Obhajoba znalectví

Jan Skřivánek zprávy březen 2007

Praha – Italské nakladatelství European Press Academic Publishing vydalo v lednu dlouho dopředu avizovanou knihu amerického profesora Jamese Becka Od Duccia k Rafaelovi: Krize znalectví (From Duccio to Raphael: Connoisseurship in Crisis).

Název odkazuje ke dvěma obrazům, které před dvěma lety do svých sbírek zakoupily newyorské Metropolitan Museum a londýnská National Gallery. Obě díla patří mezi nejdražší obrazy koupené kdy do veřejných sbírek. Ducciova Madona s dítětem přišla Metropolitní muzeum na 50 milionů dolarů, londýnská Národní galerie za Rafaelovu Madonu s karafiátem zaplatila v přepočtu o 10 milionů dolarů méně. Podle profesora Becka, který přednáší renesanční umění na Columbia University, jsou oba obrazy padělky z 19. století.

Pravost obrazů Beck zpochybňuje na základě historických i stylových argumentů. Upozorňuje, že jejich provenience není vysledovatelná hlouběji do minulosti než do 19. století a že malba kvalitativně neodpovídá úrovni, kterou bychom od obou malířů očekávali. O Ducciově obrazu dále tvrdí, že římsa v jeho spodní části je příliš moderním prvkem, než aby mohlo jít o autentické dílo z doby kolem 1300. V případě Madony s karafiátem podle něj vyvolává pochybnosti již jen to, že obraz byl jako Rafaelovo dílo identifikován teprve v roce 1991. Před tím byl považován jen za jednu z více než čtyřiceti známých kopií vytvořených podle ztraceného Rafaelova originálu. Londýnská verze podle Becka dokonce není ani nejkvalitnější z těchto kopií.

Beck se svým názorem, že oba obrazy jsou padělky, vystoupil již v roce 2004. Zástupci obou muzeí jeho argumentaci odmítli. To, co on považuje za nedostatky, chyby či falzifikátorovu neobratnost, jsou naopak prý znaky schopnosti obou malířů přicházet s novými řešeními. Na knihu, ve které Beck svou argumentaci předkládá ve větší šíří, zatím Metropolitní muzeum ani Národní galerie nereagovaly.

Hlavním tématem knihy je ale samotné znalectví. Beck argumentuje, že galerie a akademická pracoviště dějin umění jsou vůči němu přehnaně nedůvěřivá. Identifikace uměleckého díla čistě na základě pečlivého pozorování je odmítána jako překonaný relikt uměleckého snobismu. Preferovanou alternativou k ověření pravosti jsou vědecké testy. Jak ale upozorňuje Beck, to jediné, co lze s pomocí vědeckých testů opravdu dokázat – a to ještě ne vždy –, je přibližná datace díla. Nikdy ale ne, čí ruka je vytvořila. To, zdůrazňuje Beck, lze určit jen za pomoci znalectví. Výsledkem je zneklidňující paradox – galerie se bez této staromódní metody neobejdou, zároveň ale ztrácejí schopnost s ní pracovat.

Beckova obhajoba znalectví je pro nás důležitá i proto, že obdobný spor se odehrává i u nás. Jeho předmětem je tzv. Klosterneuburská madona, kterou pražská Národní galerie za finanční podpory ministerstva kultury koupila v roce 2004 za 120 tisíc eur v Rakousku. Soška, kterou je momentálně možné vidět na výstavě Slezsko – perla v české koruně, je podle části historiků umění mistrovským dílem tzv. Mistra Michelské madony z doby kolem poloviny 14. století, podle jiných není ničím víc než novodobým falzem vyřezaným ze starého trámu.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné