Největší z malých muzeí

Jan Skřivánek téma září 2007

Pročítá-li člověk seznam výstav vídeňské Albertiny, těžko uvěřit, že od jejího znovuotevření uplynuly teprve čtyři roky. Munch, Dürer, Rembrandt, Rubens, Chagall, Mondrian, Schiele, Picasso – to jsou jen některé z výstav, které za tu dobu stihla připravit. Od jara 2003 Albertinu navštívilo okolo 3,5 milionu návštěvníků a svůj provoz si z velké části hradí z vlastních příjmů. Jednoznačný úspěch, zdálo by se. Přesto – nebo právě proto – je hlavní autor „nové Albertiny“, ředitel Klaus Albrecht Schröder, vnímán jako poněkud kontroverzní osobnost. Nyní má Albertina před sebou další zásadní krok: v září otevře stálou expozici malířství klasické moderny.

Albertinu založil roku 1776 kníže Albert von Sachsen-Taschen, poslední rakouský místodržící v jižním Nizozemí, dnešní Belgii. Po obsazení těchto území francouzskou revoluční armádou se vrátil do Vídně, kde dostal k dispozici paláce v sousedství Hofburgu, v němž muzeum sídlí dodnes. Poslední čtvrt století svého života zasvětil téměř výhradně budování sbírky. Jeho zásluhou se dnes může Albertina pyšnit kresbami Leonarda, Michelangela či Rafaela i slavným souborem akvarelů Albrechta Dürera. V roce 1816 nechal kníže sbírku uznat za dědičný rodový majetek, čímž pojistil, aby v budoucnu nedošlo k jejímu rozprodeji. V případě vymření rodu by jako celek připadla koruně. Právě proto ji však také jeho pravnuk nesměl vyvést, když byl po vzniku republiky jako blízký příbuzný Habsburků vypovězen z Rakouska. Albertina přešla na stát a v roce 1920 k ní byl přičleněn císařský grafický kabinet, čímž vznikla jedna z největších a nejdůležitějších sbírek prací na papíře na světě.

Nový začátek

Po druhé světové válce Albertina postupně upadala, až se v 80. letech stala nejméně navštěvovaným rakouským muzeem. Propad zájmu veřejnosti o kresbu a grafiku postihl obdobné sbírky všude na světě, Albertinu však zasáhl nejtvrději, neboť ostatní grafické sbírky jsou většinou součástí větších institucí, galerií či knihoven. V této situaci do čela Albertiny v roce 1999 nastoupil Klaus Albrecht Schröder, který do té doby působil v Kunstforu – výstavní síni financované Bankou Austria, která se díky sérii výstav velkých jmen umění 20. století rychle etablovala na kulturní mapě Vídně. „Zcela redefinovat zaměření muzea se podobá složitému chirurgickému zákroku. Nikdo takový zákrok nepodstoupí, pokud to není absolutně nevyhnutelné,“ říká Schröder, který se právě k takovému kroku rozhodl.

Muzeum prošlo důkladnou rekonstrukcí, která rozšířila jeho užitnou plochu z 2300 m2 na 22 000 m2, a navrátila klasicistním sálům jejich někdejší nádheru. Hlavní vstup byl přesunut zpátky na bastion, kde tradičně býval, přičemž s ulicí byl spojen nově vybodovaným eskalátorem a výtahem pro bezbariérový přístup. Novou dominantou celého náměstí Albertinaplatz se stala monumentální stříbřitá střecha, kterou nad vchodem vztyčil architekt Hans Hollein. Nekompromisnost jeho architektury, která vstupuje do přímé konfrontace s okolní historickou zástavbou a strhává na sebe veškerou pozornost, v mnohém koresponduje se způsobem, jakým Schröder proměnil Albertinu zevnitř. Radikálně změnil výstavní politiku i celkové směřování muzea, přičemž se jen málo ohlížel na to, jak věci fungovaly dřív.

Rozhodnutí zaměřit se na velké monografické přehlídky, na kterých jsou kresby a grafiky vystavovány bok po boku s obrazy, se setkalo s nesouhlasem části odborné veřejnosti, z diváckého hlediska šlo ale o šťastný krok. Problematičtější je Schrödrova snaha rozšířit podobný způsobem celkovou profilaci muzea a vytvořit z Albertiny v podstatě univerzální muzeum umění. Vnucuje se pak otázka, k čemu Vídeň potřebuje několik různých institucí, když všechny nakonec divákům nabízejí to stejné. Opakovaně dnes například dochází k tomu, že dvě různá muzea krátce po sobě nabízejí výstavy téhož autora. „Zdá se, že všichni – Albertina, MUMOK, Leopold Museum, Kunstforum – se teď tlačí do jednoho stejného segmentu,“ prohlásil na toto téma v červnu na veletrhu Art Basel ředitel Kunsthistorisches Musea Wilfried Seipel. V podobném duchu se již před ním vyslovil také ředitel vídeňské Kunsthalle Gerald Matt. „Albertina je známá svou sbírkou prací na papíře, ale místo toho se čím dál tím víc soustředí na malbu. To je úplně špatně,“ citoval jeho slova časopis Art Newspaper.

Od Moneta po Picassa

Na jaře letošního roku dostala Albertina darem sbírku Herberta Batlinera, která čítá přes pět set obrazů od impresionismu po současné umění. První část tohoto souboru bude představena veřejnosti od 14. září na výstavě Od Moneta po Picassa, která se následně stane základem nové stálé expozice. Sbírka nadále zůstává v majetku lichtenštejské nadace manželů Batlinerových, muzeu však byla svěřena k „trvalému opatrování“. O sbírku se ucházelo i Guggenheimovo muzeum, pro Albertinu se Herbert Batliner podle vlastních slov rozhodl proto, že na počátku jeho zájmu o umění bylo přátelství s jejím dlouholetým ředitelem Walterem Koschatzkym.

 


ALBERTINA

adresa: Albertinaplatz 1, Vídeň
otevřeno: denně 10 až 18 hodin, ve středu do 21 hodin
vstupné: 9,5 euro (základní), 8 euro (snížené)
www.albertina.at

 


Rozhovor s ředitelem Albertiny Klausem Albrechtem Schrödrem zde

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné