Šárka Koudelová
Radek Wohlmuth portfolio říjen 2014
Nepřehlédnutelná postava nastupující umělecké generace. Studentka Akademie výtvarných umění, spolukurátorka stále výraznější pražské galerie k.art.on a profiluje se i jako komentátorka domácí výtvarné scény. Především je to ale nadšená sběratelka, ať už tváří, nebo minerálů. Právě ty zatím představují její hlavní inspirační zdroj.
K zajímavým kamenům se Šárka Koudelová (*1987) dostala už v dětském věku, který prožila v Českých Budějovicích, ale její vášeň se naplno projevila hlavně po přesunu rodiny na Moravu. „Asi je to přirozené, oba rodiče měli vždycky blízko k přírodním vědám. V jižních Čechách jsem v deseti hledala vltavíny a opály, které do dneška tvoří základ mojí sbírky,“ vzpomíná. „Ale zpětně se ukazuje, že osudový je pro mě hlavně Tišnov, kam jsme se přestěhovali. Nejen že je na jeho okraji ,zázračný‘ kopec Květnice, plný starých štol, kde se dají najít citríny nebo ametysty, ale v tamní sokolovně se navíc dvakrát do roka koná mezinárodní expozice minerálů. Sjíždějí se tam vystavovatelé z celého světa,“ vysvětluje.
K tomu kontinuálně kreslila a její záliby se oficiálně protnuly v roce 2003, když na Střední škole umění a designu v Brně začala studovat obor vědecká kresba a ilustrace. Po krátkém pomaturitním intermezzu na knižní grafice (VOŠ grafická v Praze) se dostala na akademii. „S odstupem času si myslím, že mě střední spíš zpomalila. Hlavně ve vlastním uměleckém vidění, ale vynahradila jsem si to v ateliéru u Vladimíra Kokolii, kde jsem strávila svoji první akademickou dvouletku,“ hodnotí Šárka Koudelová. „I zvenčí je snad vidět, že se tam hledají nejen nové způsoby myšlení, ale i práce samotné. Přestože už jsem jinde, hlavu mám nastartovanou od něj. Pořád s jeho způsobem výuky srovnávám: snažím se nespokojovat se s prvním pohledem a pracovat sama se sebou určitým způsobem. Třeba tak, že si dělám naschvály a uměle si vytvářím překážky. Nicméně musela jsem zkusit i něco jiného, protože mi tam chyběla odvaha věci dělat. Měla jsem pocit, že se upřemýšlím, budu všechno zvažovat ze všech stran, ale nic se nestane.“ Teď už má za sebou druhou dvouletku na kresbě u Jiřího Petrboka a chystá se do ateliéru malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.
Na začátku malovala své „okolí“ – krajiny, figury. Druhák byl už ale zkoumavý. Na řadu přišly fotogramy. Negativní malbu na sítotiskové folii vyvolávala pomocí fotoprocesu, jinými slovy zapojila do práce spontánní reakci, kterou „jen“ usměrňovala. „Podobně to mám s malbou. Je vystavěná z malířského efektu, který vzniká minimálním pohybem malého štětce,“ srovnává. První kameny ze své sbírky začala systematicky překreslovat a přemalovávat v ateliéru kresby. „Kámen nebo krystal zosobňuje většinu věcí, které mě zajímají. Je to ztuhlá chemická reakce, přírodní proces, tak vidím i malbu. Jako fixovaný pohyb, co stojí za modelací všech tvarů. Navíc se s nimi pojí spousta fyzikálních a optických zákonů – lom světla, hustota materiálu, fraktálová teorie…“ vypočítává mladá umělkyně.
Ostatně forma jejích obrazů také často asociuje slepenec vytvořený postupným usazováním vizuálních fragmentů. Z nástroje pro snadnější zobrazování kamenů se tak postupem času stala osvobozená metoda, kterou je možné napřít libovolným směrem. Momentálně například k tvorbě objektů. Jeden z nich tvoří také základ její zatím právě probíhající samostatné výstavy v Galerii KIN, nazvané Hora světla. I ona má základ ve světě minerálů, protože jde o český název jednoho z největších diamantů Koh-i-noor a zároveň vršovické továrny, v jejímž areálu se výstavní prostor nachází. Podobně kolektivní výstava Krystalizace v Galerii města Blanska, které se účastní s Matyášem Chocholou, Matějem Smetanou, Jiřím Thýnem nebo Lenkou Vítkovou.
„V malbě ráda balancuji nad věcmi, které jsou vnímané jako nebezpečné nebo závadné. Tím myslím například patos, popisnost nebo výraznou barevnost. Pro někoho může být až nestravitelná, ale pro mě je pořád přírodní. Třeba takový ohnivý opál z Austrálie snad ani není možné reprodukovat barvami,“ vysvětluje. „Ostatně právě opál je pro mě nejzásadnější kámen, protože v sobě má asi nejvíc morfologických a barevných možností. S tím souvisí i moment překvapení nebo neočekávání, který je pro mě důležitý.“ K němu se vážou i její pečlivě promalované mnohapohledové a drobnopisné obrazy. Jsou to vizuální skrývačky se zmnoženou perspektivou, proměnlivým měřítkem a různým kódováním, které vyžadují několikeré čtení. „Přitahuje mě rozpor mezi prvním a druhým pohledem, mezi vnitřkem a vnějškem. I to mi připomíná svět minerálů, totiž situaci, kdy na rozbahněném poli najednou najdete krásný kámen – zářivý poklad.“
Klíčová je pro ni i procesuálnost, ať už přítomná v rámci vzniku jedné kompozice, nebo v delším časovém úseku, jako je tomu u jejího neustále se rozvíjejícího polyptychu Jediná hmota. „Všechno začalo plátýnkem o rozměrech 18 x 24 cm,“ přibližuje vývoj této práce. To postupně začaly rozvíjet další navazující scény, které víc a víc zdůrazňují panoramatický charakter celku. Už jsem to vystavila třikrát a vždycky přibyl obraz. Na jednu stranu mi to evokuje proces krystalizace, na druhou mě baví, že můžu pořád měnit a rozvíjet dějovou linku,“ dodává.
„K tomu jsem si začala pohrávat s esoterickým kýčem a fatalistickou interpretací,“ říká malířka obdivující práce umělců, jako jsou Feng Mengbo nebo Raqib Shaw. „Ale na rozdíl od některých kolegů nerada vysvětluju původ a význam symbolů, které používám, protože se nechávám ráda překvapit výkladem ostatních.“ V jiných ohledech se ale na druhé nespoléhá. V roce 2013 s Ondřejem Basjukem v prostoru Karlin Studios založili a vedou ambiciózní galerii k.art.on. A spolu s tím přišly postupně i komentáře k umělcům, výstavám a výtvarné scéně vůbec. „Vždycky jsem ráda psala,“ říká finalistka Ceny Věry Jirousové z minulého roku. „Zatím mi to obohacuje obě disciplíny navzájem a doufám, že neustrnu ani ve svém malování,“ domnívá se. „Vidím věci hned z několika stran, a díky tomu se uspíšil i vývoj mé práce. Už proto, že jsem si musela definovat, co chci, a co ne…“ Zřejmě na tom bude něco pravdy, vždyť jen do konce roku připravuje výstavy v MeetFactory, Entrance a Oblastní galerii v Jihlavě.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
