Nejsem lovec, ale sběratelka

Jan Skřivánek rozhovor září 2008

S fotografkou Jitkou Hanzlovou jsme se sešli uprostřed léta v Rokytníku, kde prožila dětství a kam se opakovaně vrací fotografovat. Od roku 1982 žije v Německu, rodný kraj však v jejím životě i tvorbě nadále zaujímá výsostné postavení. Když později odpoledne procházíme místa, kde vznikla řada z jejích ceněných snímků, dává se se sousedy do řeči s lehkostí a samozřejmostí, jako by tuto zapadlou východočeskou obec vlastně nikdy neopustila.

Jitka_Hanzlová:_Rokytník (Bez názvu), 1990–1994

 

Jak často sem jezdíte?

Když to jde, tak čtyřikrát do roka. S každou roční dobou. Tady jsem vyrůstala, mám tu dějiny, rodiče, přátele, mám ráda okolní kopce, ticho a lesy… Vždycky tu načerpám novou energii a znovu si doplním rezervoár české řeči.

Jste tu stále víc doma než v Essenu?

Doma je doma… K Essenu mám takový dvojznačný vztah: Hassliebe – láska i nenávist současně. Mám tam i svá krásná místa, přátele a normální všední dny naplněné prací. Žiju tam skoro už 26 let a je to místo, ze kterého vylétám do světa. Když se vrátím, spíš zalezu do ulitky a nikam moc nevycházím. Chovám se jako ti francouzští ovčáčtí psi, které, když nepasou, zavírají, aby si uchovali ostražité smysly.

Na jaře jste vyhrála konkurs na vedoucí ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale nakonec jste se nabízeného místa vzdala. Proč?

V roce 2005 jsem byla pozvána jako gastprofessorka na jeden semestr na Akademii v Hamburku a k svému překvapení jsem se v této roli cítila dobře. Poznala jsem, že studentům mohu něco ze svých zkušeností předat a vést je. Učila jsem tam nakonec celé dva roky. Vytvořili jsme společně fungující třídu a byly to živé, i pro mne „bohaté“ dva roky, které jsme zakončili společnou výstavou v Kunsthaus Hamburg. Bavilo mě pracovat s mladými lidmi. Vrátit se zpět do Čech a předávat nabyté zkušenosti právě zde mě přitahovalo, proto jsem se konkursu zúčastnila. Moje
osobní situace se ale bohužel po vyhraném konkursu změnila, a tak jsem nakonec musela z rodinných důvodů odstoupit.

Jak vy sama vzpomínáte na svá studia?

Byla to doba skutečného studia, zaslíbení se fotografii. Měli jsme čas a možnost „hrát si“, vyzkoušet techniky, směry, studovat teorii, dějiny fotografie a umění, ale i poznávat současnou fotografii, typografii, film. Hlavně ale fotograficky zpracovávat praktická témata a hledat tak pomalu svou cestu. Mě zajímal člověk a jeho obraz. Byli jsme skupina mladých lidí, měli jsme podmínky ke studiu a také nás spojovala škola, kde byla i velká, výborně fungující barevná laboratoř. Zprvu jsem ji odmítala, ale později se pro mě stala důležitým středem dění. Musela jsem vedle toho ale také vydělávat peníze, aby bylo na život i na materiál, a tak jsem sbírala zkušenosti.

Na podzim 1989 jsem ukončila základní studium a zároveň vrcholily politické události na německém vyslanectví v Praze. A pak už se nedal tok dějin zadržet. Jedenáctého listopadu jsem odletěla do Berlína ke zdi, abych u toho byla a mohla události zachytit. Poznala jsem tam Karla Cudlína, který už spěchal domů, že to tam strhne. Já jsem přiletěla zpět do Essenu sedmnáctého a ve zprávách už zněla česká hymna. Tříštila se železná opona a já už viděla konec tmavé doby a to, že po letech budu moct jet zpět do Čech, do Rokytníku. Byla to emocionálně nesrovnatelná doba. A tak jsem začala jezdit ještě jako studentka zpět. Sem a tam. Ožila ve mně minulost, kterou jsem do té doby jakoby měla zaparkovanou ve slepé uličce. Začala jsem pracovat na své sérii Rokytník a bylo mi jasné, že jsem se konečně dostala k vytoužené „dlouhé“ práci.

