O fotografii ze všech pozic
Magdalena Juříková výstava říjen 2011
Dvojice výstav Pavla Baňky / Jubilant Pavel Baňka (1941) je fotografem, pedagogem, editorem odborného časopisu a organizátorem fotografického života vůbec. Jeho záběr je tak široký, že si člověk v danou chvíli nemůže být jist úplným výčtem jeho profesí a zájmů. Jak košaté je jeho působení na veřejnosti, tak je mnohopolární i jeho tvorba. Nestal se nikdy zajatcem jednoho žánru a dbá na naprostou svobodu pohybu po celém teritoriu fotografie.
K jeho sedmdesátinám se sešly dva projekty na dvou prestižních místech – v galerii Václava Špály v Praze (O fotografii, do 30. října) a v Domě umění města Brna (Nejen Marginálie, do 6. listopadu). Jejich souběh je však dílem náhody. Zatímco „Špálovka“ mu byla nabídnuta právě z důvodu výročí, v Brně se výstava připravovala dlouho a různými peripetiemi byla posunuta až do letošního podzimu. A tak jsou tu dva odlišné pohledy na jeho práci, které se ovšem programově vyhýbají nějakému oslavnému bilancování.
Jako řada osobností naší fotografie, i on sběhl do světa umění z technické profese, když koncem 70. let rezignoval na pozici výzkumného pracovníka. Tento racionální pól však už v 60. letech vyvažovalo jeho literární angažmá v beatnické skupině, kde se setkal s tak inspirativními osobnostmi jako Václav Hrabě, Inka Machulková a Vlaďka Čerepková. Jako fotograf na volné noze pak spolupracoval s časopisy Domov, Bydlení a ČS architekt. Po přelomovém roce 1989 se věnoval pouze volné tvorbě a značnou část své energie a zkušeností vkládal a vkládá do výuky fotografie a tvůrčích pobytů zejména na univerzitách v USA. Od roku 1995 je vedoucím ateliéru fotografie na UJEP v Ústí nad Labem. S týmem kolem časopisu Fotograf, který zakládal a vede od roku 1995, inicioval také vznik Fotograf Gallery, jež prezentuje nastupující generaci jeho kolegů.
Pavel Baňka tak už mnoho let existuje v prostředí zhuštěné kreativity. A jde to až do morku kostí, neboť doma má umělkyně hned dvě – manželku, keramičku Jindru Vikovou, a dceru, výtvarnici Markétu Baňkovou. Kromě toho má kolem sebe mnoho nápomocných a aktivních spolupracovníků, které baví realizovat a rozvíjet jeho nápady točící se kolem média fotografie, jeho historie, ale především jeho současnosti.
Jako autor si Pavel Baňka dokázal tak trochu navzdory teoreticko-pedagogické výzbroji uchovat otevřenost, a hlavně nadšení pro nekončící objevování nevyzkoušených možností, na které během svých výšlapů různými směry narazí. Je zaujat portrétem stejně jako krajinou či minimalisticky odfiltrovaným snímkem nějakého detailu. Když jej zaměstná nějaký princip, vzniká cyklus, obyčejně však tak trochu na přeskáčku a s možnými pozdějšími návraty. Vše se v jeho práci vzpírá nějakému dodržovanému pravidlu, a tak se na jeho výstavách setkáváme se soukromými momentkami i s ambiciózními výtvarně vytříbenými velkoformátovými „obrazy“, to podle toho, co momentálně strhává jeho pozornost.
Autorská archeologie
Ve Špálově galerii je širokospektrální autorův zájem dokumentován na stručném, leč výstižném vzorku prací, těch nejčerstvějších i těch archivních. Jedna ze stěn je zcela pokryta mozaikou formátově i obsahově nesourodých snímků z autorova života, které popisují některé velmi osobní a jindy spíše náhodně zachycené okamžiky, portréty přátel, hospodský mumraj. Tato suma vzpomínek je samozřejmě pohledem zpátky, různé významy i výrazy jednotlivých součástí a jejich kaleidoskopická samozřejmost ale oslovují s odzbrojující hravostí a nevázaností. Martina Pachmanová ve svém textu k výstavě považuje tuto autorskou archeologii (předtím už vyzkoušenou na výstavě Z mého života 1955–2010 , Galerie 5. patro, Praha) za určitý zlom, po kterém se v autorově přístupu některá konceptuální sevření a emoční vypjatost uvolnily ve prospěch spontánní básnivosti.
Archivní snímky jsou instalovány v zadním sále v přízemí galerie, kde zůstaly uzavřeny jako v samostatné „kapli“. Minimalistické a konceptuální snímky obsadily ve volném rytmu ostatní prostory. Většina z nich vznikla v letošním roce, případně byla alespoň revitalizována k účelům této výstavy. Jejich datace však není podstatná, důležité je, v jakém kontextu se ocitají. Jako diváci máme zapomenout na chronologii, jde tu především o to, jaké výtvarné a obsahové principy toto médium ještě nabízí, a k tomuto cíli lze dospět i na materiálu, který už byl kdysi zpracován jiným způsobem. Každý záběr jako by autora inspiroval k odlišnému postupu. Sám říká, že uvidět a zmáčknout spoušť je jenom jedna fáze jeho práce a ta druhá, stejně důležitá, přichází v procesu zpracování filmu a jeho přenosu na papír, který mu umožňuje do věci vložit ještě další porci invence, posunout hranici viděného k vizi.
Architektura–příroda–prostor
Výstava v Domě umění, na které Baňka spolupracoval s kurátorem Petrem Vaňousem, je ve srovnání s intimitou expozice ve Špálově galerii přímo monumentální. V celém rozsahu prvního patra si můžeme vychutnávat plnohodnotnou orchestraci jednotlivých konceptů. Tím hlavním je cyklus Marginálie, který tu je prezentován poprvé a v nebývalém rozsahu. Další cykly – Mansfield, Agrárie a Infinity – logicky doplňují hlavní soubor o další Baňkovy komentáře na lince architektura–příroda–prostor.
Marginálie vznikaly už od poloviny 80. let, kdy Baňka, inspirován slavnými Weegeeho nočními reportážemi, používal přímé nasvícení objektu obklopeného tmou nejdříve v portrétních snímcích a pak se mu stejná metoda nabízela i při odhalování zvláštních jevů vyskytujících se daleko od centra a daleko od vysoké architektury, kterou se zabýval profesionálně. Bizarní objekty ze zahrádkářských luhů a hájů, socialistické industriální zóny nebo absurdní zásahy předchůdců i aktérů betonářských lobby mu poskytovaly řadu podnětů, které postupně hromadil a vytřiďoval až do dnešní obrazově vycizelované podoby. Zpočátku do nich inscenačně vstupoval, záhy však zjistil, že intervencí není třeba, neboť nalezená skutečnost často překračovala jeho představivost.
Tyto svého druhu nahodilé a sociologicky charakteristické instalace nikterak neironizuje, naopak je svou metodou povyšuje v čistý barevný a kompoziční zážitek, který má paradoxně zcela důstojný, ušlechtilý a dekorativní charakter, s výraznou, akční barevností. Všechny snímky Marginálií jsou adjustovány metodou diaset, která nám svým dokonale průzračným krytím bez použití rámu umožňuje prožívat iluzi přímého vstupu do prostoru za plexisklem. Spolu s Pavlem Baňkou se plížíme nocí mezi řádky kedluben ke skleníku z pětilitrových lahví, který se za přispění měsíčního světla a blesku proměňuje v architektonickou kreaci Franka Gehryho.
Pohled ke stropu
Nejen tady je třeba si připomenout autorovu letitou praxi se zobrazováním staveb a jejich interiérů, která se mu stala skvělou oporou ve volné práci. Bez této průpravy by patrně nemohl existovat ani další z cyklů, který se zrodil během jednoho z rezidenčních pobytů v USA. Ocitl se tu v blízkosti nefunkční dětské nemocnice, která byla celé noci osvětlena, aby budila dojem zcela opačný. Když se tam vypravil, setkal se navzdory prázdnotě s prostředím nabitým drásavě emotivními příběhy. Tak vznikla první fotografie cyklu Mansfield (2002–2003), zachycující exaktním způsobem strop jednoho z pokojů JIP, který zůstal posetý nalepenými stříbrnými hvězdičkami.
V Baňkově podání je to opačný půdorys místnosti, kde se odehrávaly osudové příběhy, jako ten o dětských očích plných naděje upřených k nebesům „v zastoupení“. Další snímky by mohly pravděpodobně evokovat podobné životní krize, jsou ale redukovány na exaktní prostor, který je z našeho pohledu pustý a možná zajímavý barevnou skladbou a strukturami na stěnách, zároveň nás svým zvláštním statusem „nula“ zneklidňuje a vtahuje za hranice viděného, v touze nahlédnout všechny ty události, které tu proběhly do chvíle, kdy byla nemocnice uzavřena. Světlo, které tu po nocích svítí, animuje zasuté příběhy. Baňka vše usilovně redukuje na čistou geometrii a postupnými kroky od emocionálního otřesu dospěje až na hranici abstrakce.
