Součást života

Jan Skřivánek profil listopad 2010

Jednou z výstav projektu Decadence Now! je výběrová retrospektiva amerického fotografa Joela-Petera Witkina, která je do konce listopadu k vidění v brněnském Domě umění. Witkin přijel na její zahájení a při této příležitosti jsme s ním měli možnost hovořit.

Výstava začíná Witkinovým autoportrétem, na kterém sám sebe zachytil jako zachmuřeného muže v černém kabátě s rukou volně položenou na lebce před ním. Snímek odkazuje k tradici evropské portrétní malby a současně je přímou citací jiné Witkinovy fotografie, na které ve stejné póze stojí nahý jednoruký muž. I když je jasné, že jde o stylizaci, u fotografa, který je znám hlavně aranžovanými snímky mrtvých těl, působí zcela nenásilně. Jak jinak by asi mohl vypadat?

Ve skutečnosti o něm tento autoportrét vypovídá jen málo. V osobním kontaktu působí přátelsky a otevřeně (jeden z účastníků povernisážového tahu po Brně jej dokonce coby neúnavného vypravěče přirovnal k Felixi Holzmannovi) a rozhodně si nelibuje v nějaké temné image (přednášku v Domě umění absolvoval oblečen do zářivě zelené flísové bundy). Především ale s nebývalou přímočarostí zdůrazňuje svůj katolicismus a zakotvení své tvorby v křesťanské tradici. „Vytvářet umění je víc než mít nějaký názor. Umění musí vyjevovat, co umělec cítí a co si myslí. Já vím, kdo jsem, proč jsem naživu a co se stane po smrti. Vytvářím fotografie, protože chci ukázat, co jsem objevil,“ zahájil svou prezentaci.

Forma modlitby

Dnes jednasedmdesátiletý Witkin získal v 80. letech renomé vysoce estetizovanými černobílými fotografiemi mrtvých těl a jejich částí a stylizovanými portréty lidí s nejrůznějším tělesným postižením. „Narození, nemoc a smrt v naší západní kultuře stále více a více vytěsňujeme z běženého života. Ještě před sto lety se lidé rodili, stonali i umírali doma, v kruhu své rodiny. Dnes máme na všechno nemocnice a přirozená vazba mezi životem, utrpením a smrtí se vytrácí. Pamatuji se, když zemřel můj dědeček, jak jeho tělo jednou ráno leželo vystavené v obýváku na piánu. Věděl jsem, že je nemocný, ale byl jsem malý a tomuhle jsem nerozuměl, a tak jsem se ptal babičky: ‚Co dělá děda na piánu?‘,“ vypráví Witkin a nahlas se směje své dětské naivitě. „Cestou do Brna,“ pokračuje, „jsme navštívili kostnici v Kutné Hoře, což bylo velice zajímavé. Je to vlastně forma modlitby, která využívá toho, co z člověka zůstane po smrti. Já se snažím o něco podobného. Nejsem ani sadista, ani nevyhledávám senzace. Fotografuji smrt, protože je součástí života.“

Síla Witkinových fotografií z velké části stojí na vědomí diváka, že se nedívá na pouhé atrapy, ale na skutečné mrtvoly a skutečná těla. Tento fakt je současně též hlavním zdrojem různých kontroverzí a zpochybňování etičnosti Witkinova díla. Na obvinění, že mrtvé zneužívá, neboť mu před smrtí nedali k fotografování souhlas, je umělec poměrně citlivý. I když při debatě v Brně nikdo z posluchačů nic takového nenaznačil, sám od sebe toto téma otevřel. Poněkud apologeticky zdůrazňuje, že s těly mrtvých, jejichž identitu není možné zjistit, je v márnicích často zacházeno velice bezohledně a že jeho fotografie jsou naopak výrazem úcty. Výtky kritiků jsou na druhou stranu mnohdy dosti akademické. V kontextu uměleckého provozu mají jisté oprávnění, ale kdo někdy viděl, jak vypadá třeba praktická výuka anatomie na lékařských fakultách, bude mít patrně pro Witkinovy argumenty pochopení.