Fotila jsme nejdříve všechno a časem se začaly vyvíjet první vysokoformátové portréty, které vyzařovaly něco jiného. Cítila jsem, že se přibližuji, a tak se horizontální fotografie pomalu vytrácely. To se tenkrát mé tehdejší profesorce moc nelíbilo. Hledala jsem tedy kontakt k bývalým studentům a asi po roce práce i k paní Ute Eskildsen, vedoucí fotografické sbírky essenského Museum Folkwang. K ní jsem později docházela s novými pracemi. Byly to krátké, ale přímé rozhovory. Dokázala převést do verbálního tvaru to, co já jsem spíš tušila a – možná i nevědomě – dělala obrazově. Moc mi to pomohlo k dalším krůčkům, a tak se moje práce pomaličku vyvíjela.

 

Jitka_Hanzlová:_Les_(Bez názvu), 2000–2005

 

Fotografovala jste už před odchodem do emigrace?

Vůbec ne. V Praze jsem tenkrát znala několik fotografů, ale za foťák jsem si netroufala. Myslela jsem si, že na to nemám. Bála jsem se toho. A přemýšlet tenkrát v Čechách o výtvarné škole?! Sice jsem pořád malovala, na všechno, ale hlásit se na školu jsem si netroufala. Měla jsem ráda zvířata, hlavně koně, a ráda jsem se toulala s bandou kamarádů po okolních lesích. Táta mi říkával, že jsem živočich, že mě zajímají jenom ty koňské palice a že to všechno je k ničemu. Kdybych si prý radši našla pořádné zaměstnání… Z toho asi u mě vznikl jistý pocit méněcennosti. A přesto mým tajným snem, kterým jsem se nikdy nechlubila, bylo studium.

Myslel jsem, že jste z tehdejšího Československa odešla jako studentka…

Nikoli. Na školy jsem se dostala až v Německu, a ani ne hned. Když jsem odešla, skočila jsem do studené vody, nevěděla jsem, co mě čeká, neměla jsem ještě azyl, nemohla jsem pracovat, neuměla jsem řeč, byla jsem tenkrát v Německu víceméně jen trpěná. Nevěděla jsem, co a jak dál. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, usekla se celá skála kontaktů v Praze, struktura a osobní dějiny. Ale nesla mě velká naděje, že to pravé ještě najdu.

Začala jsem nový život, který toho času neměl žádný směr. Chodila jsem běhat, začala opět kreslit a po čase jsem se začala doma učit řeč. Pomalu jsem vydělávala malý peníz a přemýšlela jsem. I o tom, co bych mohla dělat „doopravdy“. Asi po roce jsem dospěla k tomu, že chci být fotografkou. Nevím, odkud to přišlo, ale myslela jsem to vážně, aniž bych měla tušení, co vše ve fotografii existuje. Možná to vzniklo v době, kdy jsem byla „hluchoněmá“, a tak začaly víc pracovat oči.

Známí mi ale říkali, že fotograf je povolání, které už vymřelo, a že mi seženou něco lepšího. To bylo v roce 1983. Našli mi práci v zubní laboratoři. A tak jsem se začala učit zubní techničkou. Rukama mi to sice šlo, ale jinak ve mně rostl odpor. Odešla jsem, koupila si první foťák a začala fotit. Pak už jedna náhoda potkala druhou. Asi po půl roce jsem se seznámila s člověkem, který studoval fotografii v Essenu. Já do té doby ani nevěděla, že tam taková škola je. Najednou jsem měla jasný směr a to bylo vysvobození ze tmy. Nejdřív jsem si ale musela udělat německé gymnázium, protože českou školu mi neuznali. Tak jsem šla na školu pro azylanty, která nakonec byla výborná.

Takže jste si ve svých šestadvaceti musela ještě jednou zopakovat střední školu…

Ano, bylo to gymnázium, nenápadná, malá, elitní škola pro azylanty, kde jsem byla jedinou Evropankou. Kdo udělal přijímací zkoušky, dostal stipendium na tři roky. Ze začátku to byl šok, pak jsme se ale seznámili, měli jsme stejný cíl a snažili se táhnout za jeden konec. Každý z nás měl hromadu různých zkušeností a chtěl něčeho dosáhnout. Stala se z nás výborná tlupa lidí. Já si tu školu zamilovala a celé tři roky jsem vedle fyziky, matiky atd. náš život zaznamenávala na film. Hned po absolvování jsem dělala přijímačky na Univerzitu v Essenu, kam bylo nově integrováno fotografické oddělení essenské Folkwang Schule, proslavené Otto Steinertem a jeho subjektivní fotografií, a byla jsem přijata.