Tváří v tvář nekonečnu
Tak jako v Mansfieldu byl autor dotčen konkrétními lidskými osudy a jejich stopami zakódovanými ve zdech, jsou i Agrária inspirována silným prožitkem, který jej provázel v mládí, kdy pomáhal otci v hospodářství. Vrací se k němu v imaginativně laděných snímcích, opět převážně zachycených v noci nebo za svítání. Prudké nasvícení struktury oraniště či porostu působí tak trochu jako memento či překvapivé zjištění, možná pátrání po utkvělých momentech z dětství. Kompozičně tu vládne horizont, který je mu ve zvlněné krajině geometrickou oporou, hledanou čistou linií. V Nových krajinách (2011), které v malém počtu k výstavě přidružil, objevují se tu a tam dokonce i figury a na blátivé cestě zatoulané slepice, nicméně nostalgie stále ustupuje optice jakési strohé věcnosti a snaze o umírněnou estetizaci.
Známý cyklus Infinity (1997–2000) je na výstavě připomenut několika novými verzemi, v nichž se podle svých slov dopracoval nejblíže k požadované barevné expresi. Podařilo se mu vlastní alchymií dosáhnout zlomového bodu, kdy jsou širokoúhlé záběry oceánu jen lehce „infiltrované“ lazurními barevnými tóny. Nově použitá tonalita ještě prohlubuje archetypální vyznění obrazu, v němž se pokusil zprostředkovat, jak silně a opojně si ho připoutalo divoké prostředí na pobřeží státu Oregon, kde nebylo možné krajinu popisovat tradičními prostředky, protože v sobě nesla onu výsostnou vzdorovitou nedotknutelnost a nezávislost. Vzbuzuje kromě respektu i pocit vlastní konečnosti a nepatrnosti vůči transcendentální šíři horizontu. Když stojíme před ním, jsme ale přece jen jeho drobnou součástí.
Jemnosti života
V Domě umění jsme svědky Baňkovy epopeje na téma prostor. Jeho většinou prázdná podoba nás paradoxně nutí víc myslet na způsob naší existence než nějaký explicitní příběh. Když se rozhodl pro volnou tvorbu, toužil dosáhnout ve fotografii podobné svobody, jako má malíř před bílým plátnem, ale nezradit její principy. Je posedlý neustálým objevováním dalších fines a skulin, kterými se může prodrat na nové pozice, ne však za každou cenu a vždy pouze v zájmu komplexního účinku díla. Pro Baňku by mohla platit slova americké fotografky Imogen Cunninghamové o „mnoha jemnostech života (…), které vyžadují šetrnou interpretaci“. V mnoha ohledech se mu podařilo dotknout se těch nejjemnějších „materií“ s citlivostí neurochirurga, a použít přitom velmi souhrnných a pádných prostředků.
Pavel Baňka: O fotografii
pořadatel: Galerie Václava Špály
kurátorka: Martina Pachmanová
termín: 9. 9.–30. 10. 2011
www.spalovka.cz
Pavel Baňka: Nejen Marginálie
pořadatel: Dům umění města Brna
kurátor: Petr Vaňous
termín: 21. 9.–6. 11. 2011
www.dum-umeni.cz
Není čas na teoretizování!
Magdalena Juříková rozhovor září 2010
Rozhovor s Janem Kubíčkem / Je vyznavačem „krásy elementárních vztahů“ a o své práci mluví stejně úsporně, jako jsou zredukovány na minimum i jeho malířské prostředky. O svých precizně provedených geo-obrazech mluví s ironií a nadsázkou jako o „kejčích“.
Mezi Apokalypsou a Zahradou rozkoší
Magdalena Juříková recenze červen 2012
Jan Koblasa v Jízdárně Pražského hradu / Hradní pocta Janu Koblasovi k osmdesátinám přináší impozantní sumu jeho prací před exilem, z exilu i něco z opakovaných návratů domů. Jedna z vůdčích postav rodící se nezávislé scény 60. let, zanícený obhájce osobních svobod,...
Naděžda Plíšková
Magdalena Juříková profil únor 2013
Vyučila jsem se / od těch nejkrásnějších dvaceti let / na dvou vysokých školách / umění šrafovací / s vyznamenáním / minula jsem se povoláním / I kdybych několik metrů šrafovala / nedojmu / jako když holka vod výčepu / lalala / zazpívá šlágr lalala / (Plíšková podle
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