Síla žít

Stejně často jako mrtvé, možná dokonce častěji  fotografuje Witkin tělesně postižené, lidi s různými fyzickými abnormalitami či transsexuály. „Veřejnost to často chápe jako něco dekadentního, ale to je omyl,“ vysvětluje. „Má práce má povznášet život a snažím se dělat fotografie, které jsou krásné a mají smysl a význam. Uvědomuji si, že náměty, kterými se zabývám, jsou velice silné, či dokonce šokující, ale to platí například i pro literaturu. Snažím se ukazovat krásu věcí, které na první pohled nejsou líbivé. Lidé se dnes chtějí hlavně bavit, chtějí uniknout od reality. Tomu já nevěřím. Já chci naopak ukazovat to, před čím utíkají. Nikoliv však formou dokumentární nebo lékařské fotografie, ale svou vlastní poetickou cestou.“

Lidé mu pózují dobrovolně – za úplatu, nebo za autorský tisk finálního snímku. O tom, jakým způsobem či v jaké roli je chce fotografovat, je musí umět přesvědčit, a sám se tak často stává svědkem jejich nelehkých osudů. „Šlo o mladou ženu, která se narodila bez nohou a bez rukou. Její matka se během těhotenství pokusila o potrat. Chtěla to dítě uvnitř sebe zabít nějakým drátem, ale neuspěla. Po porodu ji pak hned opustila,“ vzpomíná například na modelku snímku nazvaného Hojnost, který pořídil před třinácti lety v Praze, na brněnské výstavě však chybí. „Fotografoval jsem ji posazenou ve velké zahradní váze s krásně vyčesanými vlasy a s květinami všude kolem jako bohyni hojnosti. Je to podle mě velmi krásný a velmi poetický snímek člověka, který má sílu žít svůj život,“ vypráví. „Když jsem jí poslal výsledný tisk, měla velkou radost. Co víc můžu chtít? Udělal jsem ji na chvíli šťastnou, snad aspoň trochu zlepšil její život – doufám – a ta fotografie pomáhá vzdělávat lidi, dělat je citlivějšími. To je podle mě dobrý výsledek.“

Blízkost smrti

Joel-Peter Witkin se narodil v roce 1939 v Brooklynu. Jeho bratr, dvojče, je malíř. Rodiče – otec litevský žid, matka italská katolička – se záhy rozvedli, neboť se nemohli dohodnout, v jaké víře mají být chlapci vychováváni. Jako určující moment Witkinova dětství bývá v životopisech zmiňována hromadná autohavárie, jejímž se stal svědkem, když jedno nedělní ráno kráčel s matkou a bratrem do kostela. „Z jednoho z těch převrácených aut se něco vykutálelo a zastavilo se to o obrubník, na kterém jsem stál. Byla to hlava malé dívky. Sklonil jsem se k ní, že ji pohladím, ale než jsem se jí dotkl, někdo mě odnesl pryč,“ popsal tento zážitek ve své monografii.

Fotografovat začal ve svých jedenácti letech a velice brzy se dostavil první úspěch. Edvard Steichen, kurátor fotografické kolekce Muzea moderního umění, přijal v roce 1956 jeden z jeho snímků do sbírky muzea. Již v této době také Witkin začal fotografovat lidi na okraji společnosti, když na přání svého bratra portrétoval „lidské obludy“ vystupující v cirkusech a varieté zábavního parku na Coney Islandu. V roce 1961 se přihlásil do armády, což jej paradoxně o pár let později uchránilo před bojovým nasazením ve Vietnamu. Tři roky sloužil jako armádní fotograf, přičemž jeho úkolem bylo mimo jiné dokumentovat sebevraždy a smrtelné nehody vojáků. Na začátku 70. let byl přijat na slavnou uměleckou školu Cooper Union na obor sochařství, současně jako talentovaný básník získal roční grant od Kolumbijské univerzity. Po dokončení čtyřletého bakalářského studia se přestěhoval do Nového Mexika, kde na univerzitě Albuquerque absolvoval ještě magisterské a postgraduální studium fotografie a dějin umění.

Mezi lety 1982 a 1992 obdržel čtyřikrát prestižní fotografické stipendium od americké Národní nadace pro umění, francouzská vláda z něj v roce 1991 udělala rytíře Čestné legie a v roce 1995 se dočkal samostatné retrospektivy v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Od poloviny 70. let žije a pracuje v Novém Mexiku, řadu snímků ale také pořídil při pracovních pobytech v zahraničí – v Mexiku, Francii, ve Španělsku... Na brněnské výstavě například představuje cyklus vytvořený loni v Bogotě a do České republiky přijel přímo z focení v Paříži. 

S nožem na krku

Witkin své modely s oblibou aranžuje do složitých kompozic s množstvím rekvizit a atributů a často také pracuje s přímými odkazy na slavná díla evropského malířství. Každý snímek si dopředu pečlivě promýšlí, ale jak sám přiznává, ne vždy se pak svými přípravnými kresbami řídí. „Příprava scény mi někdy zabere týdny i měsíce, samotné fotografování je ale jen okamžik – jeden film, nebo šest velkoformátových negativů,“ popisuje svůj způsob práce. „Každou fotografií žiji velice dlouho. Hodiny a hodiny ji promýšlím, dělám si náčrtky, obstarávám rekvizity, hledám vhodné modely. Při focení se pak ale může stát cokoliv a příliš to protahovat nemá smysl. Buď se to podaří, nebo ne.“

Podobně přistupuje i k následnému zpracování negativů, které často dotváří škrábanci či leptáním. „Občas přitom nějakou fotografii zničím, přijdu o ni, ale to je riziko, které k tomu patří. Je to věc instinktu a víry, že se to podaří správně a že dokážu skrze všechny ty úpravy – nejde jen o negativ, ale o celý proces tvorby finálního tisku – znovuobjevit onu emoci, kterou se snažím sdělit. Nedělám to ale u všech fotografií, některé jsou ‚hotové‘ tak, jak jsou,“ dodává. „Pracuji tak, jako kdyby mi někdo držel nůž na krku a ptal se, kdo jsem. Mou odpovědí jsou moje fotografie. Každá musí mít smysl, hloubku, porozumění, intenzitu. Musí v ní být život sám.“

Svou brněnskou přednášku zakončil vyprávěním o posledním focení v Paříži o pouhých pár dní dřív. „Fotografoval jsem jednu nádhernou dívku, modelku, která se živí předváděním spodního prádla. Měla ten nejkrásnější zadek, jaký si lze představit. Původně jsem měl v hlavě jinou kompozici, ale když jsem ji viděl, rozhodl jsem se fotografovat ji raději ze zadu. Měla krásnou bílou kůži, fotili jsme venku za městem a bylo to fantastické,“ vyprávěl posluchačům s nadšením v hlase. „Čím jsem starší, tím jsem romantičtější. Mrtvá těla poslední dobou už moc nefotografuji, teď fotografuji krásné ženy,“ dodal s úsměvem.

Víc než senzace

Na výstavě v Domě umění je k vidění přes šedesát Witkinových fotografií a několik jeho kreseb a obrazů, které představují stručný průřez celým jeho dílem od konce 70. let do současnosti. Uspořádány jsou do volných tematických celků, neboť jejich chronologie není podstatná. Witkinův styl a poetika se v průběhu třiceti let příliš nezměnily. Z celku se poněkud vymyká pouze soubor vytvořený v minulých dvou letech v Kolumbii. Místo lidí se zjevnými fyzickými deformacemi mu zde pózovali hlavně transsexuálové a aranžované scény jsou více dějové. Po vzoru lidových retáblů, votivních obrázků používaných v Latinské Americe, je součástí každého snímku nově i text interpretující zobrazenou situaci.

Výstava je velmi precizně připravená a rozhodně patří mezi nejzajímavější výtvarné události letošního roku. Ať už si o Witkinově díle člověk myslí cokoliv, nelze mu upřít, že je ve své umělecké cestě upřímný. Podezřívat jej z pokrytectví či pouhé senzacechtivosti podle mě není na místě. Otázkou ale zůstává, nakolik se mu daří vznešené ideály o povznesení člověka sdělovat skrze samotné fotografie. Opravdu obstojí bez osobnosti svého tvůrce, bez toho, aby člověk slyšel, co jimi sám autor chce říct?

Některé podle mě ano, jiné ne. Nevadí mi, jak zachází s mrtvými a jak zobrazuje utrpení. Myslím, že to má svůj smysl. Přestávám mu však věřit v okamžiku, kdy opouští rovinu existenciální zkušenosti bolesti, smrti a vyloučení a snaží se o obecnější společenskou kritiku. Extrémním příkladem je snímek Vor George W. Bushe, což je velice precizní rekonstrukce slavného Gericaultova obrazu Vor Medúzy. Lze samozřejmě dlouze popisovat, koho která postava reprezentuje, ale v zásadě nejde o nic víc než o obrazovou verzi populární hry šaráda. Čím jednodušší kompozici a čím méně uměleckohistorických odkazů Witkin volí, tím jsou podle mě jeho snímky silnější. A ty nejlepší nás skutečně mohou učinit v jistém smyslu bohatšími.

 

Joel-Peter Witkin

pořadatel: Dům umění města Brna

kurátor: Otto M. Urban

katalog: Arbor Vitae

termín: 1. 10.–28. 11. 2010

www.dum-umeni.cz

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné