Vojtěch Fröhlich
Radek Wohlmuth portfolio květen 2015
Má rád sport, přírodu, legendy a také pocit osobního sdílení zvláštních situací. Z toho všeho generují jeho způsoby uměleckého uvažování i vyjadřování. Od fotografie tak postupně postoupil třeba k prožívání prostoru lezením po zdech galerií. Momentálně je ale jeho hlavním projektem zprovozňování klubu na pražské akademii. V zásadě se dá říct, že tematizuje hlavně svůj život.
„Ve třinácti jsem s otcem vylezl na Mont Blanc, a tím to možná vlastně všechno začalo,“ vzpomíná čerstvý absolvent ateliéru konceptuálního zkoumání Tomáše Vaňka. „Jezdili jsme na lyžích, lezli po skalách a u toho se fotili. Možná to není úplně nejtypičtější cesta, ale po gymplu jsem prostě dělal přijímačky na fotku na FAMU.“ Tam narazil na jednoho ze svých klíčových učitelů Bohumíra Prokůpka, se kterým se potkali především ve společné zálibě v přírodě, a vytvořil první zásadnější práce.
Už u nich se výrazně projevil jeho sklon ke konceptuálnímu přístupu. V cyklu snímků Modřanská rokle (2008–09) vtíral do obrazů krajiny autentické přírodní pigmenty ze zachycených míst, a obohacoval je tak kromě koloristické stránky zároveň i o rozměr vůně. Bezejmená série ze stejného období, někdy orientačně označovaná jako ......... (tečky), zase vnášela do snímků lesních interiérů reálné světlo, když Fröhlich průsvity mezi větvemi a listím zaplnil stovkami dírek téměř kontemplativně propíchaných špendlíkem. Z jedné strany fotografie simulovaly přirozený světelný režim, z rubu je bylo možné vnímat jako grafiku složenou z perforací.
„FAMU byla důležitá hlavně proto, že jsem se tam zorientovával ve světě umění a zjišťoval, co mě zajímá,“ poznamenává k prvním letům svého výtvarného školení držitel Ceny Josefa Hlávky. „K tomu ovšem patřilo i zjištění, že se do budoucna nechci omezovat jen na fotku, ale potřebuju se vyjadřovat nezávisle na médiích,“ dodává. To byl také hlavní důvod, proč po bakalářských zkouškách odešel na akademii výtvarných umění, kde zamířil do intermediálního ateliéru Miloše Šejna. Také jeho další projekty se zaměřovaly na subtilní postupy, přírodní vjemy a fyzický prožitek. Dobře to dokumentuje akce Srdíčko, které symbolizovalo tvar trasy, již hodlal projít podle navigace mimo cesty napříč krajinou, i výstava ///////// (2009) spočívající v odstranění devíti okenních tabulí v Galerii AVU, takže se „vyvětrala od umění“ a při tom se touto jemnou změnou otevřel prostor novým možnostem vnímání, jako jsou pocit prázdna, zvuky doléhající zvenku, nečekané závany větru nebo venkovní chlad.
Ve stejném roce rozvinul svou „sportovní“ uměleckou linii běžeckým projektem 42 195 pro Benzinku u Slaného, když zjistil, že vzdálenost z jeho domova k alternativnímu výstavnímu prostoru zhruba odpovídá maratonské trati. V roce 2011 pak ve své site-specific performanci Cca poprvé uplatnil v rámci výtvarného kontextu své zkušenosti s lezectvím. Odehrála se v prostoru akademie a Vojtěch Fröhlich při ní prolezl školu od vrátnice do svého domovského ateliéru ve třetím patře, aniž se nohou dotkl podlahy. Jako opora mu posloužil zmultiplikovaný mobiliář interiéru školy – vypínače, lišty, požární čidla či reprodukce obrazu od Eugèna Delacroixe, který po večerech potají instaloval. První předmětnou intervenci tvořily hodiny ve foyeru, na nichž posunul čas, čímž symbolicky znejistil realitu.
„Pro mě je to absolutně přirozená forma projevu,“ tvrdí. „Odmala dělám sport a nevnímám zásadní rozdíl třeba mezi běháním a kreslením. Je to jen další metoda, která je zatím v kontextu umění méně typická, takže na ni lidi nejsou zvyklí. Ale člověk trénuje malování stejně jako běh. Netvrdím, že můj fyzický projev je umění. Já to nedělám jako tanec. Jako umění vnímám všechno, co se stane v rámci té události, počínaje instalací až po to, že se sejdou lidi,“ uzavírá. Fröhlichovi jde především o umělecký zážitek jiného typu, proto neváhal lezení použít, ale v jiném kontextu, i v několika dalších případech.
Na výstavě Ostrovy odporu (2012) ve Veletržním paláci se tak podle svých slov pohyboval po expozici symbolicky proti proudu času a zpět, při Zdálo se ti o horách? (2014) v pražském Českém centru šlo ve skutečnosti o stopu cepínu ve zdech galerie. Při projektu -1 ve Ville Arson (2014) respektovaného architekta Michela Marota ve francouzské Nice chtěl pro změnu rozhýbat unikátní budovu a stát se podivnou součástí jejího podvědomí. Zatím naposledy to bylo při výstavě se Sebastianem Stumpfem v Drdova Gallery (2014), kde pomocí záznamu headkamery simuloval „průlet“ domem. Patřila k tomu i práce s klaustrofobií diváka a překročení komfortní životní zóny.
To – společně se zaujetím fenoménem času – jsou další průvodní znaky jeho tvorby. Ukázal to i dvojprojekt Křehké kino v roce 2012. V první části, která se odehrávala v brněnské Galerii mladých, kde se snažil symbolicky zastavit čas čtyřiadvacetihodinovým otáčením hodinek proti chodu ručiček, tak aby vteřinovka ukazovala stále na pomyslnou dvanáctku. Poté následoval týdenní pobyt v odloučení zatemněné Galerie Jelení v Praze. „Člověk se snaží dosáhnout nemožného,“ vysvětluje Vojtěch Fröhlich. „Nejdřív jsem si uvědomoval každou sekundu jednoho celého dne, potom jsem zase v absolutní tmě naprosto ztratil pojem o čase.“
Diplomoval loni projektem Flow, který se vztahoval k soustředění a k novému sportovnímu fenoménu s názvem slackline – modernímu provazochodectví ve velkých výškách po tenkém popruhu. „Lajnu“, která mu sloužila i jako paralela k odchodu ze školy, si natáhl v pátém patře Veletržního paláce nad Malou dvoranou, kam chodil měsíc trénovat před a po otevíracích hodinách. Také ona symbolizovala vstup do jiného stavu mysli. „Mozek není zvyklý negenerovat myšlenky, přitom v tomto případě právě myšlenka často vytvoří pád,“ vysvětluje mladý umělec, který momentálně za svůj největší projekt pokládá zprovoznění klubu na akademii.
„Začalo to jako experiment o klauzurách před dvěma a půl rokem, když jsem se rozhodl, že tady vytvořím zázemí domácího krbu. Teď ta transformace dostává definitivní podobu,“ vypráví zaníceně truhlář, zahradník a barista v jednom. „Všechno se snažím dělat sám s kamarády, od pěstírny po práci s kovem a truhlařinu. Procházím všemi řemesly a jako nejvýznamnější vnímám moment, kdy to jde, a užívám si, když to roste, funguje. Nejdůležitější v životě i umění pro mě totiž je ten prožitek vývoje.“ Asi tedy nepřekvapí, že pro aktuální výstavu Jana Brože Telepathy or Esperanto? do Futury připravil oběhový „cévní“ systém z hadiček s postmixem limonád.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
