Vojtěch Horálek
Kateřina Tučková portfolio červenec 2011
Z letmého pohledu na tvorbu Vojty Horálka by se mohlo zdát, že se mezi pražské umělce pokusil infiltrovat Krakonoš. Vousáč, jehož výstavní realizace zachycují vlastní toulky krajinou s podivnou, kymácející se věcí na zádech a poutnickou holí v ruce, ale není vládce hor, nýbrž nedávný absolvent AVU a loňský vítěz ceny JUNGart. Byť se prezentace Batohu, kolem nějž se hromadí performance, videa a cykly fotografií, stala nejviditelnějším projevem jeho tvorby, jeho umělecké portfolio je mnohem širší.
Vojta Horálek (1983) je umělec všeho druhu – ovšem míněno nikoliv v konotaci s nezapomenutelnou Sekorovou postavičkou. I když v roce 2010 absolvoval v malířském ateliéru Michaela Rittsteina, jeho zájem už od počátku pokrýval víc než malbu. Svědectví o tom může podat i jeho předchozí studium – na žižkovské uměleckoprůmyslové škole absolvoval střední i vyšší odborné vzdělání zaměřené na řezbářství a tvarování dřeva, posléze na jeho restaurování. Není divu, že se vztah k tomuto materiálu a k praktické rukodělné činnosti stal silným motivem jeho tvorby.
Klíčovým pojmem, který nejpřesněji charakterizuje jeho dosavadní práci, je kutilství a v rámci něho experiment. Horálek dílenskou (nebo zahradnickou) práci tematizuje ve svých malířských kolážích, v nichž se lze často setkat s domácím kutilem vyrábějícím na ponku podivnou věc, případně přímo s onou věcí, kdy se podkladem malby stává předmět vysoustružený do podivného tvaru (např. Tygr – olej na plátně napnutém na rámu ve formě rejnoka, 20 x 25 cm, 2010).
Jedním z těchto děl je i pověstný Batoh, který je smontován na konstrukci skutečné zálesácké krosny, která je použita jako platforma pro množství do všech směrů otevíratelných vrátek, jež jsou zároveň oboustranně zpracovanými uměleckými díly. Smysl takového objektu, který autor pravidelně vynáší na své mimopražské máchovské toulky, zůstává pro praktického člověka záhadou. Pro umělce však znamená všudypřítomnost umění, které si životem nese jako příslovečné břímě, v němž se snoubí oba jeho životní zájmy: zmíněné kutilství (v podobě montáže obskurního předmětu krosna-objekt) a tramping (v podobě objektu, který lze nést na cestách na zádech jako věc k tomu určenou). Druhá oblast autorova zájmu generovala jeho několikaleté tvůrčí úsilí, které vyústilo až do diplomové práce – její součástí byly malby se zálesáckým tématem, zmíněný batoh, malířsky pojednaný Stan, cyklus fotografií z jedné z výprav a konečně i video vytvořené ve spolupráci s Mikulášem Adamovským. Video dokumentuje performanci nazvanou Přebývání v obrazu, v níž Vojtěch Horálek vynesl batoh i stan do zimní přírody.
Horálkovo směřování je v určitém smyslu fascinující – především tím, že se zaobírá tématy, která jsou pro většinovou společnost tak málo zajímavá. Zcela se vyhýbá trendu angažovanosti, jeho díla jako by chtěla rezignovat na světonázor autora i diváka a nechtěla mít s „kolektivem“ nic společného. Jako by byla určena jen tomu, kdo je vyrobil, případně několika dalším podivínům, kteří chtějí Horálkův uzavřený svět sdílet.
„Nezajímá mě zpracovávání velkých a angažovaných témat. Mnohem zajímavější a důležitější se mi jeví jakási osobní, interní exotika, kterou nacházím třeba v podstatě trampingu a trampské písně. Na základě takových inspiračních zdrojů se pak snažím vytvořit díla s poetikou, která je postavená na příbězích ukrytých v útržcích a detailech prostředí kolem mě. Myslím, že podoba výsledných produktů má také co do činění s terapeutickou funkcí umění, které mi umožňuje únik před divočinou okolního světa – ať už to je útěk do zdí kutilovy domácí dílny, nebo do nezkrocené přírody pár kilometrů za Prahou,“ komentuje svou práci autor.
A tak se jeho interní poetika objevuje v malbách, kolážovitých sešívaných obrazech, objektech, fotografiích, performancích a videích nebo třeba ústí do každoročně pořádané akce nazvané Staroboleslavská pouť.
Byť je prolínání uměleckých žánrů v současném umění časté, ostatně postmoderní doba je na tomto principu přímo vystavěna, nebývá zvykem, že to, co vyvěrá z tvůrčí podstaty jednotlivých autorů, tvoří tak kompaktní celek jako v případě díla Vojty Horálka. Tento kompaktně utvořený celek nese nejen jasný punc jeho autorské ruky, ale také punc přesvědčivosti. Neboť jakákoliv akce, performance nebo hmotné dílo, které Horálek vytvořil, jsou zcela uvěřitelné. Protože je jasné, že je beze zbytku prožil, což je nejlepší garance přesvědčivosti výsledného artefaktu i celku díla. Tam, kde v případě jiných umělců sídlí často kalkul a experiment je jen prostředkem k bezobsažnému zaujetí, tam je Horálkova tvorba ryze upřímná a přímočaře promýšlená. A to je – mimo evidentní řemeslné a ideové kvality – na ní to nejsympatičtější.
Karel Štědrý
Kateřina Tučková portfolio září 2010
Letošní absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Karel Štědrý není na české výtvarné scéně žádným nováčkem. Jako člen skupiny Obr. na sebe upozornil účastí v řadě společných výstav nebo výtvarným zpracováním zdi v Chotkových sadech v rámci projektu...
Tereza Vlčková
Kateřina Tučková portfolio květen 2008
O fotografce Tereze Vlčkové je nyní slyšet docela často. Její jméno je skloňováno především v souvislosti s cenou pro mladé fotografy, kterou získala v rámci prvního ročníku veletrhu Prague Foto. Talentovaná autorka z Valašských Klobouk je studentkou Institutu tvůrčí...
Igor Grimmich
Kateřina Tučková portfolio duben 2007
Na Akademii výtvarných umění se Igor Grimmich (1979) dostal po necelém roce vlastní volné tvorby. Předcházelo jí nejprve gymnázium, poté střední odborné učiliště, na kterém se vyučil v oboru umělecké truhlářství, a během toho několik let práce v nejrůznějších oborech...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
