Světlana Fialová

Radek Wohlmuth portfolio listopad 2012

Slovenka z Košic, která se našla v Praze. Jako jedna z mála i v epoše nových médií a digitálního obrazu neúnavně pokouší limity lineárního vyjadřování. U puštěné televize experimentuje s linorytem, xeroxem, „kreslí“ pomocí hřebíčků a nití nebo se kaligrafickými štětci pouští do tušových kompozic, ve kterých hlavní roli hraje objetí. V listopadu vyjde na Slovensku první knížka s jejími ilustracemi.

Světlana Fialová (* 1985) žije v Praze, miluje New York, těší se na pobyt do Londýna, ale nedá dopustit na rodné Košice. Studovat začala právě na tamní Fakultě umění Technické univerzity v ateliéru grafiky a experimentální tvorby u Rudolfa Sikory, aby ve třetím ročníku odešla na stáž na pražskou akademii k Vladimíru Skreplovi, kde už zůstala. „Učaroval mi způsob, jakým komunikuje se studenty,“ vysvětluje. „Navíc jsem tehdy měla sklony k tomu, ,vyrábět umění‘. Zkoušela jsem malovat, ale nešlo mi to, a právě on mě přivedl na myšlenku, že jsou i jiné způsoby, jak dělat obrazy.“Před dvěma lety tedy už absolvovala prací s názvem Nemilosrdná je moja izba v letě. Ta má sice ve svém erbu umělohmotnou podlahovou krytinu a rýtka, ale jinak posouvá linoryt o několik dimenzí dál, než je obvyklé, už proto, že jde o prostorovou instalaci „v životní velikosti“. Z odrytých a pomalovaných matric je zařízený svérázný, trochu surreálný pokojíček, kde z bočnic prádelníku vytékají pramínky krve, na ramínku visí „lidská“ kůže, z koberce se vynořují delfíni a v květníku vyvaluje oči odredovaný kaktus. „Bavil mě odpor toho materiálu i to, že mi rytí umožnilo víc kontrolovat linii,“ vysvětluje svůj příklon k nejmodernější z tradičních reprodukčních technik. „Na druhou stranu tisk mě nikdy nepřitahoval,“ kontruje svérázná grafička.

Světlana Fialová momentálně pokračuje v doktorandském studiu na bratislavské Vysoké škole výtvarných umení, ale dává o sobě vědět i v neakademickém prostředí. Loni skončila těsně před branami finále Ceny NG 333, ve stejném roce byla za Českou republiku nominována do národního výběru na Essl Art Award, letos se pro změnu dostala mezi poslední adepty na Cenu kritiky za mladou malbu.

Její příběhy oplývající epizodické figurální kompozice se sytí jak žitou skutečností, tak popkulturními vlivy. Výstava s numerickým názvem 217 označujícím číslo pokoje, kde během zimního semestru v roce 2008 bydlela, do pražské galerie etc. přenesla realitu všedního dne ve stísněném prostoru. Pro sebe i své spolubydlící Světlana Fialová z kartonu vytvořila osobní skrýše zajišťující ve společně sdíleném prostoru alespoň nějaké soukromí. Pomocí výrobků a aplikací z podobně lowcostových materiálů pak vystajlovala běžné zařízení bytu pro svou kamarádku. Loni v pražské Meet Factory na výstavě Městské legendy, jejíž pojmenování naznačuje inspirační zdroje, představila nejen repete povedené diplomky, ale i aktuální obrazy vytvořené svéráznou technikou kombinující linoryt, malbu akrylem a sprej. Na přelomu roku se výstavou Vínoslava Svařená v Enter Gallery poprvé samostatně představila v Bratislavě.

Bizarním obrazům z odrytých a kolorovaných linoleových matric zůstala věrná, ostatně ne nadarmo se momentálně chystá na oborové sympozium do Klatov, ale v originální technice nevidí jen výhody. „Těžko se to prodává,“ podotýká, „protože si lidi myslí, že je to míň než plátno.“ O moc lepší to asi nebude ani s jejími velkoformátovými nástěnnými kresbami, jakkoli jsou působivé. V jejich případě pro změnu lineární obraz vytváří systém zatlučených hřebíčků pospojovaných provázky. To, že se ale možná začíná blýskat na lepší časy, potvrzuje její poslední velká realizace pro pražskou restauraci Na Konci, kterou zdobí její kompozice velká 4,5 x 30 metrů. „Je to taková veselá kuchyňská bitka,“ vysvětluje autorka, která sama propadla kouzlu televizních kuchařských show. „Dělala jsem to zhruba dva měsíce a je to zase barevná matrice na stěně, která ale zasahuje i do jedné z lavic.“ To, že technickým neobvyklostem v jejím případě zřejmě není konce, potvrzuje i série gobelínů, kterou podle kreseb Světlany Fialové vytváří o dvě generace starší Věra Mičková.

Posledního půl roku se mladá experimentátorka pustila do tušových kreseb kaligrafickými štětci. „Jsou o výjimečnosti dotyku v digitálním světě,“ přibližuje jejich svět. „O balancování na hraně. O tom, nebát se být trochu trapný, nebát se objetí nebo zvířátek,“ vysvětluje hrdá chovatelka anduláka Ťuka, který je jedním z jejích stálých modelů. Kreslí ale i své kamarády a některé postavy mají podobu jejího přítele. „Někdy si pomáhám i sama sebou, ale pak to překresluju, abych to nebyla já,“ popisuje. Mezi její zdroje patří sociální sítě, ale zároveň ji fascinuje osobní příběh. Vliv na ni má i televize, kterou mívá často puštěnou k práci jako kulisu, takže na ni průběžně vizuálně doráží celé spektrum vjemů od starých patetických slovenských dokumentů po – slovy Světlany Fialové – „vykozené moderátorky z Jojky“.

Momentálně Světlana Fialová připravuje výstavu pro Dům umění v Opavě a k tomu se může těšit na křest souboru krátkých příběhů o městě, lásce a smrti s názvem Naum nejčtenějšího slovenského mladého spisovatele Michala Hvoreckého, která se stala jejím vstupem na pole ilustrace. „Mám ráda současnou beletrii, ale snažím se dohánět i klasiku,“ vypráví. „Kromě toho hrozně ráda chodím na výlety a nesměle zkouším windsurfing. Ale vlastně nemám žádnou pikošku, něco, čím bych se mohla blýsknout v Top Star Magazínu,“ uculuje se. „Prostě nuda.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné