Schoulená na kolečkovém křesle působí Adriena Šimotová křehce a nemohoucně. Navzdory fyzickým omezením stáří však stále zůstává pronikavou pozorovatelkou údělu člověka a obrazy, které ve svých čtyřiaosmdesáti letech vytváří, jsou stejně naléhavé a intenzivní jako cokoliv z jejích ranějších prací.
Na výstavě nazvané Vyjevování (2008–2010) v Malé galerii Rudolfina představuje své kresby a frotáže z posledních tří let. Ačkoliv jejich vzniku předcházela téměř dvouletá tvůrčí odmlka způsobená sérií operací a následných rehabilitací po dvou zlomeninách nohou, zapadají Šimotové nové obrazy přirozeně do celku jejího díla.
Odkázána na vozík, musela v roce 2008 opustit podkrovní ateliér na Letné, kde pracovala déle než půl století – původně ještě spolu s manželem Jiřím Johnem, který jej získal od Václava Boštíka, jenž bydlel přes chodbu –, přestěhovat se do nového bytu, a především změnit svůj styl práce. „Bylo to těžké, začít odznovu, ale mělo to své plus i minus. Člověk si musel zamést před svým prahem. Osud zametl, člověk se do toho nehrnul,“ vzpomíná na návrat z nemocnice s odstupem Šimotová. „Musela jsem začít znovu, přizpůsobit se svým možnostem, které nejsou neomezené. Myslela jsem si, že budu dělat už jen malé kresby. Můj kurátor mě ale ponoukal, ať se toho nebojím a zkouším i velké formáty, jako jsem dělala dřív.“
Pavel Brunclík, který s Adrienou Šimotovou úzce spolupracuje od konce 90. let a který je jako kurátor podepsán pod všemi jejími výstavami z posledních let včetně velké retrospektivy v Národní galerii v roce 2001, si tehdy vzpomněl na fotografie osmdesátiletého Henriho Matisse. Ten své pozdní monumentální koláže vytvářel rovněž z kolečkového křesla, a to tak, že kreslil za pomoci dlouhé tyče po papírech rozložených po podlaze. „Jel jsem do Baumaxu, nakoupil tam jakési dřevěné lišty, aby Adriena mohla dál pracovat,“ vypráví Brunclík.
Nešlo však jen o velikost formátu, ale právě o to, aby mohla tvořit na zemi, jak byla celý život zvyklá. „Na stojanu jsem nikdy nedělala, vždycky jen na podlaze. Myslím, že je to moje obrana. Jsme zvyklí obrazy vidět vertikálně, to, že je vytvářím na zemi, mě uchraňuje od určité estetizace,“ vysvětluje Šimotová. Překážkou pro ni nebyl papír položený na podlaze, ale to, že se jej nemůže přímo dotknout, že pohyb její ruky zprostředkovává dřevěná hůlka s měkkým látkovým zakončením.
Přes překážky
Takto vzniklé kresby práškovými pigmenty na výstavě reprezentuje cyklus Hlavy – jedna z nich, šedofialová Hlava ve větru, se objevuje i na plakátu – a rozměrná figura na vrstveném pauzovacím papíře nazvaná K nanebevzetí, která připomíná postavu Krista na Turínském plátně. „Je zvláštní vidět ty věci pohromadě. Ty dotykové, spojené s frotáží, a ty s hůlkami,“ říká v katalogu výstavy Šimotová. „U kreseb s tyčkami jsem pracovala s distancí. Překvapovalo mě, že mé pocity u těch nejlepších věcí byly podobné, že jedno druhé nevylučovalo. Musela jsem samozřejmě dbát, aby se z kreslení hůlkou nestal dekorativní ornament. Čára, která je vedena, musí mít všechnu dostupnou citlivost záznamu.“
Ostražitost před estetizováním obrazu a dekorativností hrozící sklouznout k povrchní líbivosti je jednou z konstant díla Adrieny Šimotové. Téměř v každém rozhovoru zmiňuje své obavy z „předčasné spokojenosti“, ze ztráty napětí a vnitřní autenticity. V souvislosti se svými staršími pracemi hovoří dokonce o tom, že si uměle vytvářela překážky, zkoušela nové techniky, aby nepodlehla uspokojení z již dosaženého. „Když musíte překonávat nějaký odpor, teprve hledat výsledný tvar, zbaví vás to banality, protože na ni není čas,“ vysvětluje.
Šimotové díla se díky tomu vyznačují zvláštní lapidárností. Na jedné straně nechávají mnoho věcí otevřených a nedořečených, na druhé jsou velice přesné a koncentrované. Není to však přesnost získaná opakováním, dokonalost nacvičeného tanečního gesta, ale přesnost prostého lidského dotyku či okamžiku prvního setkání, jehož síla je v bezprostřednosti a nemožnosti druhého pokusu. Každý tah i pouhý letmý dotyk jsou finální a nelze je vzít zpět.
Schoulení
Frotáži se Adriena Šimotová v různých obměnách věnuje od konce 80. let. Přes papír s nízkou gramáží hmatem mapovala svou vlastní tvář, předměty každodenní potřeby i celé lidské figury. Výsledná „kresba“ je vlastně barevným záznamem jejích dotyků, významotvornou součástí obrazu je však stejně tak i prázdno kolem a struktura pomačkaného papíru. V nejnovějších frotážích vystavených v Rudolfinu se vrací k tématu lidského těla, a to jak v detailu (cykly Nohy a Ruce), tak v podobě celých figur (soubor Schoulení). Používá pigmenty jásavých barev, takže její zářivé postavy jak by přímo vystupovaly z plochy papíru. „Je to pro mě odkrývání nějaké mysteriózní stránky, zjevování něčeho, co jinak není vidět. A má to v sobě jistě i něco z bodyartu, v těch posledních věcech možná víc než dřív,“ říká o své oblíbené technice Šimotová.
Čtveřice velkoformátových frotáží z cyklu Schoulení je vrcholem výstavy. V náznaku zachycují lidskou figuru s koleny vystrčenými před sebe, sepjatýma rukama a skloněnou hlavou, člověka schouleného do sebe připomínajícího dítě v mateřském lůně či skrčence z hrobů pravěkých kultur. Pouhé čtyři barevné čmouhy – dvojice kolen, spojené ruce, hlava – se najednou stávají svědectvím o celém lidském životě. Setkávají se zde narození i smrt stejně jako strach i odhodlání mu čelit. Schoulení, jak poznamenává kurátor výstavy Pavel Brunclík, nemusí být jen gestem ukrytí se před světem, ale i vnitřního usebrání a znovunačerpání síly.
„Každá ta kresba, každá ta figura má v sobě jakousi osamělost. Tím schoulením se jakoby uzavírají. Já bych chtěla, aby měli schopnost se otevřít,“ poznamenává v katalogu Šimotová. „Když připustím, že se dostanou ven nebo že budou mít tendenci vyjít z izolace, tak pak je účel mého zobrazení naplněn. Myslím, že je tam pořád naděje. Určitě tam naděje je a to je pro mě zásadní.“
Malé ohlédnutí
Barevné frotáže z posledních dvou let v mnohém navazují na práce z let 1992–93 (Intimní stav beztíže, Nohy, Nanebevzetí, Fragmenty). Ve svém výrazu jsou však ještě oproštěnější, což jim dodává na naléhavosti. Jejich genealogii, jak ukázala výstava Malé ohlédnutí v Museu Kampa, která přehlídce v Rudolfinu předcházela, lze ale sledovat mnohem hlouběji do minulosti. Šimotové tvorba má tu vlastnost, že navzdory své značné formální proměnlivosti nepostrádá kontinuitu a i díla, která jsou si na první pohled velice vzdálená, bývají vnitřně spřízněná. „V celé své tvorbě mám etapy, kdy začínám znovu. Někomu to přijde nekonzistentní, ale k jednomu cíli může jít člověk několika cestami. To hlavní tam podle mě zůstává, k něčemu je to blíž, k něčemu dál,“ poznamenává k tomu sama autorka.
Jako důležitý předstupeň frotáží tak výstava v Museu Kampa například ukázala cyklus velkoformátových perforovaných kreseb z poloviny 80. let. I na nich totiž byl jedním z hlavních prostředků autorčiny výpovědi samotný dotyk. Kresbu vytvořenou za pomoci vpichů z rubové strany následně překryla černým nebo modrým propisovacím papírem a přes něj prsty, nehtem či rydlem sledovala reliéfní linie perforace a po hmatu dotvářela konečnou podobu díla. Pracovala vkleče na podlaze, takže obraz v sobě navíc nese i otisk jejího vlastního těla, sice nepříliš zřetelný, ale přesto již přítomný.
„Ve věcech, které jsem tehdy dělala, jsem došla na určitou mez, ne k cíli, ale k určitému uzavření, které bylo zároveň otevřením,“ konstatuje Šimotová. „Když jsem ty velké perforované kresby po návratu z nemocnice viděla na výstavě v Roudnici – patnáct let jsem je před tím neviděla –, tak jsem se uklidnila. Prezentují znak mého myšlení a jsou tím, čím jsem chtěla, aby byly. Nemluvím nutně o kvalitě, ale když je něco věrné samo sobě, tak má člověk klidnější spaní,“ dodává.
Člověk a papír
Papír jako základní médium své tvorby Šimotová používá již déle než tři desetiletí. „Je to pro mě nejbližší způsob, jak hledat realitu,“ poznamenává. K nejnovějším frotážím použila japonské kaligrafické papíry, v minulosti však pracovala s papíry nejrůznějších typů, gramáže i kvality. Své stěžejní prořezávané kresby například vytvořila z rolí vrstveného karbonového papíru, který jí přinesli přátelé z papíren v Hostinném. V tamním bývalém františkánském klášteře, sloužícím jako depozitář sbírky odlitků antických soch, na pozvání ředitelky muzea v 80. let opakovaně pobývala a tvořila.
Choulostivost papíru, snadnost, s jakou může být destruován, je nedílnou součástí výpovědi děl Adrieny Šimotové. Jeho křehkost a zranitelnost se stává metaforou zranitelnosti člověka, což dál umocňuje naléhavost barevných a prostorových stop, které do něj autorka otiskuje. Nejde zde pak jen o záznam lidského kontaktu, ale o jeho zpřítomnění či přímo zhmotnění. Podobnou metaforickou roli má pomíjivost papíru i ve vztahu k tématu paměti, které je pro Šimotovou rovněž klíčové. Stejně jako papír i naše vzpomínky se v čase mění, blednou, vytrácejí se. Nebo naopak získávají na aktuálnosti, podobně jako fyzická degradace papíru může uměleckou působivost díla v některých případech spíše posilovat.
Dalším důležitým tématem vedle podání svědectví o elementární lidské situaci, paměti a plynutí času je vztah ty a já, ve smyslu dialogu mezi autorkou a divákem. „Práci chápu jako pozvání k rozhovoru. Když jsme mluvili o komunikaci, pro mne je moje práce rozhovorem,“ odpovídá Šimotová ve výstavním katalogu na Brunclíkovu otázku, co ji v jejím věku pohání k další tvorbě. Komunikace je dnes nadužívané slovo, jehož obsah se mnohdy vytrácí. Šimotová jej však používá se vší vážností v jeho nejhlubším významu „sdílení“. „Žijeme sice ve své samotě, ale mluvíme, komunikujeme, dotýkáme se. Každý hledáme svůj vztah ke světu. Člověk vlastně hledá sám sebe, a čím je tomu sebepoznání blíž, tím spíš něco nachází mimo sebe. Hledáním vlastní identity poznává i identitu světa,“ napsala již před čtyřiatřiceti lety v textu k jednodenní výstavě v usedlosti Mlynářka v pražských Košířích, kterou nazvala příznačně Vymezení a komunikace.
Co obstojí
Slovem, které v souvislosti s tvorbou Adrieny Šimotové zaznívá asi nejčastěji, je křehkost. Má to své oprávnění, zdaleka však nejde o nejdůležitější kvalitu jejích děl. Mnohem víc na místě mi připadá hovořit o síle, o nezdolnosti, o hledání podstaty. Její obrazy podávají svědectví o tom, co přetrvává, když se vzdáme podružností, co zbývá, když jsme připraveni o všechno. Navzdory všem ranám osudu, které Adrienu Šimotovou postihly, není v jejím díle ani stopa po rezignaci a zoufalství. A i když její život je v jistém smyslu nedílnou součástí jejího díla, nikdy svou bolest či smutek nestavěla na odiv. Jsou v jejím díle přítomny, nikdy však nejsou tím hlavním. V rozhovoru, který s ní v roce 1981 vedl Milan Kozelka, poznamenala: „Není valného rozdílu mezi tím, co žiji, a tím, co dělám.“ To, že přes svůj věk a zdravotní stav nepřestává dál pracovat, je tak vlastně plně v logice jejích celoživotních postojů. „Ateliér je teď současně i mojí ložnicí a postupně prolíná i do obývací části. Když se ráno vzbudím, mám kolem sebe rozvěšené své obrazy,“ vypráví s úsměvem. „To mi ale vůbec nevadí. Můj první pohled patří jim, a tak nejdřív poznám, jestli obstojí,“ dodává.
Adriena Šimotová: Vyjevování (2008–2010)
pořadatel: Galerie Rudolfinum
kurátor: Pavel Brunclík
sponzor: UniCredit Bank
termín: 7. 4.–19. 6. 2011
www.galerierudolfinum.cz
Staří mistři v Praze
Jan Skřivánek výstava zima 2019
Národní galerie začátkem listopadu otevřela novou expozici starého umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, jejímž hlavním autorem je ředitel Sbírky starého umění Marius Winzeler a která propojuje dvě dříve oddělené prezentace českého a evropského umění renesance...
Světlo to někdy zkazí
Jan Skřivánek rozhovor červen 2021
Rozhovor s Jaromírem Novotným jsme měli naplánovaný několik let, čekali jsme však na možnost spojit jej s nějakou větší výstavou. Příležitost se naskytla až nyní – v létě se představí v Domě umění města Brna. Jaromírovy obrazy, ať již pracuje s barvami, či jen s ...
Ten, který bude. Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda
Jan Skřivánek výstava červen 2023
Už jen do půlky července hostí Valdštejnská jízdárna velkou výstavu obrazů a kreseb Josefa Mánesa, která s několikaletým zpožděním připomíná dvousté výročí umělcova narození a sto padesát let od jeho smrti. Jakkoliv je Mánesovo jméno jedním z nejznámějších v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