Asi po roce studia se mi ozvali bývalí učitelé z gymnázia, že se má škola rušit. Věděla jsem, že ta škola je dobrá, a chtěla jsem tomu zabránit. Vzala jsem tedy fotky a jela jsem do Hamburku do redakce Sternu. Myslela jsem, že když se tomu bude věnovat takovýhle časopis, že se škola zachrání. Šéfredaktor to přijal, ačkoli jsem byla teprve ve druhém semestru, nezkušené kuře. Poslali mě tam na 14 dní, abych to aktualizovala. Viděla jsem v tom šanci, jenže redaktorka, která k tomu psala ten článek, řekla, že to musí umět číst i její babička. Článek vyšel i s mými fotografiemi, ale jinak, než jsem si představovala. Nebyl z toho udělaný politický článek, ale takové malé povídání. Školu nicméně nezavřeli! Byla to moje první a poslední zkušenost s novinářskou fotografií. Pak už jsem se ubírala jiným směrem. Nejsem lovec, ale sběratelka. Snažím se při focení hledat a také ráda experimentuji, což je i otázka času, ponoru do tématu.

 

Jitka_Hanzlová:_Voda (Bez názvu), 2013–2019

 

Od začátku jste fotila na barvu?

Až od Rokytnika. Když jsem se vrátila zpátky do Čech, byl to pro mě i barevný šok. Možná to byl základ všeho. Byl to šok ve vnímání. Dvacet čtyři roků jsem zdejší šeď vnímala jako normální, pak jsem osm let žila na Západě a zvykla jsem si na jinou řeč i na jinou barevnost. Když jsem se vracela sem, měla jsem šok z toho, že se nic nezměnilo. Jako kdyby zůstal stát čas. To ve mně udělalo takový binec, že jsem se začala probouzet v minulosti, i když jsem stála nohama na zemi. Bylo to tření mezi minulostí a současností, mezi blízkostí a odstupem, čili energie, intenzita, kterou jsem chtěla zachytit a ze které se vše začalo rodit.

Jak vás místní přijali, když jste se vrátila?

Zpočátku snad i s nedůvěrou. Víte, jaký měli Češi vztah k emigrantům… Očekávalo se něco „velkého“ a já přijela v rozkodrcaném opelu z roku sedmdesát jedna, kterému upadávaly plechy. Všichni na mě koukali, jako že jsem to tedy moc nevyhrála. Přišla jsem s foťákem jako studentka v pokročilém věku a nikdo to nechápal. Začala jsem fotit Rokytník a to už vůbec nikdo nechápal.

Po čase mi jeden starší pán, soused, řekl, že jsem udělala dobře, že jsem utekla, že oni tu jsou chudáci a všechno projeli. Přitom tu mají bohatství, o kterém snad ani neví. Venku jsem se naučila poznávat, že malé věci jsou ty velké. Ne pozlátko, ale to, co se skrývá za malými věcmi, má hodnotu. Jen je potřeba ji vidět. Pro mě se stal Rokytník bohatstvím.

Měla jsem tu jednu babičku, starou paní, která se stala takovou kurátorkou mé práce přímo na místě. Byla to bývalá zdravotní sestřička, kterou po osmačtyřicátém vyhodili ze studia medicíny, protože byla dcerou fabrikanta a navíc podepsala petici na podporu Milady Horákové. Měla obličej mladého děvčátka ještě v sedmdesáti. To bylo jaro, když jsem se do toho obličeje podívala. Stávaly jsme na pangejtě a povídaly jsme si. Povídala jsme si hodiny – o bozích, o lidech, o přírodě, o politice. Nosila jsem jí časem všechny svoje fotky. Když jsem přinesla tu její, říkala: „To ne, Jitko, to nemůžeš.“ Nechala jsem jí ji tam, aby se na ni mohla koukat, a když jsem se za tři měsíce vrátila, řekla mi: „Víš, žes mě trefila.“ To byl nádherný okamžik. Začala jsem je pak sbírat. Nesbírala jsem fotky, ale ta setkání s lidmi, s dětmi. Fotila jsem tu celých pět let a Rokytnik byl zároveň mou závěrečnou prací na essenské škole.

Když pracujete, máte od začátku představu určitého celku?

Na začátku existuje snad jen téma nebo místo, konkrétní představu, jak to budu dělat, nemám. To „jak“ se musí vyvinout. Když jsem se například rozhodla pracovat na cyklu Les, věděla jsem, že je to téma, kterým se v historii zabývalo několik špičkových fotografů – kupříkladu A. Renger Patzsch, Robert Adams nebo Edward Steichen. Začala jsem je studovat, v začátku snad i napodobovat, ale otázkou bylo, jak to vyřešit po svém. A tak jsem ty knihy s jejich fotografiemi zase zavřela a dala se na vlastní cestu, do tmy. Jasné mi snad bylo jen to, že to bude jiné než moje předchozí práce. A také jsem od začátku moc chtěla, aby k tomu napsal esej pan John Berger. Napsala jsem mu první dopis, ve kterém jsem vyjádřila, že nevím, kterým směrem půjdu, ani jak to bude vypadat, jen že tam budou všechny čtyři roční doby, že to bude v Rokytníku a že tam budu dlouho. Pan Berger mi, k mému podivu, odepsal, že je to dobrý začátek. Vše bylo otevřené. Vznikla i korespondence, která se stala důležitým nosníkem celé práce.

Na začátku jsem fotila stromy, vlastně jejich portréty. Čím hlouběji jsem však do toho lesa šla, tím víc jsem si uvědomovala, že nekoukám do očí portrétovaných, ale že mi les vlastně nabízí veliké zrcadlo existence.

Uvědomujete si zpětně, co jste vlastně hledala?

Po čase, až když už je práce hotová. Na začátku existuje jen jakási vize. Když jsem s novou prací „těhotná“, nedá se tomu utéct, stane se částí mého života a vyvíjí se, většinou několik let. Pracuji, nechávám zrát a čekám. I když čtu a přemýšlím o tom, co dělám, myslím si, že naše hlava je moc maličká na to, aby „to“ mohla vymyslet. Myšlenky nás vedou, ale obrázek se nedá vymyslet. Něco v nás je silnější než myšlenky. Roland Barthes říká výstižně ve své knize La Chambre claire: „To, co mohu pojmenovat, už nemá schopnost mě svádět.“

Každý cyklus nakonec tvoří kolem čtyřiceti fotografií. Máte představu, kolik snímků pořídíte, než se dopracujete k těm čtyřiceti?

Já moc nefotím. Nechci vytvářet masu, ale spíš se koukat, přibližovat se, dělat i chyby. Zoufat a doufat… Jít a čekat. Čas je důležitou součástí. Čekání. A také nejde jen o to, udělat dobrou fotku, ale musí souhlasit celý cyklus. Často je jednoduchost zaměňována s banálností. Když jsem před chvílí hovořila o tom, jakou cenu vidím v malých věcech, tak tohle s tím souvisí. Docílit s lehkostí komplexity jednoduchosti je možná to nejtěžší.

Fotíte všechno na film?

Zatím ano, protože když si sednu k počítači, tak jsem tam zkroucená pět hodin, bolí mě z toho oči a ještě mám mizerné výsledky. Proto mám laboratoř, ve které zvětšuji a hýbu se. Svět bude fungovat do té doby, dokud bude v pohybu. Já taky. A navíc mohu věci vyzkoušet a strávit u toho tolik času, kolik potřebuji. Negativy si nechávám vyvolat, ale potom už to zpracovávám sama. Musím to dělat sama, protože každý člověk vidí barvu jinak.

Zkoušíte někdy jinou kompozici než na výšku?

Už nezkouším. Je to o něčem jiném. Asi to není moje věc. Už na škole se mi fotografie postupně začaly stavět do vertikálního formátu, až mi ve výběru nezbyl jediný horizontální záběr. Nedokážu vysvětlit proč.

A velikost? Velké formáty vás nikdy nelákaly?

Lákaly. Zkoušela jsem to a nelíbí se mi to. Zvětšovala jsem do formátu asi tak sto dvacet na sto osmdesát centimetrů, ale nefunguje to. Moje obrázky mají něco, co se s velkým formátem roztříští.

 

Jitka_Hanzlová:_There_is_something_I_do_not_know (Bez názvu), 2007–2011

 

Snímek japonských kaprů, se kterým jste loni vyhrála v Paříži, pochází z nějakého nového cyklu?

Ano, bude se jmenovat Cotton Rose/Bavlněná růže a jsou to práce z Japonska z let 2004 a 2006. Byla jsem pozvána a tehdy se mi tak daleko cestovat nijak zvlášť nechtělo, neboť jsem byla zrovna zabořená v konečné fázi cyklu Les. Nechala jsem se ale přesvědčit a nelituji toho. Japonsko si mě naprosto získalo. Protože jsem si myslela, že se tam znovu jen tak nepodívám, pracovala jsem ve velmi krátkém čase snad nejintenzivněji v životě. Je zajímavé, jak se smysly dokážou vyšponovat do nejvyšší citlivosti. Fascinovalo mě to. Když jsem se vrátila, tak jsem se z toho vzpamatovávala nejméně dva měsíce, v temné komoře. Pak jsem se tam vrátila ještě jednou a teď z toho připravuji knihu, která by snad měla vyjít ještě do konce roku.

Současně už pracuji na dalším projektu, jehož první část se zatím pracovně jmenuje Leonardo. Impulsem k němu byla spolupráce s milánským Museo di Fotografia Contemporanea k projektu Storie imaginate in luoghi reali/Neskutečné příběhy na skutečných místech. Leonardo mě vždycky fascinoval. Jeho portréty, i když jich není mnoho, mají neskutečnou přítomnost. Doma mi už nejmíň patnáct let visí obraz Mona Lisy 1:1, který jsem koupila někde na blešáku. Ona je takové portrétové korektivum. V Itálii jsem v rámci zmíněného projektu hledala obličeje, které mají určitou příbuznost vzezření s tvářemi na Leonardových portrétech. Jela jsem na místa, kde působil, ale zároveň jsem chtěla zůstat v naší současnosti, se všemi zlomy, které doba přinesla. Je to vlastně zase o čase. Práci bych ráda ještě tento rok rozšířila.

Liší se v něčem váš přístup ke knize a k výstavě?

Od začátku se vlastně obojí vyvíjí současně. Hraju si s nasbíraným materiálem, spojuji a zamítám, přemýšlím. Pak to zas nechám chvíli ležet a sbírám dál nové obrázky. Časem třeba změním názor, a tak staré fotografie jdou a nové přicházejí. Tak se pomalu posouvám dopředu. Snažím se hledat jádro celku a chápat. Někdy dělám i „předchůdce“, říkám tomu protobuch, prakniha. Většinou ji časem zavrhnu, ale i tak je dalším krokem k cíli. Konečná verze knihy pak je takovou duší celého souboru. A tím už dám směr i výstavě.

Potřebujete kritiku, dovídáte se z ní něco nového?

Určitě. Nejvíce, když vzniká nový cyklus, ke kterému v tom momentě vlastně nemám odstup. Když na něčem pracuji, jsem v tom zabořená až po uši, takže to vlastně nejsem schopná vidět zvenčí. Každá nová práce je novým začátkem a konstruktivní kritika je předpokladem růstu. Myslím tím i sebekritiku.

Máte nebo měla jste nějaké fotografické vzory?

Neřekla bych, že to byly přímo vzory, ale je řada fotografů, jejichž práce si vážím. V současnosti i v minulosti. Už před studiem jsem se seznámila s fotografiemi Roberta Franka, Walkera Ewanse, Lea Freedlandera a Diany Arbusové. Její portréty mě tenkrát fascinovaly. Kniha The Americans od Roberta Franka s textem Jacka Kerouaka – to byl kult. Když už jsem byla na škole, konala se důležitá výstava Chrise Killipa In Flagrante, posléze došla do Evropy nová knížka New Color Photography, ve které byly mimo jiné práce od Joela Sternfelda, Stephena Shora či Williama Egglestona. Seznámili jsme se i s pracemi bostonské školy, ze které pochází například Philip Lorca di Corcia, Nan Goldin a Marc Morrisroe. Ten se mi líbil nejvíc. Pak přišel báječný autodidakt Paul Graham s knihou Beyond Caring. Ale právě William Eggleston byl pro nás tehdy takový malý bůh a jeho kniha The Quide vyhledávanou raritou. Seznamovat se s existujícím, to školilo oči, ale stejně šlo vždy o to, najít vlastní směr a rukopis. Nemůžu přece vniknout do duše, těla a dějin někoho jiného. To nikdy nebude fungovat, zůstane to umělé. Nedá se opakovat Eggleston, když už existuje. Najít svou cestu znamená jít do tunelu.

 


Jitka Hanzlová (1958) je patrně nejúspěšnější českou fotografkou současnosti. Poprvé na sebe upozornila v polovině 90. let cyklem Rokytník, který vznikl jako její diplomová práce na Univerzitě v Essenu. Dvakrát (2000, 2003) byla vybrána mezi finalisty fotografické ceny Citibank. Loni získala cenu společnosti BMW na veletrhu Paris Photo. Spolupracuje mimo jiné s prestižní fotografickou galerií Kicken v Berlíně a s pražskou Galerií Jiří Švestka. Několik jejích snímků je do začátku října k vidění na výstavě Fotogenie identity v Jindřichově Hradci.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné