Stopy mizení

Miroslav Petříček úhel duben 2008

Fyziologie 19. století zkoumala lidské vidění a objevila podivný jev: bezprostřední doznívání zrakového vněmu na sítnici, který nepříliš pěkně nazvala paobrazem. Vidíme ještě určitý předmět, i když ten se už změnil, je jinde, anebo vůbec zmizel. Poněkud paradoxním důsledkem toho zjištění by bylo, že předmět v pohybu vlastně nevidíme: pokud jej máme před očima, pak proto, že jeho pohyb rušíme pohybem hlavy, anebo od něj pohyb odečítáme pomocí nějakého softwaru v mozku. Vidění se tedy neobejde bez hlavy. Italský futurismus v tomto směru velmi experimentoval a dospěl k druhému paradoxu: čím věrněji na obraze reprezentujeme rychle se pohybující předmět, tím méně je obraz této věci čitelný; vždy musíme učinit nějaké ústupky, aby na konci snahy zachytit pohyb v pohybu nebyla pouze změť čar anebo dokonce jen rozmazaná skvrna. Toto poznání však na druhé straně malíře osvobodilo a otevřelo nové možnosti umělecké tvorby: obraz nemusí být jen prodloužením oka, může být právě tak i naznačením jiného způsobu vidění.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné