Tereza Kabůrková
Radek Wohlmuth portfolio listopad 2014
Vnímavá fotografka, která neustále koketuje s kresbou a malbou. Jak ve skutečnosti, tak v rámci svých snímků. Dokáže fotit podobně, jako se jiní dívají, a nebojí se ani slova dekor. Své fotografie s nádechem piktorialismu se ovšem nerozpakuje dělit na kusy, multiplikovat do svérázných tapet nebo komponovat po vzoru čínské tušové malby.
K fotografii se Tereza Kabůrková (*1980) celkem prostě dostala v páté třídě, když její maminka přestala pracovat v drogerii a nastoupila do foto-kina. „Už za éry fotokroužku jsem poznala, že je jednodušší obejít svojí fušerskou techniku v kreslení a malování tak, že věci vyfotím,“ konstatuje. Když se tedy rozhodovala, kam na střední, podmínky byly jasné: z rodného Chomutova pryč do Prahy a výtvarná škola s fotografickým oborem. To splňovala jen hellichovka.
Střední škola jí dala nejen základ řemesla, ale přinesla i pár důležitých setkání: Petr Velkoborský studenty v předstihu seznámil s principy zonálního systému, během hodin dějin umění narazila na Morandiho obrazy a fotograf Pavel Hečko ji po maturitě nasměroval na ústeckou fakultu umění a designu. „Tehdy jsem měla už Prahy dost,“ přibližuje Kabůrková. „Ústí je krásný, kromě toho, že když se tam člověk nadechne, tak ucítí zubní pastu,“ směje se. Během studia se ještě víc přimkla k fotografii. Začala také v komoře pracovat s vedoucím ateliéru Pavlem Baňkou, který zrovna připravoval svou rudolfinskou výstavu Infinity. Asistentku mu dělá do dneška. Právě tehdy odstartovala její kariéra vyhledávané printerky.
Především se ale začala sama prosazovat jako fotografka. Ještě ve škole vytvořila autoerotický cyklus Tělem (2001/02), který je dnes ve vyhlášené sbírce skupiny PPF. „Tahle série vznikla vlastně v rámci naplnění studijní osnovy. Původně jsem chtěla pracovat s modelem, ale styděla jsem se,“ vysvětluje fotografka. „Nakonec bylo nejjednodušší fotit sebe. Chtěla jsem ukázat, že každý kousek těla může vyjadřovat nějakou erotiku. Byl tam vzdor vůči tomu, co se na fotkách ukazuje, a co už ne, ale také cesta k vlastní sexualitě.“ I když už k sebezpytu používá jiné nástroje, takže proti sobě nemusí fotoaparát obracet tak často, osobní rovina je pro její tvorbu stále charakteristická, stejně jako malířské vidění a přirozený cit pro tonalitu.
Naplno se to projevilo v absolventském souboru Krajinářství (2002–04), který sice jednu etapu ukončoval, ale zároveň se stal východiskem pro další práci. „V tomhle ohledu nemám zábrany,“ komentuje to Tereza Kabůrková. „Když vznikne jiná autentická věc, recyklace starších záběrů mi nevadí.“ Další posílení subjektivní linie přinesl několikaletý pobyt v Pošumaví. Pro mladou fotografku znamenal ještě větší příklon ke krajině a k tomu se přidalo zátiší. „Byl to výsledek dlouhých hodin prosezených v křesle,“ říká lakonicky. „Myslím, že dělám totéž co Morandi. Prostě se dívám na věci a chci vytvořit jejich obraz. Jsou neuvěřitelně klidné a tiché a já se snažím nepřidat nic navíc, ale nevím, jestli se mi to někdy úplně povedlo,“ uvažuje.
Tereza Kabůrková vystavuje od osmnácti, ale přelomové projekty přišly logicky skoro o deset let později. V roce 2006 se v A. M. 180 představila svým návazně procházkovým setem krajinných motivů s prozaickým názvem Jdu ven. Následující Odlesk laní (s Lukášem Kubcem, 2007) v Galerii Entrance zase přinesl úvodní reinterpretaci starší práce, když původní snímek přezvětšovala na krajinu složenou ze čtyř metrových kusů. „Tehdy jsem poprvé překročila to, že dělám jen hezkou fotku, která se mi líbí,“ upozorňuje. Díky své výstavě Wallpaper for FABS v polské Varšavě (2009) pro sebe objevila multiplikaci, když stejný motiv opakovaně osvítila na vodorovný pás fotografického papíru, který později nahradil vertikální svitek. To, stejně jako další uvažování o podobě fotografie a její prezentace, ovlivnila kniha o čínské filozofii od Oldřicha Krále. „Trochu jsem tehdy zanevřela na západní kulturu. Měla jsem pocit, že pokud v ní má mít něco větší hodnotu a hloubku, musí to bolet, ale Východ mi dal jiné východisko,“ shrnuje po letech.
Sama si uvědomuje, že je pro ni důležitá kontinualita, která se coby další princip odráží v její práci vývojově i formálně. Proto je významný i rezidenční pobyt v českokrumlovském Centru Egona Schieleho (2009). „Právě tam jsem začala fotit zátiší nejen z toho, co v místě je, ale i z toho, co si tam přinesete,“ objasňuje vznik své takřka už kultovní série s hruškami. Přestože v ní porušila zaběhnutá pravidla, zachovávají si stejně nearanžovanou „zanechanost“ jako předchozí oproštěná kuchyňská zátiší. Krom toho začala pro finální výstupy opatrně pracovat s barvou. Tu dřív používala hlavně pro své vizuální poznámky. Jihočeské vstupy pak zhodnotila při výstavě U Sudka (2011) ve fotografově ateliéru na pražském Újezdě. Rámováním, které dřív nepoužívala, nejdřív vytvořila ze svých v pravém smyslu fotografických obrazů Severních krajin a Zátiší fetišistické objekty do bytů, aby vzápětí expozici změnila a redukovala ji jen na přezvětšené „portréty věcí“ přibité skrz papír přímo do zdi. O rok později se na stejné místo vrátila, tentokrát během Festivalu Fotograf zaměřeného na veřejný prostor. Na zahrádku ve vnitrobloku s ateliérem chodila „zasazovat“ své fotografie. „Pro mě to byla hrozně svobodná věc,“ popisuje. „Nechat to tam počasí i osudu napospas. Překvapilo mě, že ty fotky až na jednu všechno bez úhony přežily.“
Inspirujícím setkáním se ukázalo být „náhodné“ výstavní spojení s Matějem Smetanou v bratislavském amt_projectu (2012). Společná expozice Polojasno zkombinovala Smetanovy animace zaměřené na optické procesy vztažené k fotografii s jejími snímky textury mraků nebo monumentální instalací tapet přes celou zeď. „Šedé fotografie ,nehmotného‘ nebe byly instalovány na stole jako objekt, tak aby se jich mohl každý dotknout a vnímat hmotu fotografického zobrazení. Zároveň měly působit jako protiváha ke světelným lineárním projekcím. Pro mě bylo také důležité, že jsem se tím nenápadně dotkla abstrakce,“ podotýká účastnice zásadních oborových výstav, jako byl loňský Vnitřní okruh v Městské knihovně GHMP. Současně ovšem stále nezapomíná kreslit a malovat. Zatím je ale fotografii důsledně věrná, takže sem tam vystaví jen snímek své kresby. To jí ale nebrání dál s fotkou zacházet jako s materiálem. Na své letošní výstavě Orienttepich ve zlínské Galerii Photogether některé šířkové záběry lesních interiérů obracela o devadesát stupňů, aby je bylo možné vizuálně číst i jako koberce. Ostatně ornament je další věc, která ji už léta přitahuje.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
