik, klišovitě podepřené dějem jedné z Kafkových povídek, které víc než cokoli jiného nechtěně evokuje kafkárnu kolem Tichého díla a vlastně i absurdní situaci v pořádající galerii. Vyloženě promotérský charakter má pak seminární práce Zdenka Felixe na téma Sběratelství v Čechách, která nevysloveně řadí Buxbaumovu kolekci do jedné řady s Rudolfínskými sbírkami, činností Společnosti vlasteneckých přátel umění a Waldesovou aktivitou, aniž by byl zmíněn byť jen banální fakt, že sídlem Tichy Ocean Foundation je Lichtenštejnsko. Jediný text, který má smysl číst, je tak inspirativní zamyšlení o směnné hodnotě uměleckého díla z pera Bazona Brocka.

Výstava i katalog přes to všechno budí respekt, minimálně k úsilí zainteresovaných lidí. Ocení ji jistě jak turisté, tak domácí návštěvníci maloměstské galerie, kterým umožňuje na netušeném místě zhlédnout autentické práce několika významných světových umělců a i v dalších případech může přinést příjemné překvapení. O Tichém však vypovídá minimálně, jen rozhojňuje cirkus, který už se kolem jeho osoby točí. Otázka vůbec je, co by tomu všemu svérázný fotograf řekl. Myslím, že si na tomto místě zaslouží aspoň Tichou vzpomínku.

 


Images for Images: Artists for Tichý – Tichý for Artists

pořadatel: Galerie Středočeského kraje
kurátor: Zdenek Felix
termín: 7. 4.–28. 7. 2013
www.gask.cz

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné