Salony Františka Kupky
Jan Skřivánek recenze únor 2013
Cesta k Amorfě v Národní galerii / Výstava František Kupka: Cesta k Amorfě je nejen důstojnou připomínkou stého výročí prvního vystavení Kupkových obrazů Amorfa – Dvoubarevná fuga a Amorfa – Teplá chromatika, které bývají považovány za vůbec první veřejně prezentovaná díla abstraktního umění, ale také kvalitní ukázkou mezinárodní výstavy, která je odborně přínosná i divácky vděčná. Velkých zahraničních výstav, na jaké si česká veřejnost v posledních letech zvykla jezdit do Vídně, se vzhledem k podfinancování Národní galerie ze strany státu hned tak nedočkáme, to však neznamená, že žádné mezinárodní zápůjčky nejsou možné či že nemají smysl.
Příběh, který výstava předkládá, není nijak nečekaný, obdobně Kupkovu cestu k abstrakci ostatně prezentuje i stálá expozice ve Veletržním paláci. Od secesního symbolismu přelomu století se Kupka během deseti let ve své malbě dopracoval až k oproštění se od jakékoliv nápodoby viděné reality. Nebyl jediným, kdo na počátku 20. století přehodnocoval samé základy malby a výstavby obrazu, jeho přístup byl však, přinejmenším v pařížském kontextu, nejradikálnější. Před první světovou válkou však nebylo Kupkovo novátorství plně pochopeno a po ní zas již nikoho příliš nezajímalo jeho prvenství.
Salon po salonu
Kvality výstavy ale nejsou v tom, po jaké trase kurátoři Kupkovu cestu k abstrakci sledují, ale na kterých „kontrolních stanovištích“ se zastavují. Jádrem prezentovaného souboru jsou obrazy, které Kupka vystavil na oficiálních pařížských salonech a studie přímo se k nim vázající. Jde tak ve výsledku nejen o příběh vývoje Kupkova malířského stylu, ale také jeho sebeprezentace a myšlenkového vývoje – kterými díly se on sám chtěl v jednotlivých letech prezentovat a kterými uměleckými otázkami se v tu kterou chvíli zabýval. Místo uměleckohistorické interpretace malířova vývoje nám autoři výstavy nabízejí jeho zpětnou rekonstrukci.
Takovýto přístup je o to záslužnější, že je veskrze nevděčný. Nedává autorům příliš prostoru pro uplatnění vlastního pohledu na malířovo dílo a současně je organizačně velice náročný. U více interpretačně pojatých výstav lze nedostupné dílo většinou nahradit nějakým jiným podobným, zde však celá koncepce stojí a padá na tom, že se podaří zapůjčit právě ty obrazy, kterými se malíř prezentoval na jednotlivých salonech. Národní galerie byla v tomto směru téměř stoprocentně úspěšná. Chybí jen obrazy Lokalizace grafických hybných sil I a II z Podzimního salonu 1913, které se dnes nacházejí v Madridu a ve Washingtonu. Obraz z Národní galerie ve Washingtonu nebylo možné zapůjčit proto, že je momentálně hlavní ikonou výstavy Inventing Abstraction 1910–25 v newyorském MoMA, kterou recenzujeme na předchozích stránkách. Ze zahraničních zápůjček, které se do Prahy podařilo získat, je divácky nejatraktivnější monumentální Velký akt (Plány podle barev) z let 1909–10, jenž se jinak nachází ve sbírce Guggenheimova Musea.
Zkoumání a zpětné rekonstrukce dobových výstav jsou jednou z oblastí, kde se současné dějiny umění potkávají se současným uměním, pro které je kritický přístup k uměleckému provozu, muzejním a tržním mechanismům jedním z důležitých témat. Sám Kupka se podle všeho v Paříži výrazněji neprosadil ani ne tak proto, že by kritici a veřejnost nedokázali jeho tvorbu přijmout – umělecké skandály měly v Paříži na počátku století již dlouho tradici a dopad negativních či zesměšňujících novinových kritik nemá smysl přeceňovat –, ale proto, že nebyl ochoten a schopen zapojit se do galerijního provozu a hrát hry, které by přilákaly potenciální sběratele a kupce.
Abstrakce versus parkety
Zatímco výstava samotná může ve svém vyhraněném konceptu a soustředění se jen na díla z pařížských salonů působit až suchopárně, interpretativnější pohled na Kupkovu tvorbu nabízí katalog, do nějž přispěli nejen hlavní autoři výstavy Markéta Theinhardtová a Pierre Brullé, ale také Brigitte Leal, Karel Srp, Tomáš Pospiszyl a Vojtěch Lahoda. Obsahově zajímavá a graficky pěkně zpracovaná kniha pozitivní dojem z celého projektu jen umocňuje.
Co jej však naopak kazí, je architektonické řešení výstavy, či přesněji místo konání. Salmovský palác se svými pokojíčky a podlahami s intarzovanými parketami není pro tento typ umění vůbec vhodný. Architekti expozice dělali, co mohli – modrofialový podklad výstavních panelů byl prý vybrán proto, že jiné barvy vypadaly ještě hůř a neutrální bílou či šedou nešlo použít, neboť pak by se ještě více uplatňovaly parkety, paneláž vložená na koso do již tak nepříliš velkých salonů není architektonická svévole, ale způsob jak zamaskovat kachlová kachna v rohu místnosti.
Argumenty pro konání výstavy v Salmovském paláci jsou dva: Ze všech výstavních objektů Národní galerie je na turisticky nejexponovanějším místě a bezmála rok po dokončení jeho rekonstrukce galerie potřebovala nějakou výraznou výstavu, kterou by jej oficiálně otevřela. Z marketingového hlediska to dává smysl, pro samotnou výstavu i Františka Kupku je však škoda, že nedostal přednost Veletržní palác.
FRANTIŠEK KUPKA: CESTA K AMORFĚ
pořadatel: Národní galerie v Praze
místo: Salmovský palác
autoři: Markéta Theinhardtová, Pierre Brullé
kurátorky: Helena Musilová, Michaela Brixová
editorka katalogu: Helena Musilová
termín: 30. 11. 2012–3. 3. 2013
www.cestakamorfe.cz
Staří mistři v Praze
Jan Skřivánek výstava zima 2019
Národní galerie začátkem listopadu otevřela novou expozici starého umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, jejímž hlavním autorem je ředitel Sbírky starého umění Marius Winzeler a která propojuje dvě dříve oddělené prezentace českého a evropského umění renesance...
Světlo to někdy zkazí
Jan Skřivánek rozhovor červen 2021
Rozhovor s Jaromírem Novotným jsme měli naplánovaný několik let, čekali jsme však na možnost spojit jej s nějakou větší výstavou. Příležitost se naskytla až nyní – v létě se představí v Domě umění města Brna. Jaromírovy obrazy, ať již pracuje s barvami, či jen s ...
Ten, který bude. Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda
Jan Skřivánek výstava červen 2023
Už jen do půlky července hostí Valdštejnská jízdárna velkou výstavu obrazů a kreseb Josefa Mánesa, která s několikaletým zpožděním připomíná dvousté výročí umělcova narození a sto padesát let od jeho smrti. Jakkoliv je Mánesovo jméno jedním z nejznámějších v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
