Tvorba je jen jedna
Jan Skřivánek rozhovor prosinec 2010
S Květou Pacovskou o knihách, řádu a věcech, které nejde narýsovat / Měřeno počtem zahraničních výstav a vydaných knih je Květa Pacovská jednou z mezinárodně nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Doma paradoxně příliš známá není. A pokud ano, hlavně jako ilustrátorka dětských knih a časopisů z let normalizace. Její originální volná tvorba na své objevení domácím publikem i zdejšími historiky umění teprve čeká.
Začněme úplně od začátku, kdy vás napadlo, že se chcete stát malířkou?
Ani nevím, bylo to samozřejmé. Začalo to hned, jak jsem se narodila. Okolo mě byla spousta krásných knih, rodiče měli obrovskou knihovnu a měli velký vztah k umění. Brala jsem za samozřejmost, že jsem měla i cizí knížky, francouzské, anglické – naši dost putovali po světě. Málo jsem si toho ale nechala. Jen lodní kufr, se kterým maminka s tatínkem, ještě než jsem se narodila, cestovali do Ameriky. Bylo u nás normální, že jsme chodili na výstavy, a naši podporovali umělce, kupovali si různé autory. Doma nad klavírem jsme měli Kalvodu, tančící víly. Takové prostředí má určitě vliv.
Proč jste se rozhodla pro Umprum, a ne pro Akademii?
Umprum mně připadala modernější. Hned po válce jsem chtěla studovat, ale ještě jsem na to neměla věk. Šla jsem do grafické školy, tu jsem ale nakonec nedodělala. Byla jsem velice nedočkavá. Po dvou letech jsem udělala zkoušku a přestoupila na Umprum.
Na škole jste studovala v ateliéru Emila Filly, jaký to byl pedagog?
Z koncentráku se vrátil s podlomeným zdravím. Jezdil všude v autě, vedle sebe měl svého buldoka Evičku… My jsme byli mladí a dívali jsme se na něj kriticky. Dnes to vidím jinak. Měl za sebou zkušenosti, byl filozof a napsal mnoho zajímavých publikací. Pro mě byla kupříkladu důležitá kniha O svobodě, kterou napsal v koncentráku. Jako malíř byl výborný kolorista. Diskuse u Fillů byly také důležité, mnoho lidí si z nich hodně odneslo. Nejsem ten, kdo by chtěl vznášet kritiky a něco mu vyčítat.
Jak jste na škole vnímala tehdejší politickou atmosféru?
To jsem nevnímala. Těšila jsem se z toho, že jsem u Filly, protože jsem ho považovala za kvalitnějšího než ty ostatní, Svolinského nebo Strnadela. Fillovu práci jsem hodnotila mnohem víc.
Krátce po dokončení studií se vám narodily děti. Znamenalo to přestávku ve vaší tvorbě?
Vůbec ne. Bydleli jsme v malém prostoru, pokoj a kuchyň. Pokoj jsme chtěli nechat pro děti, aby měly všecko krásné. Skončilo to ale tak, že oni tam nechtěli být sami. Měla jsem je v koši pod stolem a na stole jsem dělala svoje obrázky. Byli jsme oboustranně spokojeni. Nekřičeli, protože cítili, že se něco děje. Byla to spíš souhra a bylo to fajn. Možná to mám všechno zkreslené, ale takhle si to vybavuji.
Mohla jste si vybírat, které knihy budete ilustrovat?
To jsem nemohla. Byla jsem ráda, když jsem něco dostala. Knížky, které si hodně považuji, jsou Pohádky z bramborových řádků od Carla Sandburga. Ne všechno, co jsem ilustrovala, mělo tu literární úroveň, jakou by si člověk přál, ale tohle jsou fantastické texty. Jsem ráda, že tu knihu mám, a považuji ji za jednu ze svých stěžejních. V roce 1965 jsem za ni také získala hlavní cenu na Bienále ilustrace v Bratislavě, což bylo moje první mezinárodní ocenění. Zdálo se mi, i když jsem potom udělala mnoho dalších knížek, že pro mne bylo těžké ji překonat. Řadu let jsem dělala knihy, abychom se uživili, takže jsem se snažila dělat nejkrásnější obrázky, ale texty nebyly vždy na takové úrovni. Jedno období jsem se jim zdála moc moderní, takže jsem pak dělala jen pro dětské časopisy. Tenkrát se mi to samozřejmě úplně nelíbilo, ale zpětně vidím, že jsem se na tom hodně naučila. A vždycky jsem se radovala za dvacet pět korun, co mi za to přišlo složenkou.
Vedle toho jste se snažila dělat něco svého?
To je tak vždy. Člověk se snaží ukrást čas pro sebe. Tak vzniklo mnoho mých vzácných děl, která jsem ani neměla možnost vystavit. Mám řadu grafik, co jsem tenkrát dělala doma, leptala jsem je dole ve sklepě. Tiskla jsem to s panem Mirrem Pegrassim. To byl Ital – ani nevím, jak sem přišel –, absolutní tiskařská jednička, který tiskl Tichému a dalším renomovaným autorům. Měl vzácnou povahu, že ke všem přistupoval stejně, ať jste byl uznávaný umělec, nebo student. Měla jsem ho strašně ráda. Vytiskl některé moje úplně první a nejdůležitější grafiky.
Měla jste v 60. letech možnost vycestovat ven? Milan Grygar říkal, jak pro něj bylo důležité, když se mohl jet v roce 1964 podívat na bienále do Benátek.
Na bienále jsme byli spolu. Tenkrát tam jel autobus jenom výtvarníků, Stanislav Kolíbal se svou paní a další. Ještě před tím, v roce 1959, jsem byla na zájezdu v Moskvě, kde byla výstava amerického umění. Tam jsem poprvé viděla všechny známé Američany, třeba velká lyrická plátna od Rothka. A taky jsme se zúčastnili koncertu Leonarda Bernsteina, to byl velký zážitek. Hlavně kvůli atmosféře, protože Moskvané z něj byli úplně nadšení.
Bylo něco v tehdejším zahraničním umění, co se vám hodně líbilo?
Byla jsem překvapena abstrakcí, to se mně líbilo moc. Celá ta cesta do Moskvy pro nás byla důležitá, byl nás tam tehdy taky celý zájezd. V muzeu výtvarného umění jsme viděli klasiky moderního umění, nádherné obrazy od Matisse, nebo nám ukázali Chagallovy kresby pro oponu Moskevského divadla, které tam měli svinuté v rolích. To člověka určitě ovlivnilo. Benátky byly také důležité, protože tam jsme zažili posun až ke kinetismu, Soto, Le Parc. Bylo to pro nás něco neskutečného, ale zároveň jsme se z toho těšili a byli jsme rádi, že to vidíme. Pak byla ovšem na pár let zase přestávka.
Co jste v té době dělala?
Volnou tvorbu moc ne, dělala jsem grafiky, litografie do šuplíku a taky malé papírové objekty, u kterých jsem tehdy vůbec nevěřila, že by se mohly uskutečnit knižně. A snažila jsem se, abych dostala aspoň něco do časopisů. To jsem se vždy radovala. Nežádala jsem o žádná stipendia, nikdy jsem neměla pocit, že bych měla na někom vymáhat nějakou podporu. Vždy jsme se s mužem nějak uživili sami a vychovali naše kluky.
Jak funguje soužití dvou umělců?
Když jsou dva výrazní umělci, je to vždy velice těžké, protože vznikají třecí plochy. Zamlada jsme mnoho pracovali spolu, ale později se to trochu rozdělilo. Každý bojuje o vlastní vyjádření, což je absolutně správné. Měli jsme dohromady také ateliér, ale to neznamená, že jsme tam dělali společně. Pomáhali jsme si, Milan mně nebo já jemu – teď mi zrovna říkal, že našel fotky, kde spolu rýsujeme věci, které měl v Gentu na Chambres d’Amis –, ale postupem času jsme se naučili dělat každý na svém.
Byli jste někdy součástí nějaké větší skupiny nebo okruhu umělců, kteří k sobě mají blízko?
Ne, my jsme si vždy šli svou vlastní cestou. A potom jsme se stali i sami jednotlivci. Nechci ale mluvit v množném čísle. Nevím, jestli by Milan souhlasil s tím, jak to říkám. Myslím, že si oboustranně vážíme své práce, ale že hledáme každý svou cestu.
Na konci 80. let začaly vaše knihy vycházet v zahraničí, jak to vzniklo?
V roce 1983 jsem podruhé dostala cenu v Bratislavě a tam si mě všiml ředitel jednoho německého nakladatelství a nabídl mi spolupráci. Vysvětlovala jsem mu, že to půjde těžko, že to nikdo neudělá tak, jak bych chtěla. Oni řekli, že to udělají přesně, jak chci, abych neměla obavy. Pak bylo dlouho ticho a já si myslela, že to skončilo. Po nějakém čase se ale znovu ozvali a domluvili jsme se na knížce o počítání. Řekla jsem si, že ji udělám tak, abych s ní byla spokojená, i za cenu, že to třeba bude moje první a poslední knížka. Potom se stal zázrak. Knížka byla úspěšná, vyprodala se a dostala v Německu velkou cenu. Tím pádem jsem mohla udělat celý projekt, který se dál vyvinul. Udělala jsem knihy o barvách, o tvarech, o písmenech, o tom, jak si udělat papírového kamaráda. Byly to pak už papírové knihy-objekty. A jak nakladatelství pracují mezi sebou, dostalo se to do Francie a pak i do dalších zemí, do Japonska, Koreje, Španělska, Holandska, Anglie, Itálie. Můj evergreen O květinovém králi má teď vyjít v Tate Gallery v jejich řadě uměleckých knih pro děti.
V Česku se nenašel nikdo, kdo by některou z těch knih vydal?
V 90. letech tu o to nebyl zájem a teď zase já nemám čas. V půlce října mi začala výstava v Německu v muzeu knihy v Troisdorfu, teď připravuji další do Francie do bývalého kláštera ve Fontevraud a příští rok mám mít výstavu v Římě. Všude splňuji, co mohu, ale jsem trochu omezená časem, takže radši pracuji na nových projektech. Poslední knížkou, která mi v Čechách vyšla, byla bibliofilie Otázky prostoru, kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Aulos. Skládá se ze tří dílů – o bodu, o kruhu a o ploše – a vždy jsou to moje obrázky a vybrané pasáže, třeba jen jedna věta, z Wittgensteinovy knihy Tractatus Logico-Philosophicus, která je po myšlenkové rovině geniální. Je to takový pokus o dialog, jeho myšlení strukturalismu v oblasti textové a u mě je to myšlení struktury v oblasti výtvarné. Veřejnost bohužel neměla příležitost to moc ocenit, protože to vyšlo jen ve třiceti kusech.
Ve Francii jste před pár lety dělala zvláštní projekt Kniha pro tebe. Můžete ho trochu přiblížit?
To je knížka, kterou v roce 2005 dostaly všechny děti narozené v departmentu Val-de-Marne, což je hned vedle Paříže. Každý rok oslovují někoho jiného, aby tu knížku navrhl. Přede mnou byli tři Francouzi, velice známí a oblíbení, a já jsem byla první cizinec. Pro mě je každá kniha malé muzeum, do kterého instaluji obrázky. Myslím si, že to má velký dosah, protože když je bytost maličká, tak má mozek ještě nepopsaný. To je, jako když máte čistou pásku a tam se všechno zapíše velice čistě a důkladně. Myslím, že to ovlivní činnost člověka v jeho životě. Já v to věřím. Když to dáváte dospělému, tak se někdy stane, že ten už má plnou tašku a vůbec neví, že mu tam něco přibylo nebo ubylo. Tady máte ještě pocit vkladu. Tahle kniha může být pro úplně malé děti nebo pro milovníky umění, nebo to mohou mít nejdřív malé děti, a když to nezničí, tak se pak stanou milovníky umění a mají publikaci doma postavenou jako papírovou sochu.
Dá se říct, že knihy, které teď děláte, jsou jakousi syntézou vaší tvorby?
To bych ani neřekla. Knížky mají výhodu, že se jejich prostřednictvím dostanete na místa, kam se s výstavou nedostanete. Je to informace pro lidi o způsobu mého vnímání nebo tvorby, ale že by to byl nějaký rezultát mého díla, to ne. Je zde otázka určité spolupráce s tiskem a vědomí toho, co je a není možné. Vytištěná knížka je objekt sám o sobě, který nemá nic společného ani třeba s vystavením originálů. Je pravda, že tam na malé ploše řeším mnoho otázek, které mě zajímají i v malbě nebo v prostorové tvorbě, ale beru to jako jedno odvětví z mnoha, kterým se člověk věnuje.
Začátkem 90. let jste několik let vyučovala v Berlíně, jak to vzniklo?
Byla to revolta studentů, kteří mě mermomocí chtěli. Vedla jsem ateliér vizuální komunikace na Hochschule der Künste v bývalém Západním Berlíně. Bylo to už po pádu zdi, takže tam byli studenti z Východu i ze Západu. Přišlo mi, že ti z Východu šli víc za výtvarností, zatímco ti západní spíš po komerci. Učila jsem tam tři semestry. Byla tam bezvadná atmosféra. Vedle mě učil Anthony Caro a další osobnosti. Měla jsem tam byt, ale stále jsem jezdila sem a tam. Nakonec jsem to s těžkým srdcem vzdala, protože chtěli, abych podepsala smlouvu nastálo, a na to jsem se necítila.
Rozdělujete své dílo na volnou tvorbu a tvorbu pro děti, nebo to jsou spojité nádoby?
Nikdy jsem to neměla oddělené a vždy se velmi zlobím, když o tom tak někdo mluví. Já říkám, že je to to samé. Úplně stejné to samozřejmě nemůže být, ale můj přístup k tomu ano. Vždy jsem se snažila, aby to bylo umění ve vysoké kvalitě, i když to byla malá kresbička do Sluníčka. Myslím, že tento názor byl ode mě správný, jestli to tak mohu říct. Věřím tomu. Dělala jsem to, jako kdybych malovala ten či onen obraz, a neviděla jsem to tím pádem tak zle.
Vidíte zpětně ve své tvorbě kontinuální linku?
Vidím v tom soustavnost a docela si toho považuji. Člověk se musí rozhodnout, co bude zpracovávat, protože nemůže všecko stačit. Mým tématem je samotné výtvarné umění. Začíná to v grafikách, které jsem dělala v 60. letech, kde je nosnou osou linie. Hodně jsem pracovala s obkreslováním nějakého tvaru, který se nekonečně množí. Šlo mi o vytváření určitého prostoru, výtvarného prostoru. Máte určitou plochu a kresbou ji můžete krájet a vymezovat v ní tvary. Tím poskládáním se vytváří ne iluze, ale pocit prostoru, že můžete vejít dovnitř a pohybovat se tam. Osou díla, které předvádíte, je ale linie. Fascinoval mě tenkrát odpor kovu, zinkové nebo měděné desky, který ji určuje. Jde o akt kreslení, ale pak to zůstává jako rezultát obtisknuto na papíře. Tenkrát i teď se mi zdálo, že ten otisk není tak silný jako deska samotná, a tak jsem na poslední výstavě před zavřením Hollaru v roce 1970 vystavila grafiky i kovové desky. To mě velice uspokojovalo. Na některé jsem ještě něco různě lepila, takže vznikaly takové malé asambláže. Vždycky říkám, že vůbec první asambláže jsem dělala ještě jako malá holka, když jsme s babičkou pekly na Vánoce a vykrajovaly kolečka a hvězdičky a dávaly je na plech. A vánočky že byly moje první skulptury. Že to mohou být asambláže, jsem tenkrát samozřejmě nevěděla. Tu legendu jsem si vytvořila až zpětně, ale myslím, že je správná a v pořádku.
Ve vašich malbách je silné napětí mezi přesnou geometrickou formou a náhodou.
Ano, je to pokus o uvolnění. Vyhovuje mi pevný řád, ale pak je tam jakási touha uvolnit se z něj. Ráda tu přísnou geometrii naruším nebo nechám něco nedořečené. Myslím, že je lepší, když si to člověk domyslí sám, je to víc tvůrčí. Absolutní svoboda pro mě ale také není žádoucí, to není dobře. Jsou to jakési pokusy vydechnout.
Řád věcí kolem nás je ostatně také málokdy přesně geometrický.
Nevím, některé otázky prostě ráda nechávám otevřené. Některé se vyřeší až tvorbou a na některé věci vůbec nemůžete přijít, aniž byste se nepokusili je nějakým způsobem vyjádřit. Když se o to pokoušíte, zjistíte, že skutečnost je jiná, je hlubší, nebo světlejší, tmavší, rovnější, nebo víc dokulata. Nezbytný je právě proces tvorby. A ten je důležitý pro každého člověka, proces uskutečňování věcí. Je to otázka svobody, která v normálním životě neexistuje, ale je možná v oblasti tvorby. Nechci říkat v oblasti umění. To už se pak dostanete do filozofie. Je hezké, že se to nedá úplně přesně narýsovat od shora dolů, že to má posun.
Některé vaše obrazy jsou až radikálně minimalistické. Vzít velké plátno a nakreslit na něj jen dvacet čar, tak, aby to fungovalo, musí být velice náročné.
Mnoho lidí se pak stejně zeptá – na tom budete ještě malovat, budete to dokončovat? A já, že už je to deset let hotové a nemíním na tom měnit ani čárku. Je to záznam mého hledání a myšlení, stopy mého denního nebo celoživotního úsilí. Jednotlivé obrazy jsou jakési střípky nebo fragmenty, které vyjadřují celkové pocity člověka. Tento způsob tvorby se ale vždycky nepovede a pak je nejlepší obraz zničit a udělat další.
Používáte hodně zářivé barvy. Bylo to vždycky tak?
Částečně to bylo určeno mým praktickým životem. Vzhledem ke špatnému papíru, na který se tiskly knížky, nešlo v ilustracích s nějakými jemnými barevnými tóny vůbec pracovat. To mě k tomu trochu nutilo, ale i tak k tomu inklinuji. Mám ráda jasné slovo. Když je to zelená, tak pořádně, když červená, tak červená. Některé subtilní věci jsou vzácné a krásné, ale nesmí jich být moc.
Existuje ženské umění? Jsou díla vytvářená ženami jiná než vytvářená muži?
To já nevím a ani se tím nezabývám. Odlišuji dobré a špatné umění, ale ženské a mužské umění? To by člověk musel mít jiný přístup a nešlo by už tak úplně o umění. Pro mě to nemá vůbec smysl, není to směr, kterým bych o věcech přemýšlela.
Kolik stihnete namalovat obrazů za rok?
To vám nepovím, protože to nevím. Když máte jasnou myšlenku, můžete toho stihnout velmi mnoho. Když tápete, můžete s jedním obrazem bojovat celý život.
Míváte rozpracováno víc obrazů najednou?
Někdy ano, ale to už jsou individuální detaily tvorby. Určitě se to nedá paušalizovat na všechny umělce nebo na celý svět. A to je dobře, všecko krásné nemá být úplně nejkrásnější. Myslím, že nejkrásnější je tvorba sama. Pocit tvoření je podle mě důležitý. I když mnoho lidí mi říkalo, jak jsou nešťastní, když se jim práce nedaří, jak by si přáli. Takže jim obraz nepřináší kýžené štěstí. Ale to jsou intimní, individuální věci. Dělat dobré umění je svým způsobem prosté a krásné a máme to rádi. A svým způsobem je to samozřejmě také velmi těžké.
Vaše tvorba působí velice mladě a váš podpis má blízko například ke graffiti. Nakolik sledujete současné mladé umělce?
Můj podpis vychází z toho, že jsem už podepsala hodně grafik a ta forma se za tu dobu určitým způsobem vytříbila. A už ji nemíním měnit. Mladé umělce sleduji, ale ne tak pilně, jak by si přáli. Oni mě ale taky nesledují tak pilně, jak já si přeji.
Květa Pacovská se narodila v roce 1928 v Praze. V letech 1947 až 1952 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Emila Filly, kde se potkala se svým budoucím manželem Milanem Grygarem. Od 60. let se věnuje knižní ilustraci a tvorbě autorských knih. Ilustrovala například Pohádky z bramborových řádků od Carla Sandburga (1965), Pána much od Williama Goldinga (1968), vlastní pohádkovou knihu Svět bratří Grimmů (1984) nebo básně pro děti Josefa Hanzlíka Pimpilim pampam (1988). Její ilustrace se objevovaly také v časopisech Sluníčko a Mateřídouška.
Již v roce 1965 získala hlavní cenu na Bienále ilustrace v Bratislavě, v roce 1988 pak grand prix na obdobné přehlídce v Barceloně. Skutečného mezinárodního věhlasu dosáhla až po roce 1990, kdy v Německu vyšla její autorská kniha Eins, fünf, viele učící malé děti počítat. Kniha v Německu získala cenu za dětskou literaturu a následně vyšla ve Francii, Itálii, Japonsku a Koreji. V roce 1992 byla Květa Pacovská vyznamenána cenou Hanse Christiana Andersena, nejvýznamnější mezinárodní cenou pro autory a ilustrátory dětských knih.
V letech 1992 až 1993 vedla ateliér vizuální komunikace na Höchschule der Kunste v Berlíně. Řadu ocenění získala i za svou grafickou tvorbu, jmenovitě za autorské plakáty k vlastním výstavám. Naposledy letos v červnu obdržela čestné uznání mezinárodní poroty na Bienále Brno. V roce 2004 měla výstavu v Museu Kampa a letos v září menší výstavu v Galerii Smečky. Soubornější přehled o její volné tvorbě nabízí německo-anglická monografie vydaná k výstavě Maximální kontrast, která se konala na přelomu let 2007 a 2008 v Muzeu užitého umění ve Frankfurtu. Od 11. prosince do 18. května příštího roku vystavuje v středověkém opatství Fontevraud ve Francii.
Staří mistři v Praze
Jan Skřivánek výstava zima 2019
Národní galerie začátkem listopadu otevřela novou expozici starého umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, jejímž hlavním autorem je ředitel Sbírky starého umění Marius Winzeler a která propojuje dvě dříve oddělené prezentace českého a evropského umění renesance...
Světlo to někdy zkazí
Jan Skřivánek rozhovor červen 2021
Rozhovor s Jaromírem Novotným jsme měli naplánovaný několik let, čekali jsme však na možnost spojit jej s nějakou větší výstavou. Příležitost se naskytla až nyní – v létě se představí v Domě umění města Brna. Jaromírovy obrazy, ať již pracuje s barvami, či jen s ...
Ten, který bude. Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda
Jan Skřivánek výstava červen 2023
Už jen do půlky července hostí Valdštejnská jízdárna velkou výstavu obrazů a kreseb Josefa Mánesa, která s několikaletým zpožděním připomíná dvousté výročí umělcova narození a sto padesát let od jeho smrti. Jakkoliv je Mánesovo jméno jedním z nejznámějších v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
