Veronika Vlková
Jan Zálešák portfolio říjen 2010
„O jednom kocourovi, co chtěl být slušný, a tak si natáhl kamaše, jenže pořádně nevěděl, jak se to dělá, tak si je chudák natáhl i přes hlavu a pak nic neviděl a ani ostatní pořádně nevěděli, kdo to je. Naštěstí tam má kamaráda, druhýho kocoura.“ Tuto větu nenajdete v dětské knížce, ale na webové stránce Veroniky Vlkové, umělkyně a chovatelky koček. Veronika Vlková má k dětskému světu blízko; píše pohádkové příběhy a sní o vlastní galerii, která by byla jenom pro děti.
Když se Veronika Vlková v roce 2007 vrátila ze studijního pobytu v čínském Chongquingu, vedle různých fantazijních postaviček a zvířecích charakterů (například medvědů a lišek) se v jejích obrazech zabydleli taky drobní lidé s šikmýma očima. Někdy jedou na kole nebo skútru, jindy okopávají pole, na pozadí je doplňují dřevěné brány nebo pagodovitě vrstvené domy. Za dva roky odjela Vlková na Island, a když se vrátila, přesunuly se příběhy jejích postav pod sopky, z nichž vytékají proudy lávy – někdy tuhnou jako perlové náhrdelníky, jindy se jejich horkost míchá s výpary horkých pramenů, a vznikají tak zářivé krystaly a duhy.
Exotika
Cestování vždy patřilo k atributům umělectví – jet dál, vidět víc než ostatní a následně to zpracovat v obrazech. Dnes jsou různé zahraniční stáže a rezidence běžným standardem, často je to ale cestování pro cestování, jednoduché využití jedné z mála výhod, které byrokratický aparát současným umělcům poskytuje. Jen u nemnohých se proto setkáme s tak čitelným pronikáním zkušeností a prožitků z cest do tematické roviny díla jako u Veroniky Vlkové, která je v tomto ohledu dědičkou romantické tradice zájmu o vše exotické, vzdálené a cizí.
Zeměpisně nebo kulturně vzdálená místa se v její práci potkávají s těžko dostupnými územími vzpomínek, snů a nevědomí.
Právě z nich vychází i několik základních motivů, které procházejí napříč řadou obrazů (ať už malovaných nebo videoobrazů) – „erbovní“ zvířata, plameny, květiny, houština větví, ale třeba i skejt nebo basketbalový koš. Tyto motivy vítají diváka znalejšího autorčiny práce ve známém prostředí a jejich přítomnost dokáže vnášet prvky exotiky i do míst, která jsou nám známá a blízká. Dobře je to vidět v její diplomové práci Napůl neviditelný, napůl hnědý (2010), jež nás přivádí do povědomých exteriérů českého lesa a předměstské zástavby, ale díky zcizujícím prvkům – německy vyprávěnému příběhu, kostýmům a některým z výše uvedených motivů – se tyto známé prostory stávají téměř surreálními.
Postprodukce
Výtvarná práce Veroniky Vlkové má dvojí těžiště – malbu a video. Jedno i druhé se pak v galerijních prezentacích obvykle spojuje s drobnějšími či výraznějšími instalacemi. Pro malby i videa pak platí, že se v nich opakovaně setkáváme s relativně stabilním repertoárem motivů, které – doplněny o aktuální prvky – přecházejí z jedné práce do druhé. Na výstavě, jako byla například letošní The Volcano Show v brněnské Galerii mladých, pak může autorka rozvíjet celou instalaci jako intersémiotické vyprávění – příběh přechází z obrazu do obrazu, z média do média, odehrává se v podstatě v prostoru mezi nimi.
K práci s videem, s nímž na brněnské Fakultě výtvarných umění začínala, se Vlková vrátila v roce 2008. První z krátkých videofilmů se jmenuje Průhledný věci jsou krásný (2008). V poetické obrazové koláži, která se odvíjí kolem základních motivů deště a domova, hraje hlavní roli čínská dívka, s níž autorka strávila několik měsíců při doučování. Není to skutečné vyprávění, „příběh“ se odvíjí v napětí mezi jednotlivými fragmenty, z nichž je celek poskládán. K posunu došlo v dalších dvou videích, která vznikala ve spolupráci s Magdalenou Bažantovou. ABC Devil (2008) a The Snow Queen (2009) jsou vystavěné z rozmanitého materiálu, sesbíraného během pobytů v Londýně a na Islandu. Mírně vouyerské záznamy všedních situací se mísí s inscenovanými pasážemi. Podobně je to i se zvukovou stopou, v níž se prolínají pouliční „ruchy“, vyprávění snů, záznam rozhlasové hry atd. Zatím poslední autorčin film Napůl neviditelný, napůl hnědý (2010) svou poetikou navazuje na předchozí tři, ale jde ještě dál. Už to nejsou jen útržky příběhů, které se lehce dotýkají obrazové vrstvy a vytvářejí tak nečekaná spojení. Veronika Vlková se posunula k epičtější, ucelenější formě, v níž ovšem stále zůstává velký prostor pro experiment; důležitější místo v tomto krátkém filmu získal hudební doprovod, který vznikl ve spolupráci s Tomášem Dvořákem.
Vztahová estetika
Názvy Bourriaudových textů, které jsem vybral jako mezititulky, jsou výstižnými metaforami klíčových prvků práce Veroniky Vlkové. Přátelství, vztahy a umělecké spolupráce jsou v uvažování o estetice její tvorby velmi důležité. S Tomášem Dvořákem Vlková nespolupracovala pouze na své diplomové práci – společně již nějaký čas připravují Mikrofontánu, rozhlasový pořad založený na průnicích mezi (vizuální) představivostí, vyprávěním a hudbou. S Radoslavem Zrubcem dospěla autorka k charakteristickému způsobu instalační práce, která nejprve vznikala jako autorský dialog, v němž je někdy nakonec téměř nemožné určit, kde začíná a kde končí individuální vstup. Podobně filmy vzešlé ze spolupráce s Magdalenou Bažantovou problematizují hranice autorství – a nejenom v tom ohledu, že si při jejich vzniku obě autorky dělily produkční činnosti. Dlouhodobý charakter má pak spolupráce s Antonínem Koutným – nejdříve jako Milenci z kiosku a nyní jako Teve se tito dva výtvarní umělci pomalu usazují na nezávislé hudební scéně.
Ke zmíněným spolupracím, které výstavní provoz tak či onak registruje, je u Veroniky Vlkové třeba přičíst ještě pedagogickou činnost (nakonec i video s Li – Průhledný věci jsou krásný – vzniklo v návaznosti na ni). I v síti všech naznačených vztahů zůstává charakter práce autorky jasně čitelný – je to zřejmě právě tato otevřenost novým zkušenostem a setkáním, z níž její individuální „rukopis“ vyrůstá.
Když se figura stane médiem
Jan Zálešák recenze září 2017
Volné pokračování Neklidné figury v GHMP / Malba, kresba nebo fotografie jsou slova, která automaticky vyvstávají na mysli, když se v souvislosti s výtvarným uměním použije pojem „médium“. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy Sandra Baborovská připravila pro prostory...
Lesk, který není zbožím
Jan Zálešák recenze leden 2009
Milan Houser v Galerii Kabinett ve Zlíně / Tvorba Milana Housera (1971) se již řadu let odehrává mezi dvěma póly. Jeden je tvořen realizacemi pro veřejný prostor – z poslední doby jsou např. jeho Náplavky, poněkud groteskní plastiky vzniklé až dadaistickou kumulací...
Ostřílení i neznámí
Jan Zálešák recenze červenec 2009
Od roku 1997 připravuje Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně vedle Nového zlínského salonu (jeho obnovená tradice začala v roce 1996) také Zlínský salon mladých.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
